Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTA🍀90.

Je mi to všechno tak líto, Petro! Můžu za to já, vím to, kdybych tušil, co se stane, nikdy bych tě neopustil, ale teď je pozdě! Pokud mě vidíš, odpusť mi to! Doufám, že chápeš i mé rozhodnutí zůstat s Erenem a vlastně z něj udělat druhého tátu pro naše děti. Jsou nádherné, já je miluji a doufám, že je Eren přijme jako vlastní. Snad mi tohle mé rozhodnutí, tam někde, nevyčítáš!

Seděl jsem na zemi v obýváku, v ruce album s jejími fotkami a zrak se mi neustále mlžil dalšími a dalšími slzami, které stékaly po mých tvářích a pomalu odplavovaly žal, který mě sžíral, i výčitky, kterých se nejspíš nikdy úplně nezbavím. Po hodině a půl vyčerpávajícího pláče jsem se překonal a začal prohledávat byt. Připadal jsem si strašně nepatřičně, jako bych byl zloděj. Možná jsem měl počkat na její příbuzné a jít tu s nimi, ale to bych přišel o tohle rozloučení, kdy jsem mohl beztrestně plakat nad jejími fotkami, na kterých jsem byl i já, a to kolikrát zachycen i tak, že jsem netušil, že mě vůbec fotila.

Možná působím jako blázen, jako masochista, který se tímto jen týrá, ale já se s ní prostě musím takto rozloučit, odpoutat se, vím, že nestačí jen hodit růži a kus hlíny na její rakev, to je málo...

Každá má slza, která mi skanula z oka, mi kousek odlehčila mé srdce a já jsem věděl, že poté už budu moci jít dál. Budu se moct soustředit na děti, aniž bych se topil v žalu.

Když jsem byl malý a něco mě trápilo, většinou po probuzení z nočních můr mi Daniel říkával, ať se z toho vypláču. Tenkrát jsem se za své slzy styděl a nechápal jsem, dnes už mu můžu dát za pravdu. Byl jsem dospělý, a přesto jsem plakal jako malé dítě jen proto, aby mi bylo líp, aby ta ztráta už tolik nebolela.

Bloudil jsem bytem a za zasklenou poličkou jsem našel medailon s její fotkou. Vzal jsem si jej s tím, že se ale samozřejmě zeptám tetičky, jestli ho mohu schovat pro kluky, vzal jsem i album s fotkami, ale stále jsem bloumal po skříních a komodách, jestli nenajdu věci pro děti. Kromě pár maličkostí jsem ale nic moc neobjevil, a tak jsem usoudil, že všechno podstatné nejspíš dávno odvezla do Assisi.

Doma jsem se prohrabával malinkými oblečky a přemýšlel nad tím, jak to všechno zvládnu, až je budu mít doma. Bál jsem se! Strašně jsem se bál, že to nezvládnu!

Jenže mě čekal ještě ten telefonát. Musel jsem se konečně odhodlat! Toho jsem se bál snad ještě víc. Zase budu muset sdělovat lidem špatné zprávy. Jak to ponesou? A nekřápnou mi telefonem hned, jak se jim představím? Jistě na mě musí být nazlobení za to, co jsem Petře provedl, a pokud mi budou chtít rozbít hubu, nastavím ještě druhou stranu. Věděl jsem totiž, že si to zasloužím. Srdce jsem měl až v krku, když jsem zapínal Petřin telefon, abych tam našel na příbuzné číslo.

„Dobrý den, u telefonu Levi Ackerman," hlesl jsem a čekal, co bude.

„Dobrý den," ozval se ženský hlas, „to vy jste ten, co opustil naši Petru, že ano? Proč mi voláte? Proč nezavolala Petra? Je v pořádku, že ano?"

Polkl jsem slzy.

„Je mi to líto, ale Petra před dvěma dny zemřela u porodu našich dětí," řekl jsem roztřeseným hlasem. Do háje, jak lze takovou zprávu sdělit, aby to neznělo tak... lhostejně. Připadal jsem si stejně bezemočně jako ten doktor, který mi přesně tohle před pár dny říkal. V telefonu bylo ticho – úplné ticho. Už jsem se bál, že to teta nějak neustála, když se ozvala: „A... a... děti?"

„Děti jsou v pořádku, jsou sice ještě v nemocnici, protože jsou příliš malé, ale doktor mě ujišťoval, že jsou jinak v naprostém pořádku," stále jsem mluvil potichu, bál jsem se, že po mně vyjede, že mi bude všechno tohle vyčítat. Sám jsem věděl, že to byla moje vina. Ona ale s tichým hlasem plným smutku pokračovala: „Postaráte se o ně?"

„Samozřejmě," ujistil jsem ji, „jsou to i moje děti."

„Ale ještě nedávno jste je nechtěl."

„To není pravda, děti jsem vždycky chtěl, jen... je to složité! Já vím, že nejspíš máte právo vědět, jak to všechno bylo. Vysvětlím vám to, jen asi by bylo lepší to neprobírat po telefonu." Začala mě strašně bolet hlava z celého toho vypětí a pláče, ale musel jsem se s ní domluvit.

„Dobře, chápu, vyslechnu vás, teď mi prosím řekněte, kdy...," slyšel jsem, jak jí selhává hlas a zadržuje vzlyky, „...kdy je pohřeb?"

„Za tři dny, v pátek ve čtyři hodiny."

„Dobře," hlesla, „přijedeme už ve čtvrtek, myslíte, že bychom mohli přespat v jejím bytě?"

„Samozřejmě."

„A pane Ackermane, máme tady celou výbavu pro děti, je nám tady nanic, ale vy ji budete pro děti potřebovat. Můžeme vám to dovézt?"

„Byl bych vám opravdu vděčný, děkuji!" oddychl jsem si, věděl jsem, že je Petra připravená a má všechno nakoupeno.

„Dobře, uvidíme se ve čtvrtek a... ty děti, jak se jmenují?"

„Pietro a Julien, kluci, zavedu vás za nimi, až přijedete."

„Děkuji a na shledanou," rychle se rozloučila, protože jsem slyšel, jak bojuje se slzami. Ostatně já taky. Kdy mi dojdou? Po pohřbu? Doufal jsem, že potom už mě nic nedonutí plakat. Cítil jsem se jako nejhorší uplakánek. Nikdy jsem tolik slz za tak krátké období neuronil. Teď jsem byl ale rád, že mě vyslechli a nejspíš mě ani ještě nestihli začít nenávidět.

Uvědomil jsem si, že mám dneska odehrát mši, a tak jsem se pomalu začal dávat dohromady.

Stejně Padre Tiziano pozná, že jsem plakal. Už mi však ani nic neříká, nejspíš mě chápe a nevadí mu, že působím jako chodící mrtvola. Nicméně i jemu musím sdělit, že hodlám Santa Marii opustit.