Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOTRENTADUE🍀 👑FINE👑

„Operace dopadla velmi dobře a já osobně to vidím více než optimisticky, uvidíme, jak se s tím popere jeho organismus. Dnes bude Eren ještě spát a zítra až se probudí, budeme už vědět víc. Jestli všechno dopadne tak jak doufám, v první chvíli uvidí jen světlo, tak se nelekejte, říkal jsem to i jemu, během dne by měl vidět slabé obrysy a v dalších dnech by se měl zrak postupně zostřovat. Nedoufejte však, že jeho zrak bude perfektní, bude potřebovat korekci, ale to je myslím v jeho případě už jen maličkost," usmál se na mě a já měl pocit, že se mi podlomí nohy, jak jsem si oddechl. Stejně ve mně však setrvával osten nejistoty. Pořád tady byla možnost, že se operace nepodařila.

Druhý den hned ráno jsem naklusal do nemocnice, nervózní a roztřepaný. Nikdy v životě jsem neměl takový strach, obavy a zároveň nebyl natěšený jako malé dítě pod vánočním stromkem. Nebyl jsem schopen dělat nic jiného než civět na stále spícího Erena.

Pochvíli za mnou přišel doktor a upozornil mě, ať neodtahuji žaluzie, že pro Erena bude i tlumené světlo šok.

Hypnotizoval jsem Erenovy oči, když se najednou jeho řasy zatřepotaly a já se mohl na malou chvíli topit v jeho zelených hloubkách, které ale se zaúpěním rychle zavřel.

„Erene!" oslovil jsem jej opatrně.

On se usmál a pomaličku opatrně opět oči otevíral.

„Levi, vidím světlo!" usmál se. „Bolí to, je to jako by mi někdo do hlavy zatloukal malinké hřebíčky!"

„Erene, to je skvělé, to přejde, zvykneš si! Ty vidíš!" řekl jsem nadšeně a přitáhl si ho do náručí a stisknul.

„Vidím jenom světlo, ostré světlo, ale je to...báječné!" jeho šťastný úsměv mě dostával do euforické nálady.

EREN

Byl to neuvěřitelný pocit. Jako by se mi prozářil celý svět. Ačkoliv mě ostré světlo bodalo do hlavy, přesto jsem věděl, že jsem na dobré cestě a já opravdu po sedmnácti letech uvidím.

Uvidím svět kolem sebe, barvy přírody a všech věcí kolem sebe. Uvidím Leviho, mou lásku, to, jak se mnou za ta léta zestárl, uvidím naše kluky – poprvé v životě. Jsem šťastný, miluji Leviho za to, že mě dokopal do této operace, protože sám bych se nikdy k tomuto neodhodlal.

Byl jsem ale velmi unavený, a tak jsem opět zavřel oči a usnul.

Po probuzení jsem už nebyl tak moc citlivý na ono světlo a k mému překvapení jsem uviděl obrys postavy, jak se blíží k mé posteli.

„Erene, jak ti je?" zeptal se Levi.

„Lépe, vidím tvůj obrys," pokoušel jsem se více zaostřit, a když se ke mně přiblížil úplně, viděl jsem úsměv. Rozostřený, ale přesto jsem věděl, že se usmívá.

Další dny jsem hodně prospal, můj mozek byl šokovaný množstvím podnětů, které musel zpracovávat, ale po každém probuzení mi bylo lépe a mé vidění bylo ostřejší.

Jedno ráno jsem viděl, jak Levi sedí u mé postele a čte si. Byl zabraný do knihy a nevšiml si, že jsem vzhůru a já si ho mohl pořádně prohlídnout. Byl blízko, a tak jsem viděl hodně detailů.

„Levi, ty šedivíš," uculil jsem se. On si sundal brýle, odložil knihu a zamrkal překvapením.

„No to je výborné!" řekl sarkasticky. „Netušil jsem, že první, čeho si na mě všimneš, bude, že jsem o dvacet let zestárl. Stejně je to tvoje vina!"

Stále se usmíval a já moc dobře věděl, že jeho výčitka je bezpředmětná.

„Čekal jsem slova jako ‚Levi, vypadáš dobře', nebo ‚Levi, vůbec jsi nezestárl' a ty na mě takto," vyčítal mi uraženě, ale přitom se usmíval. Jsem šťastný, protože vidím ten nejkrásnější úsměv.

Během dalších pár dní se můj zrak ustálil. Neviděl jsem dokonale, ale slušivé brýle mi dokázaly můj pohled vyčistit do dokonalosti. Byl jsem v euforii, když jsem si prohlížel Leviho tvář dokonalým zrakem. Viděl jsem každý detail, kterého jsem si nikdy před tím nevšiml. Netušil jsem, že když se culí, dělají se mu dolíčky v líčkách, jeho ocelové oči, že se dokáží tak jiskřit. Byl krásný, dokonalý, krásnější, než jsem si ho pamatoval, přestože byl o tolik let starší. Jeho výraz působil tak vyspěle, vzhledem k tomu, co všechno si s námi zažil, se není čemu divit. Samozřejmě, že už tenkrát před léty byl dospělý a zodpovědný muž, ale tehdy jeho tvář stále působila tak mladistvě, téměř dětsky. Dnes to byl chlap s mužnými rysy, krásný, charismatický a sexy.

A nebyl šedivý!

Když jsem viděl jeho rty, chtěl jsem je neustále líbat. Červené, lákavé, vykrojené do srdíčka a sladké jako med.

Venku jsem zíral na všechny barvy, palmy, pláž a moře... Svět byl překrásný...

Těšil jsem se na kluky, byl jsem tak zvědavý, jak vypadají. Všichni vždycky tvrdili, jak jsou podobní Levimu...

***

„Teď bych si tě chtěl vzít, Levi," promluvil jsem do příjemného ticha, které mezi námi panovalo po pár hodinách, co jsme seděli v letadle letícího do Paříže.

Podíval se na mě s otazníkem v očích: „Vzít? Proč teď ano a tenkrát ne? To, že vidíš, něco mezi námi změnilo?"

„Ne to ne, miluju tě pořád stejně, a stále s tebou chci zůstat po zbytek života jako tenkrát, nic se nezměnilo, jen... no... teď už vím, že ti nezůstanu na krku, že se o sebe ve všem dokážu postarat sám."

„Já to nechápu," podíval se na mě ospalým výrazem.

„Nemusíš to chápat. Jen se tě chci zeptat – Levi, vezmeš si mě?"

Chvíli se jen tak rozmýšlel a pak promluvil: „Myslím, že bych byl strašně hloupý, kdybych tuhle nabídku odmítl."

Přitáhl si mě do náručí a dlouze a láskyplně mě políbil.

„Miluji tě, Erene Ackermane!" ušklíbl jsem se.

„I já tebe, Rivaille Jaegere!" Oba jsme se začali smát na celé letadlo, až se lidé po nás pohoršeně dívali.

Bylo nám to jedno, byli jsme zamilovaní blázni, stejně jako před dvaceti lety, ale nyní jsme cítili, že už nám naši lásku nikdo nevezme ani nepřekazí.

Myslím, že všechny tragédie jsme si už vybrali a od nynějška už bude náš život dokonalý... Tak dokonalý, jaký si ho společně uděláme.