Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTANOVE🍀

Po pekelných dvou týdnech v nemocnici, kdy za mnou denně přijížděl Angelo, dělal mi společnost a naprosto příkladně se staral, mě konečně propustili domů s důrazným upozorněním, že mám pouze odpočívat. Na práci a jakoukoliv tělesnou aktivitu jsem měl ještě nejmíň na tři týdny zapomenout, protože nemoc se mohla vrátit. Odkýval jsem to – tohle už nikdy nechci zažít.

Celý den až do večera se mnou byl Angelo a staral se o mě, ačkoliv jsem ho razantně vyhazoval. Tvrdil jsem mu, že už všechno zvládnu, ale stejně kolem mě s úsměvem skákal a dělal, co mně na očích viděl.

„Kolik jsi toho za poslední dva týdny nahrál? Necvičil jsi vůbec, co?" vyčítal jsem mu. „Jak to chceš zvládnout ve škole? Tvoje priorita je piano a ne já! Dělej tak, aby tě nevylili dřív, než jsi vůbec nastoupil."

„Už je ti opravdu dobře, co?" smál se na mě.

„Já to myslím vážně, Angelo, přece kvůli tomu, že jsem teď trochu nemožný, nebudeš zanedbávat své povinnosti! Tamhle ve skříni je synťák. Pokud chceš mermomocí trávit čas se mnou, budeš tady cvičit a budeme muset dohnat všechno, cos zameškal. Nachystej si to a podej mi skladby, co máš mít do školy. Snad to všechno znám..." zamyslel jsem se.

Byl jsem mu vděčný, že se o mě stará, občas mi uklidí, odnese špinavé prádlo do prádelny a donese zpět voňavé a vyžehlené, přinese jídlo a vůbec hromadu věcí, na které jsem já neměl stále sílu. I po týdnu, co jsem byl doma z nemocnice, se mi při chůzi klepala kolena a nejraději bych celé dny prospal.

Ale nejdřív musí myslet na sebe!

To, že jsem ho dostal na konzervatoř, ještě neznamená, že se tam udrží. Probíral jsem se notovými party a sám zkoušel hrát to, co jsem neznal. Byly to celkem jednoduché věci, se kterými se on se svým talentem dokáže hravě poprat, ale bez cvičení to nešlo.

Bože – jsem jako můj otec! Doufám, že jestli budu mít někdy děti, nebudu jako on.

Zhrozil jsem se nad tou myšlenkou. Ale ne, spíš jsem byl jako Levi. Ten na mě taky tlačil přiměřeně.

Ach Levi! Chybíš mi! Co asi děláš? Jestlipak jsi šťastný?

Měl bych zavolat Marcelovi.

Věděl jsem, že mi krátká odpolední procházka může udělat jen dobře. Dneska krásně svítilo slunce, měl bych se projít.

Angelo před chvílí odešel, a tak jsem se teple oblékl a vydal se na náměstíčko, kde stála má telefonní budka.

„Ahoj Marcelo, jak se vede?" začal jsem tradičně, ale v hlavě mi zněly úplně jiné otázky.

„Kriste pane, Erene! Ty žiješ? Až se mi dostaneš do spárů, vlastnoručně tě zaškrtněte. To se nemůžeš ozvat častěji? Trnu tady celou dobu, že se ti něco stalo, že se neozýváš!"

„Promiň, Marcelo, nebyl čas!"

„Ale do háje, Erene, jaké výmluvy, také výmluvy... no hlavně, že ses ozval, mám pro tebe totiž zprávu, kterou bys měl vědět!"

„Něco s Levim?" zeptal jsem se vystrašeně a už mi hlavou běhaly scénáře, co se mohlo stát. Snad ho nezavřeli anebo ještě hůř, snad se nedal dohromady s tím parchantem!

„Jo, něco s Levim. Bude se v sobotu ženit! Do prdele, Erene, přijeď, nebo už ho ztratíš navždycky!"

„C-cože? Ženit? A s kým?" úplně v šoku jsem koktal a srdce mi přestávalo bít, jak bylo stažené.

„S kým asi? No s Petrou!" vyčítavý hlas Marcela mě přesvědčil, že ani on není moc šťastný z tohoto sňatku.

„Mělo mě to napadnout, že to jednou udělá, vždyť je to jeho zpáteční lístek do Santa Marie..." vydechl jsem.

„Erene, vůbec nad ničím nepřemýšlej, sbal se a přijeď! On se nežení z lásky, to tebe má pořád rád a truchlí po tobě. Tohle je jen zoufalý čin, který nemusí udělat, když se v jeho životě objevíš zase ty. Do hajzlu, Erene! Jestli nepřijedeš, najmu si detektiva, najdu si tě a pak si mě nepřej!"

V hlavě mi hučelo, skoro jsem neslyšel jeho vyhrožující slova, která ale byla myšlena v dobrém. Měl pravdu, alespoň zkusit bych to měl, než bude definitivně pozdě.

„V sobotu? Jako tuhle sobotu?"

„Ano, tuhle sobotu! Přijedeš? Kdy tě mám čekat? Zítra? Jsi někde v Itálii, viď? Takže nejsi daleko! Přijeď! Vymyslíme spolu něco, aby to nebyl pro Leviho šok. Víš, že za tebou stojím. Neboj, nebudeš v tom sám, a mimochodem, myslím, že mou pomoc ani nebudeš potřebovat, Levi se rozplyne blahem, jen co tě uvidí, dej na má slova. Čeká na tebe celou dobu, ovšem po tom, co jsi mu tak chytře kdysi položil telefon, to vzdal a já se mu nedivím. Takže přijeď teď, anebo už nejezdi vůbec a nech ho žít jeho život, který jsi mu tak snadno daroval! Budeš se trápit ty, on i Petra. Ty už ho opravdu nemiluješ?"

„Miluji ho celým svým srdcem, a teď... teď nemůžu ani dýchat, jak mě ta myšlenka bolí!"

„Tak vidíš, ragazzo darebácká, sbal si svých pět švestek a přijeď!"

„Já... snad ano, rozmyslím si to, nevím, bojím se!"

„Čeho? Erene, řekni mi, čeho se bojíš?! Levi tě miluje, dávno ti odpustil, co jsi udělal. Co odpustil... já mám dojem, že ti to nikdy ani nevyčítal. Jediné, co ti vyčítal, že jsi odešel bez jediného slova rozloučení..."

„Nevím..." zavěsil jsem. Celé mé tělo se otřásalo šokem. Hučení v hlavě neustávalo a slova Marcela - Levi se bude ženit, mi stále a znova zněla v hlavě. Promnul jsem si třesoucí se ledové ruce a měl jsem pocit, jako bych v nich ztratil cit. Všechna krev se nahrnula do oblasti srdce a úpěnlivě jej přemlouvala, aby dál bilo pravidelně, nezastavovalo se nebo naopak nebilo zběsile jako smečka štěkajících psů.

Rozmrkal jsem slzy a v tepající hlavě jsem udělal konečné rozhodnutí.

Musím tam jet, nechci ztratit Leviho napořád, nemůžu!

Asi bych ještě chvíli dokázal žít s pocitem, že on žije a třeba na mě myslí, tak jako já na něj, ale...

Ztratím ho navždy! Ne! To nedovolím, jsem zbabělec, srab a ještě sobec.

Bolela mě hlava a byla mi zima. Měl bych jít domů a balit se. Zajít za šéfama, že odjíždím, rozloučit se s Angelem...

Zvládnu cestu autem v mém stavu? Jsem unavený jen z malé procházky...
Zvládnu, podvědomě se na ni připravuji celou dobu, pojedu pomalu, budu hodně odpočívat, kdyby mně ta cesta měla trvat dva dny, tak to zvládnu. Musím jet za ním! Za mým Levim!