Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTASETTE🍀

‚Drahý pane profesore,

Vím, že z tohoto dopisu nebudete nadšený, ale chci, aby poslední řádky byly určeny Vám, jakožto pro mě nejdůležitějšímu člověku, kterého obdivuji a miluji. Omlouvám se za všechno, co jsem Vám ty poslední týdny způsobil, věřte, že nyní, když stojím před rozhodnutím vzít si svůj zničený život, si velmi dobře uvědomuji, co vše jsem Vám způsobil a velmi mě to mrzí. Udělal bych všechno na světě, abych to mohl vzít zpět, ale vím, že to nejde a taky vím, že má slova po tom všem nemusíte brát vážně. Netuším sám, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti, abych tohle dokázal, a nikdy bych nevěřil, že jsem takovýchto zvěrstev schopen. Prosím, zkuste mi to odpustit. Jsem přesvědčený, že to nepůjde hned, ale jednou, v budoucnu...

Můj život nyní nemá cenu, vše, co dělalo můj svět nějakým způsobem hezké, je pryč. Všichni, které jsem kdy miloval – Vy, přátelé, rodiče, mě nyní nenávidí, nemám šanci dostudovat, a proto jsem se rozhodl svůj bídný život vložit do rukou Boha. Ano, byl jsem věřící a možná právě proto jste mi už od první chvíle imponoval. Hned první přednášky jste mluvil jako kněz, který přednáší studentům. Byl jste pro mě taková rarita, že jsem se ani nenadál a začal jsem na Vás neustále myslet, ve dne v noci, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, až jsem se zařekl, že Vás musím získat. Jakožto rozmazlený a sebevědomý spratek jsem si byl jistý, že to nebude žádný problém, ovšem když jsem narazil...

Omlouvám se Vám i všem ostatním, kterým jsem ublížil, a sbohem' ENQ

Ne že by se mi teď lépe spalo, ale byl jsem rád, že se mu ta sebevražda nepodařila. Nerad bych žil ve výčitkách, že si kvůli mně vzal život, i když moje chyba to rozhodně nebyla. Nejspíš to všechno myslel vážně!

A já jsem byl takový debil, že jsem přemýšlel o tom, že za ním zajdu a ujistím ho, že jsem mu odpustil! Opravdu už jsem k němu necítil žádnou zášť – jen lítost, že si zničil život.

Když jsem však po týdnu mluvil s Máriem, kde bych mohl Enriqua najít, sdělil mi, že už jej pustili a on se odstěhoval za svým strýcem do Milána, který ho zaměstnal ve své firmě. Oddechl jsem si, sobecky proto, že ho nemusím vidět a mluvit s ním, a pak také, že si snad zařizuje nový život, kde ho já nebo rodiče nebudou strašit.

Další dny i týdny ubíhaly stejně stereotypně jako ty předchozí. Vánoce i Silvestra jsem strávil u Erenovy postele, který byl pořád ve stejném stavu. Koupil jsem mu na Vánoce novou knihu od jeho oblíbeného spisovatele, kterou jsem mu předčítal a doufal, že mě slyší, že aspoň takto mu zpříjemňuji tmavé chvilky, které prožívá někde v meziprostoru bdělého stavu a smrti. Samozřejmě jsem chodil i za Petrou, která už se na mě nezlobila, ale stále jsem ji nepřesvědčil, aby po porodu zůstala ve Florencii.

Angelo úspěšně složil přestupní zkoušky a dělalo mi velkou radost dívat se na něj, jak moc je nadšený. Byl jsem rád, že jsem mu pomohl, a doufal jsem, že mě dál nezklame a neudělá mi ostudu. Byl to dobrý student a měl talent, Eren udělal dobře, že se mu začal věnovat, protože podle jeho slov, kdyby se tam Eren neukázal a nezačal jej připravovat, sám by to nikdy nezvládl, ač se o to pokoušel. Chápal jsem jej, kdybych nenatrefil na Daniela, můj údajný talent by asi taky vyšuměl a já bych hrál tak maximálně někde v zaplivaném baru odrhovačky na staré rozladěné piano.

Krátký únor přeběhl jako voda a Petře zbývaly necelé dva měsíce do porodu. Doktoři byli s jejím zdravotním stavem spokojeni, ale domů ji pustit nemohli. I když mě i ji ujišťovali, že kdyby teď porodila, dokázali by se o děti už velmi dobře postarat. Samozřejmě, čím blíž k termínu, tím lépe pro všechny.

Jedno odpoledne jsem opět jel za Erenem. Věděl jsem, že dnes tam budu celé odpoledne sám, neboť Carla musela kvůli nějakým záležitostem do Paříže a Angelo zase domů na Molveno.

Nakonec jsem byl rád, že budeme mít soukromí a budu mu moci dočíst jeho knihu. Už zbývalo jen pár stránek a já jsem si tak pro sebe mumlal, že bych měl v příštích dnech zajet zase vybrakovat knihkupectví. Celou cestu mi brněly prsty, byl ve mně nějaký zvláštní pocit - snad probouzející se jaro a příroda, která začínala nabírat svou obvyklou zeleň, již jsem měl tak rád. Uklidnilo mě to a řekl jsem si, že to musím sdělit i Erenovi. Nějak mi už ani nepřišlo divné, že se bavím s nehybným tělem. Říkal jsem mu opravdu všechno, úplné detaily a kraviny, jako třeba, že jeho oblíbenou pastu jsem viděl minulý týden v akci, prostě to, co mi přišlo na jazyk, jen aby nebyly ty hodiny, které jsem s ním trávil, tiché.

Zrovna jsem začínal číst předposlední kapitolu, když se běžné stereotypní pípání najednou změnilo. Odložil jsem knihu na stolek a chytil jej za ruku. Stávalo se to celkem běžně, a tak jsem ani nedoufal, ale stejně se malinká jiskřička naděje ve mně pokaždé rozžehla.

Najednou se jeho ruka pohnula a on mě jemně stiskl.

„Erene!" Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem ho cítil, jak mi buší do hrudního koše.

„Erene, vzbuď se! To jsem já, Levi!" prosil jsem jej. Modlil jsem se za to, ať otevře oči, ať něco řekne, ať mi ještě jednou stiskne ruku.

Přístroje se ale uklidnily a jely opět ve svém pravidelném monotónním rytmu. Ještě chvíli jsem se na něj díval a prosil slovy a i očima, ale nic se nestalo. Stejně jsem si ale řekl, že to musím doktorovi sdělit.

A co když se mi to jen zdálo? Tak moc si to přeji, že jsem si prostě vsugeroval, že mi stiskl ruku a já teď jen doufám, že se jeho stav třeba lepší, že se pomalu probouzí...

Sotva se mé srdce uklidnilo, vzal jsem s povzdechem knihu a začal znovu číst.

Nedokázal jsem se ovšem dlouho soustředit na písmena, která mi tančila před očima, a tak jsem se na chvíli odmlčel a nechal své myšlenky a touhy plynout. Pořád jsem si říkal, že jsem si to nemohl vymyslet, cítil jsem ten stisk, věděl jsem to jistě.

Měl bych zajít za doktorem.

„Levi, pokračuj! Jak to skončilo?" slabý hlásek se rozezněl tichým pokojem.