Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOQUINDICI🍀

Teď už jsem věděl, proč byl Levi stále tak unavený! Nedokázal jsem si představit, kolik práce a pozornosti děti vyžadují a on se do toho všeho staral ještě o mě, o domácnost a zahradu, chodil do práce, hrál koncerty... Dodnes jsem nepochopil, jak tohle mohl zvládat.

Každý den jsem volal do nemocnice, ale nic moc mi neřekli a onen třetí den mi doktor sdělil, ať nepočítám s tím, že by Leviho pustil do konce týdne – to jsou ale ještě tři dny.

Zdrceně jsem se posadil na sedačku.

Asi umřu, další tři dny už nedám. Kdybych aspoň mohl za Levim, ale oni mě k němu na infekční nepustí. Doktor sice říkal, že zítra už půjde na normální pokoj, ale stejně – jak bych se tam i s Mrňákama dostal? Snad taxíkem? Nemám odvahu se vydávat takhle do neznáma ještě s dětmi. Mám strach. Vím, že mám Aní, ale stejně. Snad kdybych byl sám, ale vydávat se na takové dobrodružství s dětmi, to si opravdu netroufám.

Samozřejmě, že jsme si s Levim volali a pokaždé jsem měl strašné výčitky, že mu lžu. Pochopitelně, že první, na co se mě zeptal, bylo, jestli jsem našel pro děti i sebe hlídání.

Nakecal jsem mu, že je tu se mnou kamarádka ze Châtelet, že je všechno v nejlepším pořádku a zvládáme to v pohodě. Bože, kdyby jen věděl...

Věděl jsem, že se to stejně jednou dozví a pak si to slíznu, ale pro teď bylo lepší, že žil v domnění, že mi někdo pomáhá a nejsem sám s dětmi. Bylo mi naprosto jasné, že kdyby to věděl, podepsal by revers a zase by tady kolem nás běhal. Doktor říkal, že teď je pro něj nejdůležitější klid a odpočinek na lůžku, což, kdyby přišel domů, tak by zcela jistě nedodržoval.

Každé odpoledne jsem i nadále chodíval hrát do Châtelet a kluky mi s nadšením hlídaly holky u baru, naštěstí vždycky celý můj koncert prospali. Hudbu, a zvláště klavírní, mají v krvi, ovšem když jsem je zkoušel takto uspat doma, pohořel jsem jako suchý troud a nikdy to nevyšlo.

Ano – zvuk opravdového piana je zkrátka nenapodobitelný a ti kluci to věděli už teď.

Byl jsem překvapený, jak jde všechno dobře a už jsem si mnul ruce, že to opravdu všechno zvládnu sám, sice vyčerpaný, ale sám na sebe strašně hrdý. Jenže to bych nebyl já, aby se mi něco nerozsypalo pod rukama.

Jeden večer jsem úspěšně uspal Mrňáky, spokojeně si sedl k audioknize a zaposlouchal se do příjemného hlasu, který knihu předčítal. Málem bych už u toho také usnul, kdyby mě neprobral zoufalý pláč, který se zničehonic ozval z ložnice. Běžel jsem rychle za nimi a v první řadě se ujistil, že ani jeden z nich nespadl z postele.

Co se děje?

Takhle brzy po usnutí se nikdy nebudili a kromě toho – ten pláč – zněl jinak a stupňoval se. Sebral jsem řvouna do náručí a konejšil jej. Vždycky to pomohlo! Kluci byli mazlíci a náruč je vždy ukonejšila, ovšem dnes nepomohlo vůbec nic. Jídlo nechtěl, jen trochu se mezi vzlyky napil vody a znovu spustil. Dudlík jsem ani nehledal, snad ho ani doma nemáme, vždycky ho jen plivali z pusinek, tak k čemu by byly. Jenže prcek řval a řval a já začínal být více a více zoufalý.

Co když se mu něco stalo? Vždyť to není normální. Neměl bych zavolat sanitku? Ale nejspíš jen panikařím a třeba ho bolí bříško.

Tiskl jsem broučka – netušil jsem ani, který z nich to byl, nerozpoznám je – a houpal jej. Po dvou hodinách urputného pláče vysílením usnul a já s ním. Měl jsem pocit, že spím sotva pár minut a pláč začal nanovo, budík mi oznámil pět hodin ráno. Ospale jsem si protřel oči a vzal jej do náručí. Vážně jsem se bál! Nejspíš ho něco bolelo, co mu nedalo spát, jenže co když je to něco vážného? Pořád jsem koketoval s myšlenkou, že zavolám sanitku. Sirupy proti bolesti, jsem se snažil najít už včera, ale do lékárničky pro nás dospělé jsem se nedíval. Vytáhl jsem ji a četl názvy, avšak nic na bolest pro děti jsem nenašel.

Do háje, Levi!! Na takové věci musíš být připravený!

Po dalším vyčerpávajícím pláči, kdy odmítl jídlo a jen se trošku napil, opět neklidně usnul.

Jestli se ještě jednou vzbudí a bude tak zoufale plakat, zavolám sanitku, rozhodl jsem se a sedl si za druhým Mrňákem na deku. Ten byl naštěstí v pohodě a něco si řešil na dece s chrastítkem.

Skoro jsem se modlil, ať se to dítě vzbudí spokojené, nicméně se tak nestalo. Měl jsem dojem, že jeho pláč je čím dál tím víc zoufalejší a plný bolesti. Málem jsem se sesypal.

Volám sanitu!

Vzal jsem telefon a chvíli přemítal.

Ne, nezavolám sanitku. Zavolám úplně někoho jiného.

Hlasovým vytáčením jsem telefonu sdělil, čí číslo chci vytočit.

„Haló, mami, prosím tě, přijeď, jsem v koncích!" hlesl jsem do telefonu, když jsem uslyšel překvapený mámin hlas.

„Erene, co se děje?" V hlase matky jsem zaslechl paniku. Moc dobře věděla, že bych jí pro nic za nic nevolal, nechtěl jsem jí přidělávat trable, kdyby se něco dozvěděl otec. Už tak mi bylo jasné, jak to s ním má těžké, ale já jsem byl opravdu v háji, a proto jsem to musel risknout. Klidně bych se za mámu s ním i porval, kdyby bylo potřeba, ale teď jsem ji opravdu potřeboval a nemínil jsem se na otce ohlížet.

„Tak mluv, něco se stalo! Přijedu za tebou!" Byla už rozhodnutá, aniž by věděla, co se děje.

Vylíčil jsem jí, jak mi včera začalo jedno z dětí bez jakéhokoliv důvodu řvát, a jak jsem z toho zoufalý. Taky to, že je Levi v nemocnici a já jsem na děti sám a už prostě nemůžu.

„Vydrž dvacet minut, přijedu co nejdřív!"

„Ale co otec??!"

„Nestarej se a snaž se malého uklidnit, jsem tam za chvilku, všechno bude dobré."

„Dobře," hlesl jsem a típl telefon.

„Proč jsi mi nezavolal dřív?" vyčítala mi, když jsem jí vypověděl všechny mé trable, ale i úspěchy, kterými jsem si za posledních pár dní prošel. Julien, jak jsem se dozvěděl jméno řvouna, spokojeně vrněl u Carly v náručí.

„Prostě jsme to tak nějak zvládali, až... no, až do té doby, kdy začal tak šíleně plakat."