Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOTTO🍀

„Mám je rád... já ani nevím, jsou to Leviho děti!" zamyslel jsem se.

„Erene, takhle ty to bereš? Ale to je jízdenka k rozchodu. Ty je musíš přijmout jako své, jako vaše – ty vůbec netušíš, jak jsou mu podobní! Levi ti nikdy o nich nevykládal? O tom, jaké mají černé vlasy, stejné oči tvarem i barvou, ty rty a líčka! Levi je krásný chlap, ty to víš, a ty děti jsou on v malém vydání. Já tu holku neznala, ale podle mě z ní nemají vůbec nic, alespoň vzhledově ne."

„Já jsem věděl už v nemocnici, že to nebude mít cenu! Nechtěl jsem Leviho zatěžovat a zrovna jsem mu tenkrát říkal, že se odstěhuji k matce, ale on nechtěl ani slyšet a teď si ti stěžuje!"

„Co to meleš? On si nestěžoval, ba naopak, když jsem upozornila, že vypadá jak týden po smrti, prosil mě, abych ti to neříkala! Ale posloucháš ty mě, co ti tu říkám? Miluješ ho vůbec? Protože on tebe ano!"

„Samozřejmě, že ho miluju, a proto mě to tak trápí!" řekl jsem smutně a sklonil hlavu.

„Víš co, zkus o tom jen trochu přemýšlet, pomůžu tobě i jemu, pokud budeš chtít."

„Ano, chci."

„Pomůžu ti postavit se na vlastní nohy, v první řadě přijmeš toho psa..."

„Ale o tom už jsme se bavili, nemáme na něj peníze..."¨

„Hele Erene, skoro nikdo na něj nemá peníze, takže toto nechej na mně, zařídím to, ano?"

„Hm," hlesl jsem. Stejně jsem nevěřil, že by se mohl stát zázrak a já jsem toho psa získal.

„Erene, řekni mi něco o Leviho dětství. Má matku nebo otce?"

„Proč se o něj tak zajímáš? Chceš mi ho snad přebrat?"

„Erene, nebuď paranoidní. Jen mě to zajímá, máme totiž shodné příjmení – Ackerman. Nejsem si jistá, ale mnoho Ackermanů podle mě po Paříži neběhá."

„Cože? To jako vážně? A ty myslíš, že byste mohli být příbuzní?"

„Nevím, není to vyloučeno, ale když jsem viděla Leviho poprvé, byl mi strašně povědomý, teď vím asi proč. Je hodně podobný mému otci."

„Aha, jak se jmenoval jeho otec, to nevím, to nikdy neřekl, ale matka se jmenovala Kuchel, myslím, tak nějak. On moc o svém dětství nechce mluvit, vzhledem k tomu, že jeho matka zemřela, když mu bylo snad čtyři, možná pět let."

Náš rozhovor přerušilo vyzvánění telefonu.

„Ano, tati... co potřebuješ? Zrovna hlídám jednomu známému děti... jo, stavit se můžeme, budeme tam asi za čtvrt hodiny."

„Co se děje?" zeptal jsem se.

„Táta potřebuje, abych se podívala ještě na nějaké pracovní papíry, zajdeme tam, bude to chvilka a není to daleko, neboj se."

Trochu jsme přidali do kroku a šlo se mi celkem dobře. Kočárek a moje hůl ve mně vzbuzovaly jistotu, že nikde nesletím ani do ničeho nenarazím, a tak jsem si rychlou procházku docela i užíval. Tak rád bych si zaběhal, ale copak můžu? Možná ano, kdyby někdo běžel se mnou. Mohl bych se na to zeptat Mikasy, třeba by mi byla ochotna dělat tahouna.

Po chvíli už jsem slyšel štěkot psů. Ani jsem se nenadál a o nohu se mi otíralo hebké stvořeníčko a kníkalo.

„Tohle bude tvůj pes! Seznamte se dobře, jmenuje se Animo, ale všichni jí říkáme Aní."

„Mikaso," řekl jsem vyčítavě, „vždyť jsme se o tomto už bavili, nemáme na ni peníze."

„Já tě praštím, tvrdohlavče! Kolikrát jsem ti říkala, že pro lidi jako ty existují neziskovky, které peníze na psa seženou!"

„Nechci se nikoho doprošovat!" řekl jsem rázně.

Uslyšel jsem kroky, které se k nám přibližovaly a hned na to hlas, který mi vyrazil dech: „Mikaso, díky, že jsi přišla, dneska ty žádosti musíme odeslat a ty víš, že se v těch papírech nevyznám."

„Levi...," zašeptal jsem si pro sebe v šoku.

To není možné, vím, že tady Levi není, ale ten hlas...

Měl úplně stejnou barvu i intonaci. Přesně jako kdyby promluvil Levi. Mikasa si tohoto možná nevšimla, spoléhá se více na zrak, ale pro mne byl nyní sluch hlavní a nejdůležitější smysl a tím, jak je zostřený, slyšel jsem mnohem více než každý jiný člověk, který vidí.

„Tati, to je můj kamarád, o kterém jsem ti vykládala."

„Dobrý den, jmenuju se Eren," řekl jsem hlasem, který se mi mírně třásl. Byl to pro mě opravdu šok. On přijmul mou ruku a já cítil, že je stejně drobná jako Leviho. Už jsem si byl také jist, že člověk, který stojí přede mnou, bude nějak rodinně spřízněný s Levim. Možná nějaký strýc?

Už, už jsem se chtěl na to zeptat, ale pak jsem se vnitřně uklidnil. Nebyla to moje věc, neměl jsem v úmyslu z něj tahat rozumy. Netušil jsem, jak by mohl reagovat na nějaké osobní otázky, ale měl jsem dojem, že Mikase to vrtalo hlavou stejně jako mně, tudíž určitě ve vhodné situaci něco z táty vytáhne.

Pan Ackerman se zrovna rozplýval nad dvojčaty a já jen zaslechl, jak mi Mikasa sdělila, že jde odeslat ty papíry a kdyby bylo potřeba, otec se o děti a mě postará.

Kluci spokojeně spali a nerušilo je ani neustálé kňučení u mých nohou. Čapl jsem si a sebral tu ukňouranou plyšovou kouli hebkých chlupů do náručí. Štěně se okamžitě usídlilo na mém klíně a spokojeně odfukovalo.

„Vybrala si tě, Erene, nebraň se tomu. Ani netušíš, jak moc ti takový pejsek dokáže usnadnit život. Budeš pak minimálně odkázaný na pomoc druhých, věř mi," ozval se kousek ode mě Leviho hlas a v tu chvíli mi vyskočila husí kůže.

„Já nevím..."

„Co nevíš? Mikasa se mi o tobě zmínila, ty máš na toho pejska nárok se svou diagnózou a že na něj nemáš peníze? To nemá 99 % všech! Existují nadace a neziskové instituce, které pomáhají sehnat peníze, a věř tomu, že na světě je spousta lidí, kteří jsou ochotní pomoci. Ještě se mi nestalo, že by je pro někoho nesehnali, jen s tím musíš souhlasit a dobré je ve zkratce sdělit svůj příběh, jak se ti to stalo a tak," přemlouval mě, poslouchal jsem jeho slova pozorně, ale ještě víc jsem se nechával unášet lehkým barytonem, který byl identický s Leviho.

„Myslíte tedy, že bych měl?"

„Jistěže, copak ti to tu nevykládám? Ani netušíš, jak moc ti ten pejsek zvedne sebevědomí, začneš být téměř soběstačný. Můžeš mi věřit, kdybych neznal hromadu příběhů, netvrdil bych ti to!"

„Dobře, tak já souhlasím," přikývl jsem. Přál jsem si toho psa moc, ale bál jsem se někoho žádat, prosit se o peníze, nechtěl jsem se zklamat, kdybych s tím počítal a pak by to třeba nevyšlo.

„Fajn, takže já sepíšu žádost a ty se během dneška čiň a sesmol svůj příběh, ať to můžeme hodit na net. Nemusíš psát žádné velké detaily, nakonec – Mikasa má večer volno, tak by ti mohla pomoct, poradit," zamyslel se a já měl pořád tendence se ho zeptat, jestli není spřízněný s Levim. Byl jsem tím úplně fascinovaný.

„Dobře...," hlesl jsem.