Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTOTTO🍀

Eren střídavě usínal, zvracel a mezitím se ke mně tisknul. Stále mě oslovoval Leviho jménem a prosil o odpuštění. Ač mě to strašně bolelo, nechal jsem jej u toho, že jsem Levi a konejšil ho, že je všechno v pořádku, že jsem mu už dávno odpustil a že všechno bude dobré.

V nemocnici po pár otázkách usoudili, že je třeba jednat, a okamžitě mu zapojili kapačku s výživou a analgetiky. Hned nám sdělili, že si ho tu nechají, protože mají podezření na meningitidu a v takovém stavu ho nemohou nechat jít. Nechápavě jsem na ně zíral, nic o té nemoci nevím, jen letmé útržky, že tahle nemoc mnohdy může končit smrtí. Řekl jsem matce, že tu s ním zůstanu a večer přijedu autobusem.

„Ale Angelo, potřebujeme tě na hotelu, oni se tu o něj postarají," vyčítala mi.

„Mami, prostě tady zůstanu, mám o něj strach, tak to pochop, otec se taky někdy může zapojit do běžného procesu. Aspoň dnes, však teď nemáme tolik lidí. Prosím, nech mě tady!"

„Tobě na něm hodně záleží, viď? Všimla jsem si toho už dávno, jak se na něj díváš..."

„Mami, prosím, jen mi teď nic nevyčítej! Já vím, že jsem ti to měl říct už dávno, ale hlavně na mě neječ! Až bude Eren v pořádku, klidně mi nadej, ale teď tě prosím, chápej mě, že s ním chci být."

„Nechci ti nic vyčítat, ale nadšená z toho nejsem. Nicméně, ať se rozhodneš jakkoli, budu tě podporovat. Eren je hodný, pracovitý kluk, a pokud tě udělá šťastným... Jen mi pověz, proč ti říká Levi?"

„Levi je jeho bývalý přítel. Eren se mnou nejspíš nikdy nebude, protože se od své bývalé lásky nedokáže odpoutat, to ale neznamená, že tu s ním nemůžu být."

„Dobře, zlato, jak myslíš. Večer mi zavolej, přijedu pro tebe."

„Díky, mami."

Seděl jsem u jeho postele a pokaždé, jak jsem se podíval na jeho bledou strhanou tvář, stáhlo se mi srdce tak, že jsem se nemohl skoro nadechnout.

„Ty to zvládneš, Erene, jen mi prosím neumři!" Chytil jsem jej za ruku, která na rozdíl od mé ledové žhnula.

Nevím sám, jak dlouho jsem seděl u postele a mluvil na spícího Erena, když vstoupil do pokoje lékař a začal kontrolovat hodnoty. Se staženým hrdlem jsem se ho zeptal: „Co mu je? Neumře, že ne?"

„Ty jsi bratr?" zeptal se.

„Přítel," zalhal jsem a doufal, že doktor mou lež neprokoukne.

Doktor se na mě zadíval pochybovačně, ale nakonec spustil.

„Měl váš přítel někdy během posledního měsíce klíště?"

„Nevím... ale ano, vzpomínám si, jsou to asi tři týdny, možná čtrnáct dní, přesně si nevzpomenu, ale zmiňoval se," vyděšeně jsem se na něj podíval. I o nemocech po klíštěti jsem něco málo věděl a potřeboval jsem vědět víc, potřeboval jsem, aby mě uklidnil, že všechno bude v pořádku.

„Váš přítel má s největší pravděpodobností klíšťovou encefalitidu," zadíval se na mě vážně a mně se strachem málem setmělo před očima.

On však pokračoval: „Ještě to není jisté, potřebujeme podrobnější vyšetření z krve, ale s tím, že jste mi nyní potvrdil to klíště, je to velmi pravděpodobné. Nechci vás strašit, ale je to závažné onemocnění, které přenášejí právě infikovaná klíšťata, a velké procento uzdravených zůstává s trvalými následky. Nemusí to být zrovna případ pana Jaegera, záleží na jeho imunitě a dalších indiciích, ale nechci vám lhát, a proto se zkuste připravit na možná rizika. Bohužel na toto onemocnění nejsou léky, pouze preventivní očkování, antibiotika nezabírají, protože je virového původu, takže můžeme jen podporovat imunitu, podávat antivirotika, antipyretika a kapačky s výživou. A pak jen čekat, jak se s nemocí vypořádá sám. Je dobře, že jste ho hned odvezli do nemocnice. Nyní je stabilizovaný. Ale abychom si byli jistí a nic nezanedbali, budeme nejspíš muset i odebrat mozkomíšní mok," povzdychl si.

„Může i umřít?"

„Myslím, že z nejhoršího už je venku a mimo nebezpečí života."

„A-a ten odběr mozkomíšního moku? Je to nebezpečné? Bolí to?"

„Nebojte se, nebolí! Po tom, co si zažil, to pro něj bude jen včelička," pousmál se doktor.

„Děkuji, doktore," hlesl jsem a otočil se od něj, aby neviděl mé slzy. Ach bože, naposledy jsem plakal jako dítě a teď tady brečím nad klukem, který mě možná nenávidí. Přísahal jsem si, že ať se stane cokoliv, pokud snad zůstane nemocný, budu se o něj starat. Nikdy ho neopustím, pokud on sám mě neodvrhne.

„Levi!" pootevřel oči. „Kde to jsem?"

„Erene, jsi v nemocnici. Já jsem Angelo."

„Angelo! Kde je Levi? Byl tady se mnou, vím to, kam odešel?"

„Erene, je mi to líto, Levi tady nikdy nebyl. Blouznil jsi v horečkách, ale jestli chceš, můžu mu zavolat a říct mu, že jsi v nemocnici..." hlesl jsem.

„Ne, to ne. Zavolám mu sám, až budu moct. Proč jsem v nemocnici, co mi je?"

Povykládal jsem mu všechno, co jsem věděl, ale o možných trvalých následcích jsem pomlčel. Viděl jsem však, že ke konci už mě neposlouchá a znovu usíná. Ani jsem se nenadál a byl večer. Sestry mě upozornily, že musím odejít, a já jsem je se slzami v očích prosil, zdali bych tu nemohl zůstat přes noc. Byly neoblomné a vyhodily mě, aniž bych se s ním mohl rozloučit. Smutně jsem zavolal mamce a ta přislíbila příjezd do deseti minut.

EREN

Přijel za mnou Levi, jak... jak ví, kde mě měl hledat?

„Levi!" šeptl jsem.

Měl jsem dojem, že se mi rozskočí hlava. Nikdy v životě mě tak hrozně nebolela, kdybych mohl, tak pláču bolestí! Ale nedokázal jsem ani otevřít oči, světlo do nich bodalo jako jehličky.

„Levi!"

Bylo mi strašně zle od žaludku, nejspíš všechno vyzvracím. Podobalo se to nějaké šílené kocovině, ale já jsem si nebyl vědomý, že bych včera něco pil. Nikde jsem nebyl, nikdo mi nic do pití hodit nemohl.

„Levi! Promiň mi to všechno!"

Měl jsem velkou žízeň, Levi mi něco vykládal, ale slova jsem neslyšel. V uších mi hučelo a ta bolest celého těla mě ubíjela.

Uslyšel jsem, jak na mě mluví moje šéfová, přece jsem nemohl dovolit, aby mě viděla v takovémto stavu, vždyť mě vyhodí... ale bylo to vlastně jedno. Levi si pro mě přijel...

„Levi, odpusť mi!"

Cítil jsem, jak mě někdo obléká do džín a bundy a někam nese.

Auto... někam jedeme.

Chtělo se mi zvracet, než jsem stihl sdělit svou indispozici, vyhodil jsem obsah žaludku ven.

„Levi, omlouvám se – tvoje auto!"

Chtělo se mi spát. Netušil jsem, kam mě Levi veze...

Musím spát. Musím, jinak se z té bolesti zblázním. Proč mě tak bolí hlava!?

„Levi? Kde to jsem?" probudil jsem se a bolest hlavy už byla snesitelná. Otevřít oči jsem si ovšem netroufal.

„Erene, jsi v nemocnici, já jsem Angelo. Je mi líto, Levi tady nebyl, blouznil jsi v horečkách!"