Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀DICIANNOVE🍀

Ani jsem se nepodíval, kdo mi volá, protože jsem na to už stejně neviděl. Všechno bylo jako v mlze i muzika se zdála být daleko, a celý bar se houpal jako loďka na rozbouřeném moři.

„Proonto!"

„Levi! Kde jsi? V tuhle dobu býváš dávno doma, neozval ses mi, stalo se něco?"

„Érenku, stalo se toho stráášně moc!"

„Levi, ty jsi opilý, kde jsi? Přijdu si pro tebe!"

„Né! Érenku, jsem v pohodě, za chvilku dojedu domů!"

„Cože? Ty jsi autem? Jsi opilý! Nemůžeš řídit!"

„No jo, nemůžu..."

Pomalu jsem usínal a hlava mi klesla na bar. Ještě z dálky jsem slyšel, jak Eren něco volá z telefonu a pak už jsem se ztratil v bezesném opileckém spánku.

EREN

„Haló, to je Eren? Tady Marcelo z baru U Tří koček. Nejspíš sháníš Leviho, že?"

„Ano, je u vás? Přijdu si pro něj, jen ho tam, prosím, zdržte, ať mi nikam neuteče, a hlavně ať nesedne za volant, pochopil jsem z jeho řeči, že toho nejspíš dost vypil!"

„Neboj se, ten nikam neodjede, zrovna teď odpadl a spí na baru, moc toho nevypil, ale evidentně mu těch pár panáků stačí, byl hrozně nešťastný, jak přišel."

„Jo, já vím, pohádal se s otcem, je z toho dost špatný. Dobrá, za chvíli jsem tam, dejte mi na něj pozor."

„Spolehni se, Erene."

Nedokázal jsem si ani představit, jak moc ho to muselo trápit! Opil se! To nikdy v životě neudělal.

Černé myšlenky mě pronásledovaly celou cestu do kavárny.

„Buon giorno, Marcelo."

„Ahoj Erene, omlouvám se, že jsem vašeho přítele tak zřídil, neměl toho moc, netušil jsem, že ho to tak skolí."

„To je v pořádku, neměl dneska dobrý den, nejspíš se potřeboval dostat do bezvědomí," pousmál jsem se a prohledával jeho kapsy, abych našel klíče od auta.

„Levi, Levi, prober se! Kde máš klíče od auta?" plácal jsem jej po obličeji.

„Érenku, ty jsi tady!" pootevřel líně oči, snaže se zvednout hlavu z baru. Sotva se mu to trochu podařilo, hlava mu spadla nazpět a znovu spal.

Klíče jsem nakonec objevil v kapse u džín, zaplatil útratu, vzal jej do náručí a doufal, že je auto zaparkované stejně jako obvykle.

Položil jsem jej na zadní sedačky a pousmál se nad tím, jak je drobounký. Ještě že tak, jinak bych ho nejspíš neunesl...

LEVI

Probudil jsem se s pocitem, že se nejen můj žaludek, ale i mozek koupe ve whisky. Měl jsem strašnou žízeň a hlava mi třeštila, jako by byla utažená ve svěráku.

Pane bože, vzpomínám si! To je ostuda, takhle se opít! Jsem doma ve své posteli, jak jsem se sem dostal? A kde je Eren?

Slyšel jsem z kuchyně cinkání nádobí a vůni – nejspíš česnečky. Přepadl mě strašný hlad – jistě, včera jsem celý den nic nejedl!

Zvedl jsem se z postele, ale to jsem neměl dělat, zatočila se mi hlava a žaludek udělal pár kotrmelců. I přes černo před očima a kolotoč v hlavě jsem se vymrštil a pelášil na záchod, kde jsem obsah mého opilého žaludku okamžitě vyhodil.

Vtom jsem ucítil studenou ruku na čele, jak mě přidržuje.

„Běž pryč, Erene!" vyjekl jsem mezi záchvaty dávivého kašle.

„Levi, nech mě pomoci, když je ti zle!" řekl neúprosně.

Nehádal jsem se s ním, neměl jsem na to stejně sílu a on mi držel hlavu, aby mi nespadla do záchodové mísy. Kdyby to nebyla tak zoufalá situace, snad bych se začal i smát. Ale teď jsem neměl sílu vůbec na nic, jen vyhodit všechen ten alkohol, co mi snad zůstal v žaludku. Měl jsem dojem, že se mi hlava rozskočí a bohužel jsem se neubránil myšlenkám na včerejší den, který si zařadím do jednoho z nejhorších v mém životě, hned po Jeanově řádění.

Co já budu dělat se svým životem? Dneska Eren musí odletět zpět do Paříže kvůli zkouškám a já tu na to všechno zoufalství zůstanu sám.

Možná bylo dobře, že odlétá, protože dlouho bych před ním asi neutajil, že mě vyhodili z práce. Z práce, kterou jsem miloval, a teď jsem měl zavřené dveře ke každé podobné. Padre Tiziano to přece říkal. V žádném kostele už mě s touto nálepkou nevezmou.

Konečně jsem měl pocit, že z mých útrob nic dalšího nevyjde, a rychle jsem si opláchl tvář studenou vodou, abych se nevyvrátil. Eren viděl, že sotva stojím na nohou, a tak mě objal, přitiskl k sobě a podepřeného mě odvedl do kuchyně, kde mě posadil ke stolu a přede mě postavil horkou česnečku s čerstvou houskou.

Vonělo to fantasticky a věděl jsem, že mi to může udělat jen dobře, ale ten pocit, že když něco sním, půjde to ven, stále vyhrával, a tak jsem jen mlčky hleděl do kouřícího talíře.

„Jez, Levi, to ti pomůže, taky je moc hodin, za chvíli musíš do práce, tak se zkus dát co nejdřív dohromady," nutil mě Eren a znova připomněl tu krutou pravdu, že do práce dneska nemusím. Tady do této práce už nemusím nikdy. Měl jsem pocit, že znovu začnu plakat. Slzy jsem úspěšně a s velkým úsilím potlačil.

„Mám dneska volno," hlesl jsem.

„Jak to?" podivil se. „Vždyť je Pondělí velikonoční a ty jsi dostal volno?"

Díval se na mě zkoumavě, nevěřil mi, ale já jsem teď neměl na to vymýšlet nějaké uvěřitelné lži, kterými bych jej přesvědčil, že je všechno v pořádku. V hlavě jsem měl kromě depresivních myšlenek, které mě neustále dokola atakovaly, úplné prázdno!

„Najíme se a půjdeme se projít, vypadá to, že je tam dneska krásně a myslím, že mě čerstvý vzduch trochu probere. Kromě toho musím úplně vystřízlivět, za pár hodin tě vezu na letiště, nemůžu řídit opilý," zašeptal jsem a sklopil oči opět do polívky.

„A omlouvám se ti strašně moc, nechtěl jsem ti přidělávat starosti, včera jsem se choval strašně nezodpovědně a slibuji, že toto se už nebude nikdy opakovat!"

„Ale Levi, to je přece v pořádku, chápu, jak ti včera bylo, s tím si nedělej starosti. Každý se jednou za čas potřebuje opít a vyčistit hlavu."

„Každý možná, ale ne já, ne takhle – do mrtva. Strašně se stydím a teď se nemůžu ukázat ani v kavárně, propadl bych se hanbou! Ježkovy voči, já jsem ani nezaplatil! A auto? Je pořád zaparkované tam?" zděsil jsem se nad následky, které má pijatika přinesla.

„Levi, nedělej si zbytečné starosti. Účet je zaplacený a auto stojí před barákem. Přivezl jsem tě v něm. Klíče jsou na botníku."

„Dobře, už si začínám zvykat, že řídíš bez řidičáku, až tě jednou chytnou...!"

„Tobě už je dobře, že? Jak jsem to asi měl udělat? Odnést tě v náručí až domů?"

„Dobře, dobře, chápu, moje chyba, která už se nestane, slibuji! A teď pojďme, venku je tak krásně..."