Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTA🍀60.

EREN

Týdny ubíhaly a výčitky mě neopouštěly. Jako bych to nevěděl, v mém případě čas rány neléčí, spíš naopak, bylo mi stále hůř a kolikrát jsem v depresích proplakal celou noc.

Přišel srpen, za který jsem byl neskutečně vděčný. Byl vrchol sezóny, všichni byli nervózní a unavení, protože bylo nejvíc práce.

Ale já jsem byl za ten frmol rád. Běhal jsem od rána do večera mezi placem a kuchyní, kolikrát i do města pro zboží, které zrovna došlo, prostě takový kluk pro všechno. Každý večer jsem hrál pro snobáky, kteří přijeli na Ferragosto většinou z Říma, potkal jsem však i lidi z Florencie. Nedalo mi to a zeptal jsem se, zdali chodí na mše do Santa Marie. Přitakali, ale o varhaníkovi nic nevěděli. Tak nějak jsem si říkal, že by se tam Levi mohl vrátit, když už mu nestojím v cestě...

S Angelem jsme udržovali profesionální vztah a stýkali se jen při jeho hodinách. Vyhýbal jsem se mu, jak jen jsem mohl. Tolik mi připomínal Leviho, při každém našem setkání jsem nacházel další podobnost s ním. Anebo už mi z toho jen šplouchalo na maják.

Bylo na něm vidět, jak moc ho naše nedorozumění mrzí, býval smutný a kolikrát i nervózní, když se měl se mnou potkat na hodině.

„Erene," zeptal se mě jeden podvečer, když jsme spolu pracovali jako číšníci. I on musel ten týden pomáhat, aby si jiní zaměstnanci mohli aspoň na den nebo večer odpočinout.

„Ano," otočil jsem se na něj od zrcadla, kde jsem si upravoval motýlka.

„Půjdeš se mnou na oslavu Ferragosta?" zeptal se opatrně.

„Proč já?" zeptal jsem se nevrle. „Dobře víš, že jsem protivný, nezábavný kluk, který se nerad někde ukazuje!"

„Chtěl bych si s tebou promluvit, nechci, aby mezi námi vládla taková ledová atmosféra, nemusíme jít mezi lidi, znám jedno místo, kde je klid a na ohňostroj odtamtud bude krásný výhled."

„Já nevím... chtěl jsem jít spát, jsem unavený."

„Prosím!" podíval se na mě pohledem, který jsem dobře znal...

Na někoho působí psí pohled, mně stačí jen výraz, který je tak podobný Leviho.

„Dobře, na chvíli půjdu!" rezignoval jsem pod tíhou vzpomínek.

Po rychlém úklidu sálu jsme vyběhli do svěžího letního večera.

„Pojedeme autem, nebo tam můžeme dojít pěšky?" zajímal jsem se.

„Za půl hodiny začíná ohňostroj, myslím, že pěšky bychom to na to místo nestihli."

„Dobrá, jedeme autem, ale mám ho na veřejném parkovišti, takže nám nezbývá než se protlačit davem."

„Cože? Však auto stojí támhle!"

„Dneska pojedeme mým."

„Ty máš auto?" podivil se a já si uvědomil, že nikdy moje auto neviděl, nejezdil jsem s ním. Kam? Když něco potřebovalo šéfstvo, měl jsem k dispozici kombík s velkým kufrem na zboží a s ním jsem jednou za čas i jeho vyzvedával u školy.

Všude v úzkých uličkách se tlačily davy lidí, nebylo skoro možné někam dojít. A my jsme docela spěchali. Neměl jsem tušení, jak ulicemi projedeme autem, a dokonce jsem zahlédl i zákaz vjezdu, ale já jakožto resident jsem měl vjezd povolen.

Chytil jsem ho za ruku, aby se mi mezi lidmi neztratil, a tahal ho přes dav dolů k parkovišti. Tam jsem chvíli stál mezi stovkami aut a přemýšlel, kde jsem ho zaparkoval. Po chvilce jsem se vydal na druhou půlku a stále ruku v jeho ruce jsem ho rychle táhl k autu.

Chtěl jsem být co nejdříve pryč z toho blázince, který tady díky tomuto svátku vládl. O Molvenu se všeobecně vědělo, že oslavy Ferragosta a ohňostroj s tím spojený jsou tu nejkrásnější z celého Alto Adige, a proto se tady každý rok sjeli všichni z blízkého i dalekého okolí.

Už z dálky jsem klíčem problikl auto a Angelovi spadla brada.

„Co tak zíráš? Nasedni, ať to stihneme!" netrpělivě jsem do něj šťouchnul.

„Já... já jen, vždycky jsem si říkal, čí tenhle bourák je, když jednu dobu stále parkovalo před hotelem. A to je tvoje! Mělo mi to dojít, když má francouzskou poznávací značku," vydechl. „Ale nikdy bych si k tobě takové snobské auto nepředstavoval. Ty snad ani nemusíš pracovat!"

„Možná nemusím, ale chci, vždyť bych se zbláznil..." vzdychl jsem.

„Co ty jsi vlastně zač? Vím toho o tobě tak málo! Kromě tvého trápení s Levim..."

„Co bych ti měl říct? Je to jednoduché, zazobaný papi, od kterého jsem musel už v šestnácti utéct, protože ta zlatá klec byla nesnesitelná. Na osmnáctiny mi koupil tuhle krásku. Neodsuzuj mě prosím, hned jak tohle uslyšíš, někdy ti povykládám, jak to bylo, ale dneska si užijme večer."

Začal jsem se soustředit na řízení úzkou ulicí, kde nám pomalu uhýbaly davy lidí, kteří se pomalu přesouvali k jezeru, odkud bude nejkrásnější podívaná. Zastavili nás i karabiniéři, kteří hlídali hladký průběh oslav, ale jakmile uviděli mě a Angela, omluvili se, že je zmátla poznávací značka, a pomohli nám korigovat dav, abychom mohli projet na most, přes který se jezdí na druhou stranu jezera. Ten už byl poměrně prázdný, a tak jsme plynule projeli kolem posledního hotelu, který byl jako jeden z mála postavený na druhé straně, a vjeli do lesa, který byl skoro po celém pobřeží druhé strany jezera.

Zavezl mě na příhodné místečko s malou pláží, ze které bude jistě úžasná podívaná. Ohňostroj odpalovali z velkého voru, který kotvil přímo uprostřed jezera, takže výhled budou mít všichni fantastický, ale my – my jsme tu měli svatý klid, nikdo do nás nestrkal a jediné zvuky, které jsme tu slyšeli, byly mírné vlnky narážející na břeh a tlumená muzika, která sem, díky vodě, doléhala z vesničky.

Vytáhl jsem z auta Limoncello, které jsem si vyprosil v baru. Bylo stále skvěle vychlazené, tak jsem nám nalil dvě skleničky a sedl si na kámen vedle zamlklého Angela.

„Bohužel nemám led, ale snad to přežijeme."

Podíval se na mě. „Já bych neměl..."

„To já taky ne, řídím, ale tohle je dětská verze, moc alkoholu v tom není, zato je to moc dobé a osvěžující! Tak na zdraví, na Ferragosto..." odmlčel jsem se.

Jak asi slaví Levi?

Určitě byl krásný ohňostroj i ve Florencii a on nejspíš oslavuje s Petrou. Bodl mě osten žárlivosti. Hned jsem ten pocit zaplašil. Nemohl jsem přece chtít, aby Levi byl stále sám jen proto, že Erenek ho opustil a na dálku žárlil! Měl bych mu přát společnost a taky aby byl šťastný, aby si našel partnera a nebyl sám.

Kriste pane, proč tato myšlenka stále tak bolí?