Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTASEI🍀

EREN

Má mysl se s nechutí probouzela z bezesného spánku a pomalu jsem si začal vybavovat, co jsem včera provedl. Myšlenky mi zběsile běhaly hlavou a já se stále nedokázal rozhodnout, jestli je to dobře, že se můj šílený plán odejít z tohoto světa nepovedl. Oči jsem měl stále zavřené, však na co je otevírat, pohled je stále stejný, tma a jenom tma. Slyšel jsem, že tu se mnou někdo je a jen jsem doufal, že to není nějaký připitomělý psychiatr, který do mě bude hučet, že život je dar, že si ho mám vážit a i přes ztrátu zraku může plnohodnotný a další podobné nesmysly.

Nepotřeboval jsem to slyšet! Jak jsem si měl života vážit? Jak pro mě mohl mít nějakou cenu? Konečně jsem se rozhodl, že svůj bídný život složím do rukou toho, kterého miluji, a nakonec zjistím, že mi zamlčel tak důležitou informaci!

Proč mi dával takovou naději, když dobře věděl, že spolu nebudeme? Vždyť se mu narodily děti, dokonce dvě, nevěřil jsem tomu, že je opustí jen proto, aby byl se mnou, a netušil jsem taky, že by mohl být tak naivní, aby si myslel, že se k němu a k Petře nastěhuji. Vždyť to bylo absurdní! Můj život smysl neměl a mrzelo mě, že se můj pokoj nacházel v přízemí. Odvážil jsem se otevřít oči a tím sdělit mé návštěvě, že jsem vzhůru.

„Erene, zlatíčko, co jsi nám to provedl?"

„Mami!" vydechl jsem zklamaně. Proč jen jsem si v koutku duše přál, aby tady seděl Levi.

Ale nebyl tu, jistěže ne! Byl se svou novou rodinou, a tak to bylo správně. Nemohl jsem jim stát v cestě. Už jsem věřil tomu, že mi máma pomůže se zapojit do normálního života, všechno přece nestálo jen na Levim! Nemusel mít výčitky!

Nakonec je to jen moje chyba, kdybych od něj neutekl, nemusel bych se vracet a tohle všechno by se nikdy nestalo. Je to jen a jen má chyba a můj trest, za to všechno, jak jsem mu ublížil.

Měl bych to přijmout a přestat trápit všechny okolo.

„Erenku, jak se cítíš?"

„Bolí mě prdel!" pousmál jsem se. Při tom mém rádoby sebevražedném pádu jsem si narazil kostrč a celkem pekelně to bolí.

Slyšel jsem úlevný výdech.

„Zavolám doktora, ať ti dá něco od bolesti..."

„Ne, mami počkej, nikam nechoď, rád bych ti to všechno vysvětlil a také se tě na něco zeptal."

„Povídej, miláčku," slyšel jsem v jejím hlase, jak bojuje se slzami.

„Mami, neplač, slibuji, že už se o nic takového, co se stalo včera, nepokusím, ale potřebuji vědět, jestli se o mě dokážeš postarat? Nezvládnu to sám!"

„Ale jistěže ano, snad sis nemyslel, že bych tě opustila! Jsem tvoje matka, pro svého syna udělám cokoliv," řekla mi šokovaně.

„A otec? Co ten? Ten snese, že se mu po domě courá slepý kluk? Vždycky ze mě chtěl mít dokonalého synáčka ve všech směrech a teď – nejenom, že jsem ho zklamal v oblasti vzdělání, ale ještě jsem oslepl, a to ani nemluvím, jak mi bude hned vyčítat, že jsem rozmlátil auto."

„Tohle tě trápí? S tím si nedělej vůbec starosti, vím, že je táta trochu panovačný, ale tímto se opravdu neznepokojuj. Pořád je to tvůj otec, a ať si o něm myslíš cokoliv, už obvolal mnoho specializovaných nemocnic, posílal jim tvou kopii anamnézy, stará se, chce ti pomoct! Jsi jeho syn a má o tebe strach!"

„Dobře... Proč tu teda není?"

„Sám víš, kolik má práce, ale myslí na tebe!"

„Hm..."

Na chvíli jsme se oba dva odmlčeli a pak máma, snad aby přerušila ticho, promluvila: „Slíbila jsem Levimu, že mu zavolám, jakmile se probudíš." Vytáhla telefon a začala hledat jeho číslo.

„Nevolej mu, nechci s ním mluvit!" řekl jsem rázně.

„Proč ne?" podivila se matka.

Rozhodl jsem se, že se mámě svěřím se svými splíny.

„Protože už má novou rodinu, zařídil si nový život! Já mu to nevyčítám, je to jen moje chyba, kdybych ho neopustil, nikdy by se tohle nestalo. Vím, že je teď s Petrou, s dětmi a je s nimi šťastný. Vždycky měl hodně rád děti a teď má své vlastní, můžu já do té dokonalosti nějak zasahovat? No řekni? Přeju mu to, hrozně moc, chci, aby byl spokojený, a já ho šťastným neudělám. Jsem slepý! Se mnou by měl jenom problémy!"

„To ale ještě neznamená, že bys jej od sebe měl úplně odříznout, ty netušíš, kolik času tady s tebou Levi strávil, jak moc tě miluje, ty nevíš, jak se v katedrále zhroutil Danielovi do náruče, když mu doktor volal, že se ti na chvíli zastavilo srdce... Netušíš, kolik hrůz si prožil, než ses vůbec probral. Pochybuji, že by tě chtěl ze svého života jen tak vyškrtnout! Já tě prosím a žádám – aspoň ho vyslechni, možná změníš názor!"

„Ty chceš, abych byl s ním, že? Aby ses o mě nemusela starat, chápu! Kdo by se chtěl starat o mrzáka!"

„Zadrž, Erene, tak to vůbec není! Pokud se rozhodneš odejít z jeho života, u nás máš vždycky dveře otevřeny, vždyť jsi náš syn! Jen chci, abys ho vyslechl, možná ti řekne spoustu věcí, po kterých změníš názor!"

„Jenže já už s ním nechci mluvit! Trhá mi srdce jen jeho přítomnost, jeho hlas, čím dřív budu od něj daleko, tím lépe. Chci se co nejdříve s tebou vrátit do Paříže!"

„Erene, jeden rozhovor, on si ho zaslouží! Mysli taky na něj a nebuď sobec!"

Matka měla pravdu, byl jsem sobec, ale neměl jsem tušení, jak bych se k němu teď měl chovat. Nevěřil jsem si v tom, že bych se dokázal chovat chladně, určitě se rozbrečím a bude to pro oba dva ještě horší. Ale rozloučit bych se měl, ač mně to vyrve srdce z těla.

Vtom už se ozvalo zaklepání na dveře. Někdo vstoupil, znal jsem ty kroky, věděl jsem, kdo to je, ještě dříve, než na mě promluvil.

„Erene," oslovil mě a v hlase měl tolik bolesti, až to se mnou otřáslo. Proč? Vždyť by měl být šťastný.

„Erenku, nechám tě tu s Levim o samotě, stavím se později," stiskla mi ruku, dala pusu na čelo a pak už jsem slyšel jen klapnutí dveří.