Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTAQUATTRO🍀

Na policii šlo všechno tak hladce, jak jsem ani nedoufal. Pod tíhou argumentů se Enrique složil a přiznal se. Samozřejmě byl nucen stáhnout trestní oznámení a já byl oficiálně očištěn. Soud se konat nebude, alespoň ne se mnou na lavici obžalovaných.

Oddechl jsem si, ještě snad nikdy jsem nezažil větší odlehčení! Kdyby se mi teď ozval Eren, asi bych umřel štěstím. To se však bohužel nestalo a už jsem v to ani nedoufal.

Věděl jsem, že teď si musím vybudovat jiný život a doufal jsem, že snad bude podobně šťastný díky dítěti, které nosí pod srdcem má budoucí manželka.

Zapřísáhl jsem se, že se budu snažit žít a zkusím zapomenout na tu bolest, která  atakuje mé srdce pokaždé, když si vzpomenu na Erena.

Právník mi doporučil, že bych nyní já měl podat trestní oznámení na Enriqua. Pár sekund jsem nad tím přemýšlel, ale vzápětí jsem si uvědomil, že poslední, co jsem chtěl, bylo toulat se po soudech a jitřit rány, které mi Enrique zasadil, a hrabat se v té špíně, která na mně celé ty týdny lpěla.

Právník mě odvedl vedle do místnosti a začal mě přemlouvat. Měl pravdu v tom, že tohle by mu nemělo projít jen tak. Enrique byl zlý člověk – anebo nemocný.

Jenže já jsem nebyl mstivý a rozhodně jsem se nemínil snížit na jeho úroveň. Nechtěl jsem být jako on a nechtěl jsem, aby skončil ve vězení. Možná by si to zasloužil za to všechno, ale já bych měl nejspíš výčitky svědomí. K tomu všemu ho podle všech indicií dohnala láska. Byl mnou posedlý, a kdybych se mu neobjevil v životě, nejspíš by žil normální život vysokoškoláka a nikdy by nikomu neublížil. Mário jej znal už dlouho, od střední školy, a tvrdil mi, že do té doby, než poznal mě, byl normální, i když trošku rozmazlený kluk, který ale spíš pomáhal klukům, kteří byli šikanovaní, než že by sám byl agresor. Rozhodl jsem se, že mu budu věřit. Petra do mě hučela, že se mi s takovým jednáním objeví nad hlavou svatozář, ale já nad tím jen mávnul rukou.

Když právník pochopil mé argumenty, chvíli si mumlal pod nosem, že jsem měl zůstat knězem, když stále takto smýšlím, ale doporučil mi alespoň mimosoudní vyrovnání.

Souhlasil jsem. Pokud by nechtěl jít do vězení, měl by na mé podmínky přistoupit. V tomhle jsem měl jasno, úplně tak bez trestu by odejít neměl. Dlužil mi hodně a tím jsem nemyslel jen peníze.

Seděli jsme v kavárně s oběma právníky. Ten můj mi sice radil, ať si to všechno v klidu promyslím, že jsem rozrušený a že bychom si mohli sjednat schůzku někdy později, ale já jsem věděl přesně, co chci. V první řadě jsem to chtěl mít všechno za sebou.

Toužil jsem po životě bez věčného pípání zpráv, beze strachu, že se za mnou zjeví a bude mi vyhrožovat nebo mě dokonce zbije. Už jsem ho nikdy nechtěl vidět a chtěl jsem, aby si mé podmínky vyslechl hned teď.

Seděl zhroucený na své židli a očkem mě pozoroval. Bál se, viděl jsem mu to na očích. Snad mu to všechno došlo, snad se z toho všeho probudil. V této chvíli mi to bylo celkem jedno. Chtěl jsem jen, aby přistoupil bez řečí na mé podmínky a pak už mi, kromě svého dalšího přiznání na fakultě, nikdy nepřišel na oči.

„Neudám tě, Enrique, ale požaduji v první řadě, abys přestal psát ty obtěžující SMS, přestal mě sledovat a vůbec si mě všímat a jakkoliv se zajímat o mou osobu a osoby mně blízké. Nepřeji si, abys navštěvoval bar u Tří koček. Dále požaduji, abys odešel ze školy, a to z celé, nejen z fakulty. Jestli ti bude po odchodu dělat děkan problémy s přestupem jinam, je mi jedno, protože je mi jasné, že tvůj papi tě stejně někam protlačí. A z toho plyne, že půjdeš se mnou za děkanem, a i jemu se přiznáš! Přede mnou! A ještě něco! Nebudeš dělat problémy Máriovi! Žádné výhrůžky nebo snad napadení! Pro tebe už ten člověk neexistuje, rozumíš?"

„Proč se ho tak zastáváte? Vždyť to byl on, kdo vám nasral na hlavu!" napružil se.

„To je moje věc a nebuď hrubý, ano? A teď věci finanční. Chci, abys peníze, co jsi zaplatil za ty lži, Máriovi nechal, a já osobně požaduji pět tisíc euro, to jsou peníze za ušlou mzdu, právníka a psychologa. Nechci ani o cent víc. Můj právník to sepíše, a pokud s tímto budeš souhlasit a všechno zaplatíš, už nikdy se nemusíme vidět a já na tebe nepodám trestní oznámení, souhlasíš?" upřel jsem na něj ledový pohled.

Jeho právník mu cosi šeptal, ale on zavrtěl hlavou a pevně řekl: „Souhlasím."

„Fajn, můj právník pošle mé požadavky vašemu a já pevně doufám, že už vás poté, co se sejdeme na děkanátu, nikdy neuvidím a nebudu s vámi muset nikdy mluvit! Na shledanou!"

Zvedl jsem se a odcházel.

„Počkejte!" dohonil mě a chytil za ruku. Okamžitě jsem se mu vyškubl a zle se na něj podíval.

Ten kluk má ale žaludek!

„Co jste nepochopil na větě, že už s vámi nechci mluvit?"

„Chci se vám omluvit za všechno, co jsem vám způsobil. Vím, že je to neomluvitelné, ale já nevím, co mě to popadlo."

„Mlčte! Já na ty vaše srdceryvné řeči nejsem zvědavý! Přihlaste se do dramatického kroužku, tam vás možná ocení!" zuřil jsem a opět chtěl odejít.

Opět mě chytil.

„Nedotýkej se mě, ty parchante!" sykl jsem a cítil, že ztrácím sebeovládání.

„Prosím!" pustil mě, ale hodil po mně smutný pohled a v očích se mu leskly slzy.

„Tak mluv, nebo se tě nezbavím!"

„Nechtěl jsem být takový, omlouvám se, nevím, co mě to nutilo, abych vám takhle ubližoval. Byl jsem nešťastný a zdrcený a chtěl jsem vás udělat stejně nešťastného, jako jsem byl já. Abyste mě pochopil, jak se cítím. Vím, že tohle je prostě neomluvitelné, ale byl bych rád, kdybyste mi někdy... v budoucnu, odpustil. Vše, co jsem nyní řekl, myslím upřímně a je mi to strašně líto. Miluji vás, profesore!" otočil se a se skloněnou hlavou odcházel.