Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOQUATTORDICI🍀

Osaměl jsem a vzápětí na mě začala dopadat tíživost situace.

Co když je s Levim něco vážného? Co když bude muset zůstat v nemocnici?

Seděl jsem na zemi v obýváku a zadržoval slzy. Měl jsem strach! Strašný strach o něj! Další obava, která mě trápila, bylo uvědomění, že jsem nyní na kluky zůstal sám. Za chvíli se probudí a budou mít hlad, budou potřebovat přebalit. Nikdy jsem je lžičkou nekrmil, nikdy jsem je nemusel přebalit.

Co já budu dělat? Isabell je pryč, Mikasa se Sebastienem taky. Kam se mám obrátit o pomoc?

Začal jsem se třást.

Co když to nezvládnu, co když se jim něco pod mou péčí stane. Nikdy bych si to nepřestal vyčítat, kromě toho Levi by mě zabil. Ale co mám dělat?

Stejně by se o ně Levi starat nemohl, vždyť se ani na nohou neudržel, když nastupoval do sanitky.

Aní vycítila, že mě něco trápí, a položila si hlavu do mého klína. „Ach Aní, co si počneme bez Leviho?" promluvil jsem na psa. „Co když si ho nechají v nemocnici? Co když má nějakou závažnou nemoc? Tolik se o něj bojím!" Přidala do mého klína ještě tlapku. „Já vím, že nemám panikařit! Určitě to bude dobré a za chvíli bude doma, ale co když...?"

Zkontroloval jsem, jestli mám stále u sebe mobil. Záchranáři, když viděli, že jsem slepý, přislíbili, že až budou vědět něco víc, zavolají mi.

Musím se vzpamatovat! Musím začít jednat. V první řadě bych se měl naučit vařit kaši. Ta se dá dát do flašky a tím pádem odpadá trefování se do pusinky. Ježíši, ještě všechno dvojmo. Proč Levi nemůže být normální chlap, kterému se narodí jedno dítě? Ne, zase musí mít něco extra!

Vzdychl jsem a našel si na notebooku, jak se vaří dětská kaše. Zatímco mi počítač předčítal návod, já hledal flašky a onu krabici s kaší. Byl jsem zoufalý. Proč jsem se o tohle nezajímal už dřív. Po dlouhé době jsem to všechno našel, ale to už kluci vřískali na zahradě. Přenesl jsem je postupně na deku v obýváku, Aní jim přinesla hračky, o kterých jsem také neměl ani páru, kde bych je měl hledat, a sedla si vedle nich.

Zlatá instantní kaše, jednoduchá příprava a je dobrá!

Byl jsem překvapený, jak moc chutná je, a proto jsem na nic nečekal a udělal si jednu porci i pro sebe. I já jsem musel něco sníst a tohle bylo dobré, syté a jednoduché. Zatímco jsme se všichni tři krmili, zazvonil mi telefon. Rychle jsem polknul zbytek kaše a zvednul jej.

„Pan Jaeger?"

„Ano," vyjekl jsem.

„Vašeho přítele jsme museli hospitalizovat, byla mu diagnostikována infekční mononukleóza. Nejméně tři dny zde bude muset zůstat. Domu ho pustí pouze, jestli bude bez horeček a jeho jaterní testy budou v pořádku. Všechny výsledky ještě nemáme, takže víc vám sdělit nemohu."¨

„Děkuji," hlesl jsem, „a na shledanou."

Okamžitě jsem sedl k noťasu a hledal informace o té nemoci. Uklidnila mě skutečnost, že se na ni neumírá a že je vlastně docela běžná. Trochu mě znejistilo, že jí říkali nemoc z líbání a bodla mě žárlivost, kterou jsem hned odsunul.

Jsem pako, vážně!

Nicméně to znamenalo, že jsem byl ve velké, ale opravdu velké prdeli.

Tři dny, to nezvládnu.

Dětem nebude stačit pořád jen mléko a kaše, byli už velcí, vždyť už docela dlouho jedli normální jídlo, rozmixované, přesto lžící, to už do flašek nacpat nešlo.

Taky je budu muset okoupat. Co když se pokadí, jakože se pokadí zcela jistě! Dokážu jim otřít prcky? Já to nezvládnu!

Sedl jsem si s klukama a se psem na deku a zoufal jsem si. Komu bych mohl zavolat? Daniel, ten jediný snad zůstal v Paříži.

Vytočil jsem na něj číslo a poprosil o pomoc. Po vysvětlení situace a uklidnění, že Levi neumírá, mi sdělil, že ani on mi nemůže pomoct.

„Erene, je mi to hrozně líto, ale nemám to jak udělat, jsem na týden ve Florencii, rád bych ti pomohl, nicméně mě žádné řešení nenapadá."

„V pohodě, nedělej si s tím hlavu, pošlu ti ještě číslo do nemocnice a já se už nějak zařídím."

*

S pomocí Aní jsem všechno jakž takž zvládal. Sice jsem byl na pokraji fyzického zhroucení, ale šlo to, nějak...

Aní je hlídala, aby se mi nikam neodplazili, nosila mi oblečení i plíny z komody. Nechápal jsem, jak pes může být tak inteligentní. Taky mě úspěšně dovedla k obchodu s hotovým dětským jídlem, které jsem jim ohřál v mikrovlnné troubě.

Byl jsem velmi rád, že tyhle akce Levi neviděl, protože by mě asi zabil. Vždycky jim vařil domácí a nikdy jim nic neohříval v mikrovlnce s tím, že to není pro děti dobré. Já jsem tomuto uvažování nikdy moc nerozuměl, vždyť to bylo jedno. Co oči nevidí, to srdce nebolí a děti to taky nezabije, apetit měly královský a bylo jim jedno, že do sebe cpou kupované jídlo ze sklenice, ohřáté v mikrovlnné troubě. Krmil jsem je pro jistotu nahaté, protože mi bylo jasné, že s mou šikovností a nevidomostí ani bryndák oblečení nezachrání. Muselo to být pitoreskní, ale dětem to bylo jedno a Aní by se mi nikdy nesmála. Pevně doufám, že jsem je po těchto aktech zvládl i úspěšně očistit, abychom nechodili po venku jak čuňata.

Zkrátka jsem měl pocit, že tyhle dny přežijeme ve zdraví a relativní čistotě. Tedy – děti snad ano, ale já asi umřu vyčerpáním. Nikdy jsem nevěřil, že starat se o děti může být tak náročné. Celé dny jsem se motal jen kolem nich, nic jiného dalšího, kromě toho nejzákladnějšího úklidu jsem prostě nestíhal. Snažil jsem se – opravdu snažil, udržovat pořádek, ale tušil jsem, že kdyby někdo přišel, asi by chytil infarkt. Nicméně Levi to neviděl a já se budu muset opravdu snažit pořádně uklidit, až ho pustí domů. Teď jsem ale ležel na pohovce a užíval si pár minut volna. Musel jsem nasbírat sílu na další perné odpoledne s dosti hyperaktivními batolaty. Už spinkaly jen po obědě, chvíli v podvečer a mezitím neustále vyžadovaly pozornost. V tomto mi opravdu hodně pomáhala Aní.

Hned první noc jsem to psychicky ani fyzicky nevydržel, a vzal kluky do naší velké postele. Byl jsem tak strašně unavený, nebyl jsem prostě schopen k nim třikrát za noc vstát. Potřeboval jsem se prostě vyspat a to nutně! Když byli se mnou v posteli, spali celou noc, což jsem si ověřil tu druhou, kdy jsem kluky uložil do naší postele hned večer a také s nimi v sedm hodin usnul.

To se mi nikdy nestalo! Nikdy!