Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTATRE🍀

LEVI

Dny ubíhaly jako voda. My jsme totálně ignorovali doporučení doktora a každý večer jsme spolu vstupovali do bran rozkoše.

Bože – byli jsme jak králíci, jako bychom tušili, že až do našich životů vstoupí děti, bude po srandě. Měl jsem z toho velké výčitky, ale Eren přesně věděl, kam sáhnout, aby mě vyprovokoval natolik, že jsem neměl sílu se tomu ubránit. Naštěstí všechna další Erenova vyšetření byla stále lepší, a tak nám nakonec Erwin ten sex i posvětil. Kdyby jen věděl!

Petřina teta se strýcem byt vyklidili i odhlásili podnájem, můj byt jsem přehlásil na Angela, a uvažoval, jak všechny naše krámy, které byly mimochodem ze dvou třetin Erenovy, další třetina dětí a malá krabice plus kufr mé, odvezeme pryč. Když jsem se o téhle mé obavě zmínil Carle, řekla, ať to neřeším, že všechno zařídila.

Po třech týdnech jsme si odvezli i prcky z nemocnice a začalo pekelné období. Musel jsem se naučit tolik věcí – přebalování, koupání, krmení, celý svět se mi obrátil naruby. Spaní se najednou stalo nedostatkovým zbožím, protože kluci se budili dvakrát za noc, ovšem každý v jinou dobu. Nicméně jsem si brzy na celý systém, který zavedly ty drobné řvoucí uzlíky, nějak zvykl. Přes den naštěstí jen jedli, spali, kadili a sem tam řvali. Většinu času byli s Carlou, stejně jako Eren. Já jsem zajišťoval klukům papíry na to, abych je mohl odvézt ze země, výpovědi v pracích a do toho zkouškové, které mi sežralo snad všechny nervy. Carla musela na dva dny odjet do Paříže zařídit nám podnájem a tvrdila, že má ještě další povinnosti, u kterých musí být. Nesehnal jsem hlídání, a tak jsem byl nucen si kluky vzít do školy.

Mezitím, co jsem zkoušel, některé mé kolegyně měly volno, a tak kočár putoval po fakultě, některé hodiny je měly na starost i studentky, které se nad kluky a bohužel i nade mnou rozplývaly. Došlo jim, že pokud jsem dokázal zplodit děti, tak nejspíš plnohodnotný gay nebudu a pokoušely se nějak upoutat mou pozornost.

Bylo to opravdu divoké období a pro mě velmi náročné. Všechna ta blahopřání k narození dětí a vzápětí i kondolence... abych se přiznal, na psychice mi to nepřidalo. Měl jsem ještě dvakrát více zkoušek, protože jsem neuváženě kývnul na děkanovo naléhání, ať si vezmu pod zkoušková křídla i Petřiny studenty. Zápočty dostali nakonec všichni, ale nebyl jsem spokojen, že nechávám pár dosti vědomostně zaostalých studentů budoucímu pedagogovi.

Celé stěhování bylo neuvěřitelně vyčerpávající, přestože jsme to měli tolik jednoduché. Pan Jaeger pro nás poslal své osobní letadlo, takže stačilo všechno natahat do veliké dodávky a odvézt na soukromé letiště. Poslal i lidi, abychom se s tím nemuseli tahat sami, ale kluci, jako by tušili, že se děje něco důležitého v jejich životě, celé dopoledne prořvali. Myslel jsem, že mně z těch Sirén už prasknou uši a na Erenovi bylo vidět, jak moc je nervózní, neřekl však ani slovo. Po vzletu jsem konečně jednoho sebral z autosedačky, druhého si vzala do náruče Carla a po vypití plných flašek mléka konečně vytuhli. Eren si vykládal něco s Carlou a já zavřel oči taky. Byl jsem opravdu vyčerpaný! Ještě včera jsem do noci opravoval poslední testy, které jsem už k ránu posílal mailem děkanovi. Spal jsem sotva dvě hodiny, když zazvonila Carla se stěhováky.

Při přistání se opět vzbudily sirény, které ale okamžitě sbalila Carla, přenesla je do kočáru a zmizela s tím, že je utahá na procházce a později je k domu přiveze řidič. My tím pádem máme celé odpoledne, abychom se alespoň trochu zabydleli.

Kde budeme bydlet? Netuším!

Carla mi nechtěla ukázat ani inzerát domku, který nám pronajala. Věřil jsem jí, určitě vybrala něco praktického. Tvrdila, že před domkem je i malá zahrádka se stromy, kde se bude pěkně odpočívat, jak klukům, tak i nám. Jen jsem doufal, že to nebude moc drahé.

Když dodávka zastavila před domem, myslel jsem, že mě trefí šlak. To nebyl domek, byla to vila, ne úplně obrovská, ale přesto jsem měl pocit, že se v ní jistě ztratím. Já, zvyklý na malinký dvoupokojový byt.

Věděl jsem, že do malého bytu bychom se nevešli, ale tohle bylo příliš, čtyři pokoje, obývací pokoj, kuchyň s jídelnou. Bylo to obrovské! Zahrádka byla úžasná, plná stromů a dozrávajících jahod, o které se určitě někdo staral. Ještě jsem netušil, že za domem se nachází malý bazén. Dost naštvaný jsem obcházel ten dům, který byl sice úžasný, dokonalý, jak vevnitř, tak i z venku, byl na skvělém místě. Hned před ním se nacházel velký park plný zeleně a aktivit pro děti, v klidné čtvrti, přesto blízko centra i domu Jaegerových, nicméně jeho nájem bude gigantický. Seděl jsem na zahradní houpačce a přemýšlel, co budu dělat. Tohle jsem si nemohl dovolit, už teď mi bylo jasné, kolik peněz sežerou novorozeňata, něco musíme jíst i my, a do toho tohle.

Kolik budu muset vydělat? Co když budu muset sehnat i nějakou chůvu?

Vždyť i Carla měla povinnosti a nemohla hlídat pořád. Byl jsem zoufalý s hlavou v dlaních, když jsem ucítil, jak si vedle mě někdo přisedl.

„Levi?" začal opatrně a nejspíš tušil, co se mi honí hlavou.

„Erene, my si tohle nemůžeme dovolit!" Vzal jsem jej za ruku a přitáhl si ho k sobě.

„Můžeme, já mám peněz dost!"

„Ale ty peníze nejsou tvoje, jsou tvého otce a matky, už tak toho pro nás dělají tolik a ještě tohle. To nejde, Erene, my se musíme osamostatnit, nemůžeme pořád natahovat ruce a brát si od nich, takto žít nemůžeme, chápeš?"

„Ale můžeme, nechej si pomoct!"

„Já si nechávám pomoct víc, než je mi to příjemné, ale tohle už je moc, pochop mě! Musím si promluvit s Carlou a pak si najdeme něco levnějšího, co uživíme z našich příjmů."

„Když myslíš... Nechám to tedy na matce, ona bude mít argumenty, aby tě přesvědčila zůstat, přestože to tu není asi zrovna levné."

„Pojď, půjdeme dovnitř, za chvíli je tu Carla s děti a my se musíme alespoň trochu zabydlet..."

Vzal jsem Erena za paži tak, jak jsme si už dávno zvykl, a vedl jsem jej do útrob domu. Vše jsem mu popisoval a najednou si všímal detailů, které jsem na první pohled neviděl. Ten dům byl plně vybavený. V ložnici povlečené nadýchané peřiny, dále dětský pokoj celý v modrozeleném se dvěma postýlkami, na poličce nechyběla chůvička a v rohu zásoba plín snad na dva měsíce. V koupelně ručníky, nové kartáčky, sprchové gely a šampony na polici, dokonce i holicí strojek. Plně vybavená kuchyň včetně hrnců, pánví, nožů, příborů, sklenic a hrnků, a v jedné skříňce jsem objevil i mou oblíbenou značku čaje, kterou jsem zahlédl mezi krabicemi s mlékem, které patřily prckům. Lednice byla natřískaná různým jídlem. Všechno jsem to s údivem vykládal Erenovi, který se jen tajemně usmíval.

„Tys to věděl, že jo?" zadíval jsem se na něj nedůvěřivě.

„Ano, věděl, ale měl jsem zakázáno ti něco říct," začal se smát naplno.

„Carla věděla, proč to tajit, tohle bych jí totiž nikdy nedovolil!" mumlal jsem si pod nos.

Zastavil jsem se v obýváku a už nebyl schopen dalšího slova.

Carla je anděl, děkuji za ni!