Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTATRE🍀

LEVI

„Co se děje? Řekněte mi, co se děje? Je Petra v pořádku?" držel jsem sestru za uniformu a dožadoval se odpovědi.

„Uklidněte se, pane Ackermane, za chvíli za vámi přijde doktor, teď mě prosím pusťte."

„Jistě, promiňte, nechtěl jsem...," pustil jsem její rukáv a sesunul se o zeď a celý se třásl.

Pane Bože, ať je v pořádku! Prosím!

Po chvíli jsem přesvědčil své nohy, ať mě donesou aspoň na křesílko v čekárně. Nemůžu tady sedět jak uzlíček neštěstí schoulený na zemi.

Uslyšel jsem pláč dítěte a po chvíli už se chodbou rozezněl tlumeně i další.

Vyskočil jsem!

Moje děti! To jsou moje děti! Tak bude všechno v pořádku – určitě.

Začal jsem chodit po chodbě tam a zpět a stále žmoulal cíp košile.

„Pane Ackermane!" oslovil mě doktor, který se za mnou zčistajasna objevil.

„Nemám pro vás dobrou zprávu. Při anestezii slečně Ral selhalo srdce. Podle všech indicií měla skrytou vadu a její srdíčko nápor prvotního porodu a poté anestezie nezvládlo. Věřte, že jsme dělali, co jsme mohli. Je mi to líto a upřímnou soustrast," doktor se na mě unaveně podíval a já zůstal stát v šoku.

Ne, ne, to není možné, on mi lže, to přece nemůže být pravda! Petra nic se srdcem neměla, to je nějaký omyl.

Jen jsem kroutil hlavou v nevoli a do očí se mi opět vkrádaly slzy. Umřela? Ne, tuhle informaci jsem prostě odmítl přijmout.

Těkal jsem očima po chodbě, aby mi někdo potvrdil, či spíš vyvrátil doktorova slova a vtom jsem uviděl přicházet doktora Smitha. Za ty měsíce, kdy jsem byl v nemocnici jako doma, jsme si stihli už i tykat, a tak myslím, že zrovna on by ke mně mohl být upřímný.

Podvědomě jsem však věděl, že ani žádný jiný lékař by mi nelhal, zvlášť v takovéto záležitosti.

„Erwine," upřel jsem na něj své oči.

„Je mi to líto, Levi, ti doktoři dělali všechno, co mohli, vím to, znám je..."

Polknul jsem a stále v šoku jsem si vzpomněl na pláč dětí! Teď už je klid, žádný pláč ze sálu nezněl! Zemřely snad i ony? Nohy se mi podlomily, když jsem si uvědomil, že i děti mohou být mrtvé!

„A děti...?" zadrhl se mi hlas a měl jsem pocit, že se nedokážu nadechnout.

„Děti jsou v pořádku, obě. Tedy relativně. Vzhledem k brzkému porodu budou muset ještě nejmíň dva týdny u nás strávit v inkubátoru, ale plíce již mají vyvinuté a dýchají samy. Je to jen jistota, jsou drobounké – mají jen něco okolo dvou kil. Pane Ackermane, abychom je mohli pustit, musí mít nejmíň dvě a půl kila. Ale nebojte se, budou v naprostém pořádku. Jsou to bojovníci," ujišťoval mě druhý doktor, který měl moje děti na starosti, a mně se trošku ulevilo. Najednou jsem si uvědomil, že ani nevím, jakého jsou pohlaví. Bojovníci?

„Jsou to kluci?"

„Ano, chlapci."

Sklonil jsem hlavu a začala mi docházet tíživost situace. Chtěl jsem u sebe děti, bylo to mé přání, ale ne za takovou cenu. Uvědomil jsem si, že teď budu na ně sám, dvě novorozeňata bez mámy. Nevěděl jsem o miminech zhola nic, ale myšlenka, že bych se jich vzdal, byla nepřípustná. Nikdy bych je neopustil!

Najednou se rozrazily dveře a zřízenci vyváželi vozík se zakrytou plachtou. Viděl jsem výraz Erwina, jak se je snažil propíchnout pohledem.

„Pojď, Levi! Půjdeme ke mně," chytil mě za paži a táhl od toho výjevu pryč, já se mu ale vytrhl.

„Chci se s ní rozloučit, prosím, nechej mě se s ní rozloučit," upřel jsem na něj své uplakané oči, do kterých se zase nahrnuly slzy. On jen lehce přikývl a pustil mou ruku.

Odkryl jsem prostěradlo, které zakrývalo její tvář. Uviděl jsem ji, spící, klidnou, smířenou. Okamžitě se mi stáhlo hrdlo a slzy se mi koulely po tváři a máčely prostěradlo, jímž byla přikrytá. Nohy mi vypověděly službu a měl jsem pocit, že se nedokážu nadechnout. Otřel jsem si slzy a pohladil ji po tváři.

Ne, to prostě není pravda! Ona jen spí, vždyť jen spí!

Snažil jsem se namluvit sám sobě, že její smrt je jen sen, hloupá noční můra, ze které se musím probudit, ale realistický mozek mě ujišťoval, že všechno, co jsem viděl, pravda byla. Petra už se z tohoto spánku nikdy neprobudí, už se na mě neusměje, nebude držet své děti v náručí! Drtil jsem její ruku a věděl, že jí naposledy musím pošeptat pár slov.

„Miloval jsem tě, teď to vím, možná jinak než Erena, ale své místo v mém srdci jsi měla stejně veliké jako on. Slibuji ti, že se o naše děti postarám, jak nejlépe budu moci, a budu jim o tobě vyprávět, jaká jsi byla skvělá žena. Vím, že já můžu za to, že už tu nejsi. Já jsem sobec, myslel jsem jenom pořád na sebe a na tebe jsem nebral ohled ani tehdy, když jsi čekala naše děti. Vím to a nikdy si nepřestanu vyčítat, jak moc jsem ti ublížil. Možná, možná kdybychom se vzali a tys nemusela žít poslední měsíce v takovém stresu, tohle všechno by se nestalo. Tvé srdíčko bylo zkoušené nejen tím, že jsi pod ním nosila dvě děti, ale také mou sobeckostí a nelidskostí, jakou jsem tě odmítl. Zase budu sobec, ale netušíš, jak moc bych si teď přál, kdybys mi mohla říct, že to všechno, co jsem ti provedl, jsi mi odpustila. Kdybych nebyl s Erenem, mohl jsem poslední chvíle tvého života s tebou být. Takhle jsi byla sama...," zlomil se mi hlas, nohy mě definitivně přestaly poslouchat, sesunul jsem se vedle vozíku na zem a začal nekontrolovatelně vzlykat. Bylo mi jedno, co si kdo o mně pomyslí, už dávno jsem se přestal za své slzy stydět.

„Nikdy si to neodpustím!" šeptl jsem mezi vzlyky a ucítil jsem pevnou ruku, kterak mě staví na nohy a jde se mnou někam pryč. Ještě naposledy jsem se ohlédl, abych spatřil její milou tvář. Poté mi opět slzy zamlžily výhled a nechal jsem se vést Erwinem k jeho kanceláři.

„Levi, chceš něco na uklidnění? Odvezu tě domů, ano?" řekl starostlivě.

Jen jsem přikývl, bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno.

Jako ve snech jsem nastoupil k Erwinovi do auta a automaticky nadiktoval svou adresu, na kterou se mě zeptal.

Doma mě uložil do postele a píchl mi nějakou injekci, pak se ještě naposledy starostlivě podíval do mých očí.

„Musím jet zpět do nemocnice, ty hlavně neudělej žádnou hloupost! Mysli na děti, potřebují tě a Eren taky!" povzbudivě mi stiskl ruku a odcházel pryč.

Eren! Jak se asi on teď cítí, pane Bože, ani jsem za ním nešel, nepřišel jsem mu to ‚nedorozumění' vysvětlit! Je mi to líto, tak hrozně moc, ale já bych stejně neměl sílu za ním zajít a nějak se obhajovat...

Poslední myšlenky byly jen jedna velká výčitka vůči oběma mým láskám a poslední, než mě pohltila tma a noční můra, byla, že jsem se ani na své děti nebyl podívat!