Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTAQUATTRO🍀

V nemocnici jsme se setkali i s Carlou, která jako obvykle seděla u Erenovy postele a četla mu jeho oblíbenou knihu. Byl jsem rád, že s ním trávila tolik času, kolik já si nemohl dovolit. Nyní jsme stáli u jeho postele jako tři sudičky a každý ve svém nitru se modlil, ať se nám Eren zítra probudí. Carle slzy dávno došly, ale dva jsme zase bojovali. Nakonec jako každý den jsme si poseděli u Erenovy postele každý sám, abychom mu v soukromí mohli sdělit své myšlenky a beztrestně si pobrečet.

Pořád jsem si nezvykl na bledou spící tvář a tu spoustu hadiček a pípání přístrojů. Byl jsem otupělý silnými antidepresivy, a přesto se mi každičký den, když jsem vešel do jeho pokoje, srdce rozbušilo bolestí nad pohledem na drobounkého andílka, který mi tak strašně chyběl. Jeho otravná slova, úsměv od ucha k uchu, který rozdával nejen mně, ale i všem lidem okolo, jeho velké smaragdové oči, ve kterých jsem vidíval snad celý vesmír... Celá jeho osobnost vždy a na všechny působila jako svěží lehký letní vánek na poušti a každého člověka, kterému byl nablízku, dokázal jen svým optimistickým pohledem na svět rozveselit. A teď, jen tady ležel, se smířeným klidným výrazem ve tváři a působil, jako by byl mrtvý.

Doktor mi už před pár dny sdělil, že encefalitida se mu naštěstí nevrátila. Jeho organismus byl již bez virové nálože a imunita dál pracovala tak, jak by měla, pro jeho veliké štěstí. Přesto byl ale skeptický a upozorňoval, že krvácení do mozku je nebezpečné a stále není schopen posoudit, jak moc to zasáhne do jeho budoucího života.

Cokoliv se stane, já se o něj postarám!

Doma jsem seděl u skript a připravoval se na další přednášky a do toho poslouchal Angela, hrajícího na klávesy. Nejdřív si to chtěl pustit jen do sluchátek, ale poprosil jsem jej, jestli by mi nemohl hrát. Stejně bych si něco pustil, nemohl jsem sedět v úplném klidu, ticho bylo pro mě příliš depresivní. Asi po hodině jsem se zvedl, protože jsem již nemohl přihlížet jeho trápení, kterým procházel při jedné z Beethovenových skladeb.

„Tohle po vás chtějí v prvním ročníku konzervatoře?" podivil jsem se. Taky jsem navštěvoval konzervatoř a nemohl jsem si vzpomenout, že by po nás v prvním ročníku chtěli takto složité skladby.

„Ne, to není do školy... tedy je, ale... měl bys to vědět..." sklonil hlavu a já pozvedl obočí.

„Co se děje?"

„Při minulé návštěvě Florencie jsem navštívil místní konzervatoř, která je mimochodem vyhlášená, po Milánské je nejproslulejší. Jen jsem se zeptal, jaké jsou podmínky pro přestup a tak. No – chtěl bych studovat tady, a to nejen kvůli Erenovi. Nečekal jsem vlastně nic, ale slíbili mi, že se spojí s mojí školou, vyžádají si prozatímní výsledky, a pak se mi ozvou... Pak jsem na to i zapomněl, protože, no však víš... všichni máme plnou hlavu Erena, ale oni se mi včera ozvali na mailu s tím, že bych měl šanci, ale samozřejmě mě chtějí slyšet hrát a přezkoušejí si mě. Mám umět tuhle Beethovenovu Sonátu F-moll a ještě, z toho mám hrůzu – od Johna Lennona Imagine i se zpěvem. Levi, já neumím zpívat, stydím se. To prostě nezvládnu," podíval se na mě zničeně.

Chvíli jsem to přiznání nechal procházet hlavou a nějak nechápal, proč mi to vlastně říká.

„To je tvoje věc, že chceš přestoupit, hraješ na svůj věk slušně, ale já dost dobře nechápu, proč mi tohle říkáš? Jak to souvisí se mnou?"

„No v první řadě se tě chci zeptat, jestli i nadále budu smět navštěvovat Erena, ale taky... eh... je mi to tak trapné! Nemohl bys mě učit? Jen pár hodin týdně, potřebuji učitele, Eren ještě dlouho nebude moct a nevím, jestli by byl vůbec ochoten... Bydlení si seženu, neboj, neotravoval bych tě, jen poradit, sám to nejspíš nezvládnu, aspoň tento první rok..." plácal páté přes deváté a červenal se, jak byl nesvůj se mě na něco takového zeptat.

Chvíli jsem koketoval s myšlenkou jej odmítnout, ale opět se projevila moje kněžská povaha neodepřít někomu pomoc a pomalu jsem přikývl. Zářivý úsměv, kterým mě obdařil, osvítil celou místnost. Tak, a teď jsem si podepsal ortel a budu mít toho spratka na krku ještě dlouho. A do toho starost, aby další student díky mé pomoci dosáhl uspokojivých výsledků.

V noci jsem nemohl spát, v hlavě se mi honily myšlenky na zítřek, nervozita, těšení se, strach – všechno v jedné kupě se mi neustále míhalo v myšlenkách a na spaní jsem tím pádem neměl ani pomyšlení. Ráno jsem vypadal jako zombie. Zkusil jsem v koupelně udělat nějakou kulturu svého vzhledu, ale moc se mi to nevedlo, a to jsem věděl, že dneska musím vypadat skvěle, svěže, nádherně...

Probudí přece Erena z umělého spánku a odmítal jsem, aby mě skoro po půl roce viděl v tak zuboženém stavu.

A zase znova jako tři sudičky stojíme u Erenovy postele, tentokrát ještě mnohem nervóznější a čekáme na doktora, který bude Erena probouzet.

Sedl jsem si k jeho posteli a vzal jej za ruku, stejně jako jsem to dělával každý den. Dnes jsem jej ale úpěnlivě prosil, aby se za námi vrátil. Aby nezůstal v ponurém bezvědomí, aby otevřel své oči a nenechal nás na pochybách, že všechno bude jednou v nejlepším pořádku.

Doktor nás nechal v místnosti a se dvěma sestřičkami se začal věnovat Erenovi a připravovat ho na bdělý stav. Vyměnili mu kapačku a doktor přímo vstříknul něco, co ho mělo probrat. Tvrdil, že to nemusí být hned, že mu máme dát čas, a tak jsme bezhlasně seděli a hypnotizovali jeho oči, aby se otevřely.