Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTUNO🍀

Mario domluvil a sklonil hlavu, nebyl schopen se mi podívat do očí, ačkoliv já jsem jej propaloval pohledem a on to zcela jistě cítil. Pak mluvila Petra. V podstatě mě jen obhajovala v tom smyslu, že zná mou povahu, že bych ničeho takového nebyl schopen, ale lhát a vymýšlet si jako Mário nehodlala a já bych jí to ani nedovolil. Tohle byl můj boj a nikoho dalšího nebudu tahat do intrik, které na mě Enrique upředl.

Poté předvedl svůj herecký výkon sám Enrique.

Do háje - byl opravdu přesvědčivý, věřil bych mu všechno, všecičko, kdybych nevěděl, jak to všechno opravdu bylo. Na konci mu dokonce ukápla slza. Musel jsem se hodně držet, abych se nezvedl a jednu mu znovu nevypálil. To by ale byla samozřejmě největší blbost, které bych se dopustil. A tak jsem jen seděl se zatnutými zuby i pěstmi a uvnitř mě sžíral vztek a třas.

Přišla řada na mou obhajobu. Co jsem měl říct? Že to bylo všechno naopak? Že to byl on, kdo mě vydíral a kdo po mně vystartoval, ač tenkrát možná ještě s dobrým úmyslem. Netušil jsem ovšem, že ho jeho posedlost mnou dožene až do takových krajností, jako je vydíraní.

Všechno jsem popřel, že jsou to lži, tu facku jsem ovšem přiznal. Nemělo cenu ji zapírat. Ale to byla tak jediná věc, kterou jsem byl vinen.

Měl jsem se ovládnout, měl jsem raději zatnout zuby! Ale i dnes jsem věděl, že v té chvíli jsem to prostě udělat musel.

„Dobrá, pane Ackermane, stále pro vás platí zákaz vstupu na akademickou půdu, byl bych velmi rád, kdybyste se nepřibližoval ani k panu Altierimu. Díky těmto neveselým okolnostem se s vámi budu muset rozloučit, stavte se příští týden za mnou pro propouštěcí papíry a výpověď," řekl smutně.

„A to je jako všechno? Dál se nebude nic řešit? On mě málem znásilní a dostane jen vyhazov? Já pevně doufám, že tuto prasárnu bude mít zapsanou i v propouštěcích papírech, aby nikomu dalšímu už nic takového neprovedl!"

„Nepřehánějte a nemějte obavy, pane Altieri, nakonec je to jen na vás, kam až zajdete!" podíval se na něj tvrdě. „Teď se s vámi musím rozloučit, mám ještě další schůzku." Podal si se všemi ruce a vyšli jsme ze dveří.

Enrique se na mě vítězně zašklebil, zato Mário vypadal jako hromádka neštěstí. Věděl, že do téhle situace mě dostal nakonec on. Kdyby nevypovídal naučené lži, bylo by to tvrzení proti tvrzení, ale takhle...

Můj zničený pohled ho asi moc neupokojil. Sklonil jsem hlavu a za tichého utěšování Petry jsme odešli.

Pípla mi SMS. Kdybych nečekal jakoukoli zprávu od Erena, vykašlal bych se na to, ale telefon jsem zkontrolovat musel. Co kdyby to byl opravdu Eren?

»Má nabídka stále platí a začni jíst, začínáš vypadat fakt hrozně!«

Myslel jsem, že s tím telefonem opravdu švihnu o beton.

Klid, Levi, nesmíš se tomu parchantovi poddat, slíbil, že tě zničí, ale ty budeš silný!

Doma jsem se totálně vyčerpaný sesunul na pohovku a vděčně přijal čaj, který Petra uvařila.

„Děkuji," zamumlal jsem a povzdychl.

„Levi, já pořád věřím, že se to nějak vysvětlí! Přece mu to nemůže jen tak projít," přisedla si za mnou a chytila mě za ruku.

„Tomu nevěřím, viděla jsi ho, jak byl přesvědčivý!"

Pípl telefon. Natáhl jsem se po něm. Opět ono neznámé číslo, o kterém už jsem věděl, čí je. Ani jsem zprávu neotevřel a hodil telefon někam do kouta. Zabořil jsem hlavu do Erenova polštáře a začal vzlykat. Nyní už jsem si přál, aby ta antidepresiva začala konečně fungovat. Doktor ale říkal, ať mám trpělivost alespoň týden, spíš čtrnáct dní.

Jak dlouho ještě budu muset snášet tuhle bolest, tento stres, tu beznaděj. Už nemůžu, už nemám sílu.

Opět se ozval telefon. Určitě zase on. Neměl jsem energii se zvednout a vyhodit ten telefon z okna! K čemu jsem ho vlastně měl? Věčné zprávy a provokace od toho parchanta jsem neměl zapotřebí číst a Eren se mi stejně neozve.

Chtěl mě zničit, zničil mě! Cítil jsem, že teď se válím na úplném dně v těch nejhorších sračkách! Ale to mu evidentně nestačilo, potřeboval mě zatlačit ještě níž, zašlapat až do bahna, topit v tom nejhorším odpadu.

Jak může takový parchant vůbec existovat? A proč si vybral zrovna mě?

Ronil jsem slzy do polštáře a zkoušel jsem své vzlyky tlumit, ale nedařilo se mi to. Petra seděla vedle a hladila mě po zádech. Mluvila se mnou jako stará chůva, ale nevnímal jsem ji. Jen jsem se utápěl v depresích a v beznaději.

Byl jsem tak unavený, a přesto jsem měl pocit, že nemůžu usnout. Celou minulou noc jsem nezamhouřil oka, a tak mě po chvíli pláč ukolébával ke spánku. Vzlyky ustaly, neměl jsem sílu už dál plakat, potřeboval jsem spát a bylo mi v tu chvíli jedno, jaké sny mě budou trápit. Bylo to přece jedno! Celý můj život byl teď jen zlý sen.

Na chvíli mě ještě z neklidného usínání vytrhlo pípání telefonu. Jistě to byl zase on!

Otřásl jsem se a byl jsem rád, že nyní nemám sílu ten telefon vzít a kontrolovat jej. Určitě to nebyl Eren.

Už jsem nechtěl číst jeho hnusné esemesky, ale jen ten zvuk příchozí zprávy mě bodal do srdce. Měl jsem zavřené oči a klidný pravidelný dech, ale téměř spící mozek stále zpracovával, nyní už smířený, mou situaci.

„Levi, spíš?" ozval se šeptavý hlas Petry.

Nebyl jsem schopen jí odpovědět. Její ruka se ze zad přesunula na tvář a začala mě hladit a vískat ve vlasech. Nevadilo mi to. Bylo to uklidňující. Takhle mě hladíval Eren.

„Levi, vím, že já ti nikdy nemůžu nahradit Erena, ale věř, že pro tebe udělám všechno. Chci opět vidět tvůj úsměv na tváři, trhá mi srdce, když tě vidím takto zničeného. Pokud ty nebudeš šťastný, nebudu ani já. Miluji tě od první chvíle, kdy jsem tě poznala, přestože vím, že ty mě nikdy milovat nebudeš, ale nemůžu si pomoct. Cítím, že tohle není správné, ale já své pocity nemohu nijak ovlivnit," povzdychla si, dala mi pusu na líčko, zakryla mě lehkou dekou a poté tiše odešla do kuchyně.

Otevřel jsem oči a pohladil si místo, kde mě políbila. Byl jsem v šoku, nechápal jsem, přestože jsem věděl, že ke mně chová velkou náklonost... Ale láska? Nikdy si nenašla partnera, protože miluje mě, i když věděla, že jsem gay a ji nikdy nebudu milovat.

To je šílené! To nejde! Ale co jí na tohle mám říct!

Její vyznání jsem neměl slyšet, říkala mi to, protože si myslela, že spím.