Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀VENTOTTO🍀

EREN

Bylo dopoledne a já jsem seděl U Tří koček jako hromádka neštěstí. Jak jsem si jen mohl myslet, že lusknu prsty a nějaká práce mi spadne do klína. Nespadla! Na místo, kde jsem byl na konkurzu minulý týden, mě bohužel nevzali pro nedostatek praxe a na dnešním mi řekli hned, že pokud nemám titul, tak nemám ani šanci projít, ať s tím zrovna nepočítám.

Byl to už skoro měsíc a pořád nic. V mém oboru jsem opravdu bez vysoké nebo praxe neměl šanci.

Povzdychl jsem si a napil se kávy. Nebylo kam spěchat. Levi byl ve škole, tak co bych dělal doma.

V baru nikdo nebyl, a tak když si Marcelo přebral zboží, které mu přišlo, přisedl si s kávou za mnou.

„Tak! Co se děje, Erene?" zeptal se starostlivě.

„Víte, Marcelo, sháním už měsíc práci a stále nic nemám, začínám být zoufalý, nechci sedět jen doma na zadku a nechat se živit Levim!" odpověděl jsem smutně.

„A co bys chtěl dělat? Jakou máš školu? Poptám se ti tady v baru, chodí tady spousta různých lidí, třeba by někdo o nějaké práci věděl."

„Děkuji, to bych byl rád. Mám vystudovanou ekonomiku a management, ale v tomto oboru nejsem schopen nic najít, ale mně je jedno, co budu dělat, jen nechci sedět doma. Strašně se stydím před Levim, že jsem takový neschopný!" povzdychl jsem si.

„Ale Erene, nejsi neschopný, začátky jsou vždycky těžké! A říkáš cokoliv? Měl bych pro tebe nabídku, třeba přechodně, než si najdeš něco v oboru."

„Poslouchám!" zaujalo mě to, byl bych snad schopen i čistit záchody, jen abych něco dělal.

„Víš, jsem už dost starý a unavený, už nemám opravdu sílu tu být každý den a lidí chodí čím dál víc... to je samozřejmě dobře, ale večer už kolikrát padám na hubu. Prostě – potřeboval bych tu pomocníka, který by mi některé dny vypomohl. Kromě toho, ten klavírista, který tu hrával dvakrát týdně, letos dodělal školu a odjíždí do Států, takže nemám ani koho posadit za piano..."

„Vy byste mě zaměstnal?" vydechl jsem překvapením a úplně se tou myšlenkou nadchl. To by bylo skvělé, mnohem lepší než sedět nad nudnými papíry někde v kanclu.

„Ano, rád bych. Vím, že jsi jistě šikovný a za barem se rychle naučíš. A za klavírem? Už dávno vím, že hraješ skvěle! Otravoval bych tě jen přes týden, tuším, že víkendy budeš jistě chtít trávit s panem Levim."

„Myslím, že Levi by to pochopil, za volné víkendy budu určitě rád, ale kdybyste přece potřeboval..."

„Dobře, Erene, byl bych rád, kdybys tu býval pondělí a středy celý den, pátek do čtyř, ale kdyby byly nějaké akce, asi bych tě potřeboval i večer. Pokud bys byl ochoten i v pátek večer hrát, byl bych taky nadšený, ale je to na tobě. Pak obvyklé hraní úterý a čtvrtek, jak je tady zvykem."

Rozzářil jsem se jako sluníčko. „Beru to!"

„Vždyť ani nevíš, kolik ti budu platit..."

„Ále to se nějak domluvíme, nepotřebuji žádný závratný plat, jen nechci sedět doma!"

„Domluveno," zajiskřilo se mu v očích a bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce.

Něco málo jsem si vyzkoušel, domů si vzal nápojový lístek, abych si jej pořádně prošel.

„Ahoj Eri, jsem doma," zavolal Levi ode dveří a přišel za mnou, aby mi dal pusu.

„Co to studuješ? Nápoják od Koček? Proč?" podivil se.

„Protože tam budu pracovat a hrát," řekl jsem pyšně.

Levi se začal culit. „Ty si ze mě děláš srandu, že?"

„Nedělám, dneska dopoledne mi to Marcelo nabídl a já jsem to vzal."

„Ale Erene, ty nemáš zapotřebí dělat v baru, víš to, že ano? Nebylo by lepší si udělat tu školu? Pak normální práci seženeš," pověděl lehce vyčítavě.

„Ale to je normální práce a já ji budu dělat rád!"

Levi se zamračil a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Já ti nevím, Erene, je to tvoje věc a já už ti do toho kecat nebudu, ale nadšený z toho nejsem, promiň!"

„To nevadí, zvykneš si!" řekl jsem příkře. Byl jsem na něj naštvaný a zklamaný, že mi to neschválil a pořád mě tlačil do dalšího studia, do kterého se mi ale opravdu nechtělo. Učení mě nikdy nebavilo a zvlášť tento obor byl neskutečně nudný.

„Já se aspoň, na rozdíl od tebe, dostanu k pořádnému pianu a nebudu muset tady smutně drnkat do synťáku!" zadíval jsem se na něj, ale v tu chvíli jsem viděl, že jsem přestřelil.

V jeho očích se objevilo tolik smutku a žalu, až se mi z toho pohledu málem podlomily nohy.

Beze slova se otočil a zmizel vedle v pokoji.

„Levi, promiň, tohle jsem nechtěl, promiň mi to, prosím! Nechtěl jsem to říct!" klepal jsem na dveře a chtěl jít za ním. Zamkl se.

„Prosím, otevři, omlouvám se! Omlouvám!"

Já jsem takový idiot! Už jsem zase všechno pohnojil! Proč dřív nepřemýšlím, než něco vypustím z huby? Už bych se to konečně měl naučit!

Opřel jsem čelo o dveře a v duchu si dával stále a znova po hubě za ta nepromyšlená slova!

Vždyť já přece vím, jak moc mu varhany chybí, a teď vypustím takovouto větu. Erene, jsi opravdu netaktní blb!

Vtom jsem zaslechl za dveřmi tiché vzlykání.

„Levi, prosím tě, otevři ty dveře, chtěl bych se ti omluvit, nechci... nechci, abys byl smutný! Já vím, že si občas nevidím do huby, však mě znáš, ale já jsem to tak nemyslel, vždyť ty víš, že i já bych si přál, aby ses mohl vrátit do kostela!" mluvil jsem na něj přes dveře už klidněji a tišeji, ale byl jsem si jistý, že mě slyšel.

Klapla západka a dveře se otevřely. Seděl na posteli a oči měl mírně zarudlé pláčem. Klekl jsem si mu k nohám, vzal jeho studené ruce do těch svých a mumlal jsem slůvka omluv. Po chvíli si mě přitáhl k sobě do náručí a zadíval se mi do očí. Z těch jeho planul hněv a zloba! Lekl jsem se a uhnul pohledem.

„Ještě jednou mě uděláš takhle smutného a už se tě nikdy nedotknu!" řekl ledovým hlasem. „Ale pro tentokrát tě jenom pořádně potrestám!