Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀VENTUNO🍀

„Entrare!" ozval se tlumený hlas Padre Tiziana. Byl tam, teď jsem jen mohl doufat, že je tam sám.

Pomalu jsem pootevřel dveře. Seděl tam, skloněný nad nějakými dokumenty, a nijak nebyl zvědavý, kdo to vlastně přišel. Nejspíš nečekal nikoho cizího, spíš nějakého farníka, který si přišel jen pro věci.

„Ehm, buon giorno, Padre Tiziano," zašeptal jsem. Až teď jsem si uvědomil, že mě nejspíš neuvidí moc rád. Když byl schopný vyhodit Leviho, kterého měl rád, jak se asi bude tvářit na mě. Teď jsem zjistil, že to patrně nebyl vůbec dobrý nápad.

Tiziano se na mě překvapeně otočil a smutně se pousmál. Tak to bylo dobré znamení, nejspíš mě hned nevykopne s ostudou z katedrály.

„Buon giorno, Erene! Co tady děláš? Je tu s tebou Levi?" ptal se a zmateně mě pozoroval.

„Ne. Levi tu se mnou není, chtěl jsem s vámi mluvit sám," nejistě jsem přešlápl a zabodl oči do zdobené podlahy.

„Erene, jestli jdeš prosit za Leviho, tak je to zbytečné! Sám z toho nejsem nadšený, ale já pro něj opravdu nemohu nic udělat. Kardinál je neoblomný a pro vás, bohužel, byl na špatném místě ve špatnou dobu."

„Cože?"

„Levi ti nic neřekl, je to tak?" podíval se na mě zkoumavě přes skla brýlí.

Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že mi Padre aspoň vysvětlí, jak se to všechno stalo. On ale vytáhl telefon a cosi v něm hledal. Nevěděl jsem, jestli se mnou skončil a bez rozloučení mě ignoruje, ale přešlápl jsem a čekal.

„Tady, podívej se na to, tohle natočil na letišti jeden z kardinálů, kteří často působí tady v Santa Marii."

Zíral jsem na video a nemohl uvěřit svým očím.

„Takže... takže není šance, že by se mohl vrátit?" nedokázal jsem odtrhnout oči od displeje, i když video už dávno skončilo.

„Je tu jedna šance... musel by se veřejně zasnoubit s nějakou dívkou, aby dokázal kardinálovi, že je normální muž."

„Padre, ale on je normální muž!"

„Není, Erene, není! Pro křesťanskou víru jeho sexuální orientace normální není a jako takový v ní nemůže pracovat."

Zoufale jsem rozhodil ruce. „Tímto mi chcete naznačit, že se s ním mám rozejít a on se potom bude moci sem vrátit?"

„Ano!"

„Ne, to nedokážu! No tak co, najde si práci v jiném kostele!"

„Nerad bych ti bral iluze, ale je to kardinál, má pod sebou všechny kostely ve Florencii! Erene, snažně tě prosím, vzdej se ho, nenič mu život, vím, co pro něj varhany znamenají a touto jeho láskou jsou pro něj všechny kostely uzavřeny, chápeš?"

„Nemůžu, já to prostě nedokážu..." opřel jsem se o zeď, protože se mi začalo tmít před očima. Ne, teď jsem se nemohl zhroutit, ne tady! I přes zrnění před očima jsem viděl, jak mi Padre přisunul židli a vložil do ruky sklenici s vodou. Úlevně jsem se posadil a přijal sklenici.

V tu chvíli se ozvalo naléhavé zaťukání a Tiziano, který stál vedle, dveře otevřel. Do místnosti rychle vešel Levi.

„Erene, jsi v pořádku? Řekni něco! Jsi hrozně bledý!"

„Jsem v pořádku, Levi, jen se mi zase udělalo špatně, ale už je to pryč."

„Neměl jsi sem chodit!"

Podíval se smutně na Tiziana.

„Přišel za tebe orodovat, ale já jsem opravdu jen malý pán, Levi, nezmůžu nic, jen vás mohu vyslechnout a utěšit, ale práci ti v téhle situaci prostě vrátit nemůžu!" řekl smutně.

„Já vím, Padre, omlouvám se vám za naše vyrušení, nezlobte se."

„Nic se nestalo, pokud budeš potřebovat útěchu, u mě máš dveře otevřeny, ale k varhanám už tě bohužel pustit nemohu."

Levi smířeně přikývl a obrátil se na mě.

„Erene, jak jsi na tom? Měli bychom jít, musíme vymyslet, jak se dostaneš do Paříže! Tvé letadlo totiž za hodinu odlétá a to, jak sám víš, už nestihneme," řekl trochu vyčítavě a ve mně hrklo jako ve starých hodinách.

„Levi!" podíval jsem se na něj vylekaně. „Co budu dělat? V devět ráno musím být ve škole! Neletí třeba v noci ještě něco!?"

„Ne, to opravdu neletí. Nepanikař, odvezu tě!" chytil mě za ruku a vyzvedl ze židle. „A teď už pojď, nemáme tu co dělat, ještě kvůli nám bude mít Padre nějaké opletačky s kardinálem!" Asi to nechtěl říct nijak jízlivě a v jeho hlase byla stopa pohrdání nad tím nepřejícným člověkem.

„Nezlobte se na nás, Padre Tiziano, už vás nebudeme obtěžovat, přeji pěkné Velikonoce a sbohem!"

„Sbohem děti a přemýšlejte o tom, jestli by nebylo lepší být jen kamarády, a Levi, ty víš, že neobtěžuješ, kdykoliv se za mnou můžeš zastavit," řekl naléhavě.

Jen zakýval hlavou a už mě vlekl přes dóm ven z katedrály. Jakmile jsme byli venku, prudce se nadechl, jako by uvnitř celou dobu zadržoval dech.

„Co tě to napadlo, Erene!?"

„Chtěl jsem ti jen pomoct, vím, že to byla hloupost, ale strašně mě to naštvalo. Promiň, nepřemýšlel jsem," řekl jsem kajícně.

„Erene, prosím tě, nejprve mysli, potom konej, a hlavně nezapomínej na povinnosti! Ale přesto ti děkuji," přitáhl si mě do náručí a políbil. „A teď už pojď, musíme vyjet, nemám nejmenší představu, jak dlouho mi bude ta cesta trvat, a byl bych velmi nerad, kdybys na ty zkoušky nestihl přijít včas."

„To chceš tu cestu odřídit sám?" podivil jsem se.

„Jistěže ano, ty znáš ještě někoho, kdo by hned teď byl ochoten odjet do Paříže a pomoci mi?" zachmuřil se.

„Mohl bych třeba chvilku řídit já," zkusil jsem to, ale nepřípustný výraz na Leviho tváři mě donutil zmlknout.

„Tak na to zapomeň!" rázně odvětil. „Nejenom, že by nás mohli chytit policajti, ale ty se hlavně musíš vyspat na ten zítřek, což v autě nebude zrovna pohodlné, nicméně jiná možnost není."