Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTODUE🍀

EREN

Levi ráno odjel a vzápětí mi začalo být smutno. Byl jsem na jeho přítomnosti a lásce až nezdravě závislý, potřeboval jsem slyšet jeho hlas a cítit jeho kůži a doteky. I Mrňáci nejspíš vycítili, že něco není v pořádku a pořád řvali. Brzy mi z nich asi praskne hlava. Na jejich řvaní si s největší pravděpodobností nikdy nezvyknu. Byl jsem šťastný, že jsem každý den mohl vypadnout do kavárny a tam si vyléčit pocuchané nervy.

Večer před koncertem Levi slíbil, že mi zavolá. Tolik jsem se těšil, až uslyším jeho hlas, a to byl pryč teprve pár hodin.

Je to se mnou možné? Bude pryč jen týden! Neodjíždí na půl roku!

Na tyto dny bez Leviho jsme se nakonec přestěhovali k našim, protože máma už dřív slíbila své kamarádce, že jí napeče nějaké cukroví a dorty na oslavu.

Tvrdila, že se v naší kuchyni nevyzná a stále by jí něco chybělo. Bylo pro ni jednodušší přelifrovat pár věcí ode mě a dětí k nim. Mně bylo celkem jedno, kde budu, jen když tam nebude otec, což mi přislíbila.

Už jsem byl po večeři a v duchu přemlouval telefon, ať už konečně zazvoní. Tolik jsem se těšil na ten telefonát! Byl pryč teprve jeden den! A já jsem se stále choval jako zamilovaný blázen!

Když jsem si představil, jak jsem jej odmítal tenkrát v nemocnici! Umřel bych bez něj a umřel bych pro něj. V kuchyni se ozýval nějaký šramot a hlasy. Nejspíš za mamkou přišla její kamarádka, která jí má pomoct péct. Nějak jsem to neřešil a netrpělivě přešlapoval po pokoji.

Až jsem se lekl, když telefon zazvonil známým vyzváněním a hlasovým prozrazením jména volajícího.

Miláček Levi, miláček Levi – vyřvával telefon už na plné pecky, jak se melodie stupňovala.

„Kruci, kde jsem položil ten telefon?!" V tu chvíli jsem si neuvědomil, že leží na posteli.

Miláček Levi

Konečně jsem jej našel!

„Ahoj zlato!"

„Ahoj Erene, jak to zvládáte? Je všechno v pořádku?"

„Jo, všechno je v pohodě, jsme u mamky, něco celé dny peče, pokud tedy zrovna neblbne s klukama, ti jsou hodní! S ní jsou vždycky hodní, to jenom nám dělají peklo!"

„Ale no ták, není to tak zlé! A dovezla tě mamka do Châtelet? Od ní to máš přece jen daleko!"

„Ano, dovezla, jsme přece domluvení."

„Eri, já už budu muset běžet, ale zítra ti zase zavolám, držte se tam, pozdravuj mamku a kluky, a miluju tě, chybíš mi už teď!"

„Taky mi chybíš, miluji tě, posílám velkou pusu a přeju hodně úspěchů!"

„Díky, opatruj se Eri, už fakt musím."

„Miluji tě!" hlesnul jsem už do hluchého telefonu a sedl si na postel.

„Takže ho miluješ, jo?" ozval se za mnou ledový hlas. Vyskočil jsem překvapením z postele a začal couvat směrem ode dveří, kde stál můj otec.

„Ty jsi sprostý, zasraný buzerant!??? Ty zmetku, to z tebe udělal ten zvrhlý kněz, co? A ty ses nechal a šel za ním jako ovečka, jako jeho pejsek! Ty...ty...ty špíno! Odpade!" chytil mě za triko a smýkl se mnou na zem. Třásl jsem se, netušil jsem, co všechno mi ve své zlobě může udělat, a tak jsem se schoulil do klubíčka a slzy mi stékaly po tvářích. Měl jsem z něj takový strach! Sebral mě ze země a jeho pěst mi přistála na bradě.

„Grisho, nechej ho!" slyšel jsem vyděšený hlas mé matky. On ji ale neslyšel a dál na mě vřískal nadávky. Po chvíli se mnou smýkl a tahal ke dveřím, kde mě vyhodil před dům.

„Nejsi můj syn, ty zrůdo, rozumíš!? Nikdy tě už nechci vidět a už nikdy se ani nepřibližuj k tomuto domu! Vypadni! Vypadni z mého života! Stydím se za tebe! Slepý, nevystudovaný budižkničemu, který je schopen jenom nastavit zadek nějakým chlapům. Běž!"

Slyšel jsem, jak hlučně zavřel dveře.

Pomalu jsem se zvedal ze štěrkového chodníčku a cítil jsem, jak mě pálí odřené koleno i dlaně.

Co mám dělat? Nemám nic! Svou hůl, peníze, telefon, klíče od našeho domu, jsem v hajzlu!

Uslyšel jsem hádku mamky a toho hajzla. Řval na ni, jak je možné, že mu nic neřekla, že kryje buzerantské krysy a hřeje si na prsou hady nějaké pokřivené knězovy lásky.

„Ti spratci půjdou taky z domu, rozumíš? Co je ten Ackerman za člověka? První kněz se svatozáří nad hlavou, pak nám svede syna, a nakonec si udělá malé spratky a ty je v tom ještě podporuješ! Jsi normální? Zbav se jich! A vyřiď tomu parchantovi, že už ho nikdy nechci vidět, můj syn umřel a už neexistuje. Jdu teď pryč! Až se vrátím, ať tu ty mimina ani ten spratek není! Tebe chci ale vidět doma! Přestaneš se s nimi stýkat, přestanou pro tebe existovat a budeš zase jezdit všude se mnou. Stejně tě potřebuji, takže se nehádej a udělej to, co říkám!"

Aniž bych slyšel, co matka odpověděla, on opět křápnul dveřmi a já slyšel kroky, které procházely kolem mě. Ještě do mě strčil se slovy: „Uhni, špíno, doufám, že už tě nikdy neuvidím!" Nečekal jsem, že se mě ještě nějak dotkne a málem jsem to opět neustál. Pak jsem už jen slyšel nastartovat auto, které se skřípěním pneumatik odjelo.

Sedl jsem si do trávy, protože se mi podlamovaly nohy a celý jsem se třásl. Slzy mi stékaly po tvářích.

Co teď bude? Zůstanu sám s miminama? To nezvládnu! Budu muset zavolat Levimu, ať se vrátí.

Vtom jsem ucítil hřejivou náruč mé matky.

„Erenku, je mi to tak líto, omlouvám se!"

„Za co, mami? Za toho, kdo si kdysi říkal můj otec? I na tebe je tak zlý?"

„Není! Jen teď musíme vymyslet nějaké řešení. Najdeme pro vás hlídání. Ale nejdřív se přesuneme k vám, kdyby se ten cholerik náhodou vrátil, nechci, aby ti víc ublížil."

Rychle sbalila všechny naše věci, děti, které naštěstí celou dobu spaly za domem, jen přehodila do autosedaček, kočár i naše bágly hodila do kufru a s ponurou náladou jsme jeli k nám. Jakmile jsem odemknul dveře, ovanula mě typická vůně domova a začal jsem se uklidňovat. Matka první obstarala kluky a poté mi začala ošetřovat rozbité koleno a dlaně.

„Mami, co budeme dělat?" seděl jsem na pohovce a stále jsem se klepal z toho, co jsem si dnes musel prožít s otcem.

„Už jsem nad tím přemýšlela, mám kamarádku, které hlídá děti jedna paní. Bydlí kousek odtud, kdysi jsem tam s ní byla. Zkusím jí zavolat, třeba by nám mohla pomoci!"