Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTODICIOTTO🍀

To myslel vážně? Opravdu tady s nimi byl sám? Nezodpovědný spratek! Co kdyby se dětem něco stalo? Nebo jemu?

„To snad nemyslíš vážně," promluvil jsem ledovým hlasem a on s sebou trhl překvapením. „Jak dlouho? A nelži mi už prosím!"

Viděl jsem, že polkl, a ještě víc si podvědomě přivinul Pietra k sobě, jako by si myslel, že ho snad chci uhodit. To bych nikdy neudělal, ale tato jeho nezodpovědnost mi způsobovala var krve. Myslí mi procházely všechny možné apokalyptické scénáře, co se mohlo stát, když tu byl sám se dvěma hyperaktivními batolaty.

„Čtyři dny," kníkl, „ale Aní mi strašně moc pomohla, ani netušíš, co všechno zvládá, bez ní bych si to nikdy nedovolil ani vyzkoušet. Levi, promiň mi to, ale byl jsem zoufalý, co jsem měl dělat? Nikdo z našich známých nebyl v Paříži, tys ležel v nemocnici v horečkách a s nakažlivou nemocí. Tak mi řekni, jak jsem to měl vyřešit? Měl jsem je dát do Armády spásy?"

Tady už jsem cítil, že na mě začíná být hodně naštvaný, on však pokračoval dál a já jsem čím dál více cítil, jak nespravedlivý jsem vůči němu byl.

„Tak mi řekni, jestli teď máš nějaký nápad, co jsem měl dělat? Myslíš, že jsem nebyl opatrný, že mi všechno netrvalo dvakrát déle jen proto, že jsem si chtěl být jistý, že se drobkům nic nestane? Zvládl jsem to, jde to a nic se nestalo, tak mi tady nevyčítej, že jsem nezodpovědný! Možná jo, ale já neměl jinou možnost. Neměl! A místo, abys na mě byl hrdý, tak mě tady zabíjíš pohledem, který cítím, a zlobíš se na mě. Ano, máš pravdu, mohl jsem zavolat matce dřív, ale když jsem viděl, že to s Aní zvládneme, nechtěl jsem jí přidělávat starosti s otcem, které teď mimochodem má! Zvládal jsem to až do doby, kdy začal Julien tak plakat. V té době jsem byl v koncích a volal jsem. Mrzí mě, že mi nevěříš, že nevěříš mému psovi, že neoceníš, jaký pokrok jsem udělal díky této situaci. Netušíš ani, že tímto jsem přijal Mrňáky za své, že o sobě nyní uvažuju jako o taťkovi Erenovi, že už tady není jen táta Levi. Před tímto to tak bylo! Tys byl táta a já jen nějaký strejda, který s nimi žije a celkem dost ho rozčiluje jejich pláč. To že sis s nimi hrál a věnoval se jim, na to jsem jen žárlil. Teď už k nim mám úplně jiný vztah, v tom, že pláčou, nevidím to, že zlobí, ale to, že jsou možná hladoví nebo mají plnou plínu, nebo se jen nudí a potřebují společnost. To jsi přece vždycky chtěl, ne? Chtěl jsi, abych pro ně byl taky tátou a měl k nim pěkný vztah. To se ale nemohlo stát, když jsi mě nenechal se o ně nikdy starat. Víš co? Tak si to tady teď přeber, já beru kluky a Aní na procházku do parku. A nemusíš se bát, byli jsme spolu sami na procházce nejmíň dvacetkrát, Animo by mě nikdy nenechala zajít někde mimo cestu nebo do něčeho narazit, tak buď tak hodný a věř i jí!"

Celou dobu, když mluvil, koukal jsem na něj s otevřenými ústy a nejen to, otevíral mi pomalu i oči. Pořád jsem jej bral jako slepého kluka, který sám pomalu nedojte ani na záchod...

Ano, měl pravdu, nedovoloval jsem mu starat se o kluky, brzdil jsem jej v jeho učení se zařadit do běžného života naší rodiny a v neposlední řadě jsem teď byl na něj zlý. Místo abych byl na něj pyšný, jak všechno zvládl v tak prekérní situaci, která mou nemocí nastala, tak jsem mu ještě naložil výčitky. Věděl jsem, že by naše děti nikdy neohrozil a svědčí o tom i to, že když mu opravdu začalo téct do bot, nakonec Carle zavolal, i když tušil, že z toho bude mít nepříjemnosti. Tiše jsem seděl a poslouchal jeho výčitky, které byly víc než oprávněné, a na konci mi skoro začaly téct slzy.

Cítil jsem se jako největší hlupák. Měl pravdu, ve všem, nevěřil jsem mu a tím mu zatarasil cestu k dětem, a ještě mu jeho apatii k nim v duchu vyčítal. Myslím, že on to ze mě cítil a bylo mu to všechno líto. A do všech těch výčitek, které na mě útočily, mě zasáhl ještě jeden pocit – byl jsem na něj pyšný a obdivoval jsem jej! Dokázal se postarat bez zraku během pár dní o batolata, ačkoliv to nikdy před tím nedělal. To mnohdy nezvládne ani zdravý člověk. Opravdu jsem neskutečně šťastný, že si tímto ke klukům našel cestu a konečně – konečně – se všichni můžeme cítit jako opravdová rodina.

„Můžu jít s vámi?" šeptl jsem stísněně.

„Jistě," řekl s despektem, „potřebuješ si mě zkontrolovat, že?"

„Tak to není," řekl jsem tiše. „Rád bych se ti omluvil. Máš pravdu a já jsem jen hrozný idiot, že jsem neviděl tvoje úsilí a to, jak jsi všechno skvěle zvládl. Děkuji ti za všechno a prosím tě, promiň mi, že jsem byl takový hlupák, a místo, abych na tebe byl pyšný, tak jsem ti to vyčetl."

Viděl jsem, že je na mě stále hodně naštvaný a rozhodně mi to chtěl nechat pořádně sežrat. Koneckonců zasloužil jsem si to.

Zíral jsem, jak zručně Pietra přebalil, jak Aní donesla plínu a špinavou odnesla do koše. To samé zvládl i s druhým klukem a mě si vůbec nevšímal. Já jsem jen tiše pozoroval souhru těch dvou a už jsem nepochyboval ani v nejmenším o jeho schopnosti se o ně postarat.

Kluci už si lebedili v kočárku, Eren ještě zapínal Aní vodicí postroj a chystali se vyrazit. Vůbec se neohlížel, jestli jdu s nimi, prostě šli, a já viděl, jak je Aní přesně vede až k přechodu pro chodce. Před cestou je zastavila mnohem dřív, než by mohl kočár vklouznout na ulici, a nechala projet toho nevychovance, který nebyl schopen před přechodem zastavit. Bezpečně je převedla a pokračovali dál bez jakéhokoliv zaváhání do parku.