Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTOTTO🍀

EREN

Během toho, co Levi telefonoval, jsem odešel z místnosti. Nezajímaly mě jeho telefonáty, které byly většinou stejně pracovní. A rozhodně jsem se s ním nechtěl dál hádat. Řekl jsem mu už všechno, co jsem měl na srdci, a teď bylo na něm, jak si to všechno přebere. Na jednu stranu jsem ho chápal, že více tíhl k bezproblémovému Pietrovi, s ním bylo všechno mnohem jednodušší, nemusel nic řešit. Stále jsem se však divil, že nedokázal nebo nechtěl proklouznout pod křehkou slupku problémového puberťáka. Se mnou to před dvaceti roky dokázal tak snadno. Sice, pravda byla taková, že já do něj byl zamilovaný, a kdyby mi tenkrát řekl, ať dám ruku do ohně, udělal bych to. Udělal bych tenkrát pro něj cokoliv, koneckonců mnoho se toho za těch dvacet let nezměnilo.

Přesto jsem už za tu dobu stihl dospět, a to nejen díky věku a zkušenostem, ale i kvůli ztrátě zraku, a hlavně odpovědností za ty dva malé spratky. Tedy – urazil bych je, když říkám malé, oba jsou už o pár centimetrů vyšší než já, a to ani nemluvím o tom, o kolik vyšší jsou vůči opravdovému otci. Ne nadarmo se říká, že děti přerůstají své rodiče.

Chvíli jsem ještě setrvával ve svých vzpomínkách s úsměvem na rtu, když najednou vpadl do obýváku nadšený Levi, popadl mě do náručí a stiskl.

„Erene, našli pro tebe kliniku, která vymyslela novou metodu, která navrací zrak i beznadějným případům. Viděli tvoje testy z kliniky Marseille a tvrdí, že tvá diagnóza má 93% šanci na navrácení zraku. Chápeš to! Budeš zase vidět!" tisknul mě k sobě a já skoro nemohl dýchat.

„Levi, pusť! Vždyť mě udusíš!" sípal jsem a stisk přece o kousek povolil a začal mi nadšeně vyprávět, co se od doktora dozvěděl.

„Já ti nevím, Levi, po těch letech mi to přijde neuvěřitelné. Já si nechci dávat plané naděje...," zchladil jsem jej.

„Erene, neblázni, v žádném případě nechci slyšet, že do toho nejdeš! To ti nedovolím! Kdybych tě měl svázat a násilím tam odvézt," zlobil se.

„Já neříkám, že si toho doktora nevyslechnu, a pokud to bude opravdu vypadat reálně, tak že to nezkusím, ale stejně tomu nevěřím!" Byl jsem skeptický, taková naděje už tu jednou byla, a nakonec jsem byl zklamaný a Levi snad ještě víc.

„Fajn, fajn, jsem s ním domluvený na pondělí, vyslechneme si podrobnosti a pak sám uvidíš!" povzbudivě mi tiskl ruku a já cítil, že ta jeho se nepatrně chvěje. Bylo by to skvělé po dlouhých šestnácti letech vidět, ale nechtěl jsem se těšit na něco, co nejspíš nevyjde. Za ta léta, kdy mi naposled dělali testy, se mohlo něco změnit a možná už bylo definitivně pozdě.

Na Levim ale bylo vidět, jak je z možnosti operace nadšený, to ovšem ještě netušil, co všechno nám sdělí doktor.

Na mou otázku, jestli ty testy budu muset podstoupit znovu, řekl, že to není nutné, ale...

„Tuhle unikátní operaci dělají pouze v Miami, ve Spojených státech, a také není hrazená z veřejného zdravotního pojištění..."

„Kolik?" zeptal se Levi. Já jsem to snad ani nechtěl vědět. Stejně na to nebudeme mít, takže bychom se hned měli zvednout a odejít a přestat okrádat doktora o jeho drahocenný čas.

„Padesát šest tisíc amerických dolarů přibližně..."

Ani jsem jej nenechal domluvit, vzal jsem Leviho za paži a rázně řekl: „Tak děkujeme za informace, nemusíte se více snažit, protože na toto my nemáme, děkujeme a na shledanou," vytáhl jsem ho z ordinace a hned jak se zavřely dveře, Levi se na mě utrhl: „Co blbneš?"

„Levi, tohle nemá cenu. Kde chceš sehnat tolik peněz? Smiř se s tím stejně jako já a nechej to být. Na tohle prostě nemáme," snažil jsem se ho usadit. Jen něco zamumlal, ale já jsem věděl, že on to nejspíš ještě nevzdal. Byl neuvěřitelně tvrdohlavý a věděl jsem, že pro mě udělá cokoliv. Nicméně mě nikdo nepřesvědčí, že tohle bylo nad naše síly a možnosti.

LEVI

Věděl jsem, že nemělo cenu do něj hučet a přemlouvat jej, ať se alespoň pokusíme ty peníze někde sehnat. Domluvil jsem si ještě jednu schůzku s doktorem tak, aby o tom Eren nevěděl. Ten mi sdělil, že je možné požádat Nadaci nevidomých a slabozrakých, ale od těch můžeme dostat nejvíce deset tisíc dolarů, o zbytek se musíme postarat sami. Obcházel jsem banky a dál přemýšlel, jak získat takové nekřesťanské peníze. Nebylo to jen o ceně samotné operace, budeme potřebovat peníze ještě na letenky, mé ubytování, protože jsem tam prostě Erena nechtěl poslat samotného. Možná to bylo dětinské, ale musel jsem jet s ním. Nedokázal bych sedět na zadku v Evropě, když bych věděl, že mě potřebuje. Bude tam mít sice i Aní, ale prostě lidská podpora byla nezbytná.

Naivně jsem si myslel, že nějaká banka bude svolná mi půjčit takovou částku, ale nepomohl ani můj docela slušný plat, ani zástava domem. Ano, i to jsem byl schopen riskovat. Udělal bych všechno pro to, aby Eren viděl. Po týdnu jsem byl ale bezradný. Nikdo nám nebyl ochotný pomoct. Jediný, o kom jsem věděl, že tolik peněz má, byl jeho otec a ten nám nikdy nepůjčí. Další týden jsem bloumal a přemýšlel. Byl jsem z toho tak zdrcený, že jsem se uchýlil k nemožnému – rozhodl jsem se, že půjdu žebrat za Jaegerem seniorem. Byl jsem si téměř jistý, že tohle nevyjde a vyhodí mě, možná mě zase zbije, ale nedokázal jsem si představit, že bych tuhle jedinou možnost nevyzkoušel. Eren byl stále jeho jediný syn. Třeba se už uklidnil a teď toho lituje, že jej tak vyhodil, ale s jeho pýchou mu nikdy nezavolá. Neslyšeli jsme o něm od rozvodu s Carlou. Možná se změnil – aspoň trochu, vždyť už to bylo patnáct let. Nevěřil jsem, že v něm není kousek lidskosti.

„Dobrý den, pamatujete si mě? Jsem Levi Ackerman. Ještě, než mě vyhodíte od svých dveří, vyslechněte mě, prosím," začal jsem hned, jak otevřel dveře. Překvapilo mě, jak moc zestárl. Vypadal staře a unaveně. Chvíli přemýšlel a pak nadzvedl obočí a promluvil: „Zvrhlý kněz, co svedl mého syna!"

„Tak to přece není a vy to víte!"

„Co po mně chceš? Peníze? Jistěže peníze, co jiného bys po mně měl chtít, že?"