Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀DIECI🍀10.

„Levi, trpím úzkostně depresivní poruchou. Myslel jsem, že už se tyhle stavy nikdy neobjeví, když jsem s tebou, ale sám jsi poznal, jak moc se mýlím. Promiň, měl jsem ti to říct hned!" vzlykl a sklopil zrak někam do země.

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. To bylo určitě kvůli mně! Kdybych od něj neutekl, kdybych mu už v Paříži řekl, co k němu cítím, tohle by se nestalo.

„Ty za to nemůžeš, Levi!" řekl, když viděl, jak provinile se tvářím.

„Po tom, co se nám stalo o minulých Vánocích, a tys odjel, neodolal jsem a v jednom klubu se s kamarádem opil a... no... našňupal jsem se. Ten večer jsem měl první záchvat. To jsem ještě nevěděl, co to znamená, byla u toho má matka, vzala mě domů k sobě, protože... no nejspíš bych v tom stavu spáchal sebevraždu. Poté mě dotáhla, i přes můj nesouhlas, k psychologovi. Ten, dle mé drogové minulosti a traumat, co mi - nám, způsobil Jean, rychle odhadl diagnózu. Spouštěč těch záchvatů může být různý, ale většinou je to velký stres, rozčilení a negativní citové vypětí, a tak je to i u mě. Když se to stane, nedokážu se většinou ovládat, poté si víceméně nepamatuju, co jsem dělal, ani říkal. Můžu být silně agresivní, anebo naopak velmi úzkostlivý i se sklonem si ubližovat. Měl bych na to jíst prášky, ale přestal jsem, protože jsem po nich byl malátný, zblblý a pořád mě bolela hlava. Skoro půl roku jsem neměl ani jeden záchvat, vyhýbal se všem stresovým situacím, i učitelé ve škole kolem mě chodili po špičkách. Prostě jsem měl pocit, že to už bude dobré. Až pak tady, na tom banketu po koncertě..." schoulil se mi do náručí a působil jako malé nevinné drobné dítě, které nutně potřebuje náruč rodiče, aby se cítilo lépe.

Přitulil jsem ho víc k sobě, hladil ho po vlasech a konejšivě na něj promluvil.

„Zvládneme to spolu, Erene!"

Pokýval hlavou, zabořil mi ji do ramene a klidně oddychoval.

„Ať se stane cokoliv, nikdy tě nepřestanu milovat, nezapomeň na to!"

Podíval se na mě smutnýma očima, ve kterých jsem viděl tolik lásky.

„Děkuji," šeptnul a napil se trochu vína. „Víš, Levi, moc tě miluji, mám pocit, že je to všechno mezi námi moc křehké, mám neustále obavu, že tě z nějakého důvodu zase ztratím. Já vím, že jsou to možná scestné myšlenky, ale v tomto směru, po tom, co jsem si za poslední rok zažil, jsem strašně citově labilní. Chtěl bych tě poprosit, abys to zkusil respektovat. Nikdy jsem k nikomu nebyl tak upřímný jako k tobě a doufám, že to nepoužiješ proti mně. Teď, když už jsem uklidněný, řekneš mi, co jsi dělal v Paříži?"

„Byli jsme tam na dovolené."

„S Petrou?"

„Ano."

EREN

Uvědomoval jsem si, jak strašně na tu holku žárlím, i když mi Levi tvrdil, že s ní nic nemá. Ale co když mi neříkal úplnou pravdu, co když spolu něco měli? Ta žena - co si vyprosila mou adresu... Otec Farlan říkal, že byla malá, měla italský přízvuk a znala se s Levim. Byla to jistě ona. Určitě za mnou přijela, aby mě donutila se Leviho vzdát a měla ho jen pro sebe. A třeba pak ztratila odvahu a neoslovila mě. Určitě ho chtěla jen pro sebe! Neměl bych takhle přemýšlet, Levi říkal, že mě miluje a já mu věřím.

„Levi, a můžu se tě na něco zeptat?" začervenal jsem se, protože jsem se styděl mu tu otázku položit. Byl jsem tak rozpolcený, měl jsem dojem, že se mu na jednu můžu svěřit a zeptat na cokoli, a na druhou mi připadal, že se z něj zase stal ten kněz před rokem, který mě peskoval za špinavé boty v předsíni a já se před ním cítil jako maličký školáček, který donesl ze školy poznámku.

„Samozřejmě, máme večer přece na to, abychom si všechno vysvětlili, ale jestli se nepřestaneš červenat..."

„Když já se před tebou stydím..."

„Prosím?" podíval se na mě nechápavě. „Nemáš přece proč."

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat, kdy jsi přišel na to, že mě máš taky rád..."

Promnul si čelo a uculil se.

„Nevím, jestli si ten den pamatuješ - přišel jsem unavený z kostela, zkoušel jsem tě z ekonomiky a usnul jsem. Zdál se mi sen o tobě, jak mě líbáš. V tu chvíli mi to došlo, bylo to tak neskutečně živé a příjemné... Potom jsem se probudil a utekl před tebou pryč..." zadíval se na mě.

Já jsem si tu situaci dobře pamatoval, vždyť jsem mu dal první polibek a přemýšlel jsem, co se mu asi zdá, když se mu postavil. Vida, zdálo se mu o mně! Tím polibkem jsem probudil jeho lásku. Kdybych to tenkrát věděl... Všechno by mohlo být jednodušší.

„Co se culíš? Víš, jaký to pro mě byl šok, strašně mě to trápilo, bál jsem se ti podívat do očí. Myslel jsem, že se psychicky zhroutím, ale poslat pryč jsem tě nemohl..."

„Políbil jsem tě tenkrát, spal jsi tak tvrdě a já jsem neodolal..." přiznal jsem se.

„Cože?"

„Byl jsi tak nevinný, když jsi spal, já jsem prostě musel a taky jsem ti šeptal do ucha slovíčka lásky... Nezlob se na mě, Levi," zašeptal jsem nejistě, nevěda, jestli se na mě nebude za toto zlobit.

Chvíli se tvářil zmateně, ale pak se začal pomalu usmívat a přitáhl si mě na klín.

„Ty jsi neuvěřitelný, Erene!"

LEVI

Ještě dlouho do noci i s další lahví vína jsme si vykládali, teď již velmi humorné historky, jak jsme jeden před druhým skrývali své city. Nakonec jsme usnuli, přitulení k sobě pod jednou dekou na pohovce.

Tentokrát jsem nezaspal. Ráno jsem políbil ještě spícího Erena, nechal mu lístek, že přijdu před obědem a zajdeme pak někam na jídlo.

Pracovní věci jsem měl vyřízeny brzy a Tiziana, ačkoliv si s ním rád povídám, jsem odbyl, že spěchám. Nedokázal jsem mu odpovídat na jeho všetečné, ač pro něj nevinné otázky - jak se zde líbí příteli z Francie, tak, abych se nečervenal a nemyslel na naše intimní chvilky. Myslím, že pochopil, a ještě na mě volal, ať nezapomenu druhého dorazit do práce, a to volno si užijeme. Kdyby jen věděl, jak moc si ho budeme užívat.

Venku jsem si sedl na patník, nechal se laskat zimními paprsky sluníčka a chichotal jsem se nad svým rychlým úprkem. V tu chvíli jsem si připadal jako puberťák, který utíká z domu na schůzku s holkou, která není od rodičů schválená.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a zavolal Petře. Ještě jsem se jí od té doby neozval. Měl jsem trochu výčitky svědomí, ale myslím, že ona to chápala.

„Ahoj Petro, neruším tě?"

„Ahoj Levi, že se ozveš! Myslela jsem, že jste zalezli s Erenem někde do nory a už nikdy nevylezete. Nerušíš, mám teď volno mezi přednáškami."

„Ne, však víš, jak to je, potřebovali jsme si ujasnit spoustu věcí! Ale proč volám - nebudeš mít kolem poledne volno? Anebo raději odpoledne, ať máme víc času."

„Levi, já mám dneska jen do dvanácti, takže kolem půl jedné vám budu k dispozici. Ovšem nerada bych vám dělala nějaké křoví!"

Začal jsem se smát: „Chci vás přece seznámit, tak jaképak křoví? Sejdeme se v jednu v naší kavárně, stihneš to?"

„Jistě, budu tam."