Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOTRENTUNO🍀

LEVI

„To nemůžeš pomoct bratrovi, když vidíš, že se do něj navážejí a bijí ho? Vždycky jsi ho tak chránil, tak co se to s tebou teď děje?" zahřměl jsem na celý pokoj.

„Tss, ještě pak budou hnusní na mě, on se o sebe dokáže postarat sám!" hučel Julien.

„Opravdu? Pojď sem prosím, Pietro!" volal jsem na druhého syna, který se choulil v koupelně a plakal. Otřel si slzy a nasadil brýle zpět na nos. I za nimi se mu stále leskly slzy a pravé oko už se mu začínalo barvit a bylo nateklé.

„Má posilovat, kdyby se mnou chodil do tělocvičny, nikdy by si na něj nedovolili. Na mě to zkusili jednou a už to neudělají, to si piš!" řekl drze o tři minuty starší syn. „A je to nerd, se na něj podívej, vždyť mu to šprťáctví kouká z očí – miláček učitelů, tss!"

Zamrkal jsem překvapením. „Prosím? Jak se to chováš? Ty ses pral? To ani snad nechci slyšet. A moc dobře víš, že Pietro na tohle není! A nemluv tak o něm! To, že se dobře učí, ještě neznamená, že musí být nerd, ostatně měl by sis z něj vzít příklad! Mimochodem, opravil sis tu matiku? A ještě něco, Juliene, než na to zapomenu, jsi drzý a nezodpovědný a vzhledem k tomu, že na celé prázdniny odjíždíme s taťkou Erenem do Států a já nemám odvahu tě nechat zde na krku babičce Carle, pojedeš k tetě do Assisi na sběr oliv, tam už ti spadne hřebínek!" Byl jsem nehorázně vytočený.

„Ale..." zkusil.

„Jak jsem řekl! Jsem už rozhodnutý a tento náš dnešní rozhovor mě přesvědčil, že dělám dobře. Nemohu tě zde nechat samotného. Nerespektuješ nikoho, včetně mě, takže si za to můžeš sám!"

„A co Pietro?"

„Ten je rozumný, bude s babičkou Carlou, anebo, bude-li chtít, může jet také. Myslím, že babička by to jenom uvítala, aby si taky mohla někam zajet a odpočinout si. Nakonec – vyděláte si tam pěkné peníze! Ty je, Juliene, budeš potřebovat, protože tímto dnem ti pozastavuji veškeré kapesné! Až se naučíš chovat a začneš respektovat autoritu, pak ho dostaneš zpět, tak o tom přemýšlej."

„Coo??" vyděsil se Julien. Byla to pro něj rána, protože jeho záliba ve značkovém oblečení daleko přesahuje tu Erenovu, což už bylo co říct.

„Já bych jel rád," špitl Pietro a posunul si brýle na nose, „tetička se strejdou jsou moc hodní, rád poslouchám, když mluví o mamince, a taky bych je zkusil přesvědčit, jestli by se mnou nejeli na výlet do Říma. Minule mi to slíbili, ale bylo škaredé počasí, tak jsme to odložili. Tak rád bych se tam podíval."

„Myslím, že tam s tebou zajedou rádi, já jsem tam byl před lety s maminkou, je tam krásně!"

„Ale já nemám zájem, courat se po kostelích posraných od holubů, koho by to bavilo... jó vlastně, našeho Petříčka, pánbíčkáře!" protočil oči Julien.

„Však ty ani nepojedeš, podívej se na sebe, jak se chováš? Ke všem, i k bratrovi! Jsem rád, že se tohoto mamka nedožila, byla by z tebe zklamaná!" zamračil jsem se na syna.

„Tss, nevzpomínej matku! Stejně za její smrt můžeš ty!"

Bodlo mě u srdce. Jak to sakra ví? Vzedmula se ve mně vlna zlosti a má ruka si našla jeho tvář.

„Tohle už nikdy, nikdy neříkej, rozumíš!!!" otočil jsem se, abych se nemusel dívat na jeho ublíženou tvář, na které se už rýsovala moje ruka. Přitiskl si svou dlaň na místo, kde jsem jej uhodil.

„Vždyť je to pravda a za pravdu se každý bije, že?" otočil se a s lesklýma očima rychle odešel.

Měl jsem trochu výčitky, že jsem se takto nechal unést, nikdy jsem ani jednoho z kluků neuhodil, ale tohle mi už přišlo přes čáru. Za to všechno, jak se choval, si ji zasloužil, spratek jeden!

Vzteky rudý jsem si vzal kabát a chystal se ven – snad někam do baru. Nedokázal jsem vstřebat jeho chování.

Ve dveřích jsem se střetl s Erenem, který vycítil moji špatnou náladu, ale neopomněl se zeptat: „Co se děje?"

„Běž se zeptat Juliena!" vyjel jsem na něj a křápl dveřmi.

EREN

Zamířil jsem do pokoje za Julem. „Juliene, tak co se tady stalo? Pohádali jste se s tátou?"

„Jo," zahučel.

„Tak mi řekni, co se stalo?" zajímal jsem se.

„Dal mi facku, protože jsem mu řekl pravdu do očí! A chce mě poslat přes prázdniny do Assisi. Já tam nechci, tati!" prosil.

„Nemusíš tam jet, když nechceš, ale musíš mi slíbit, že budeš poslouchat babičku Carlu!" varoval jsem ho.

„Myslíš, že ho dokážeš přesvědčit?" zeptal se mě s nadějí v hlase.

Usmál jsem se. „Dobře víš, že já tátu dokážu přesvědčit o všem!"

„Díky," objal mě a já ho poplácal povzbudivě po zádech.

Věděl jsem o sobě, že mám pro Juliena slabost. Z nějakého důvodu mi připomínal mě samotného v jeho letech.

LEVI

Seděl jsem na nemocniční chodbě a pozoroval z obrovské prosklené stěny oceán. Kdybych nebyl tolik vystresovaný, co se asi děje za pár zdmi na operačním sále, užíval bych si ten výhled. Opravdu nádhera. Slunce pálilo a odráželo se ve zlatých odlescích od tyrkysového moře. Přístav žil hektickým životem. Idylka. Ale já v tu chvíli jen tupě zíral, a myšlenkami byl s Erenem, kterému se po tomto zákroku obrátí život vzhůru nohama. Věřil jsem v to. Důvěřoval jsem těm lékařům, že to dokáží a Eren bude opět vidět. Pak už mi nebude chybět nic ke štěstí.

Možná jen jedna věc – Julien. Jeho anarchismus mě opravdu trápí a nejsem si úplně jistý, jestli z toho z jeho povahou někdy vyroste, jak mě všichni ujišťují. Eren mě dlouho přemlouval, ať jej nechám přes prázdniny v Paříži, ale neměl jsem odvahu. Přes všechno slibování a prosení toho drzého kluka, jsem nemohl dopustit, že by náš dům mohl vyhodit do povětří, udělá si tam nespočet mejdanů a dál jsem ani nechtěl domýšlet, co by se všechno mohlo stát. Byl prostě silně nezodpovědný, a přestože většinou Erenovi nic neodmítám, tohle jsem zkrátka nepovolil. Oba kluci odjeli do Assisi, a nakonec to bylo jen dobře. Teta se strýcem je vidívali tak zřídka, že si zasloužili je mít jedny prázdniny u sebe. Jen jsem pevně doufal, že z Juliena nezešediví.

Netušil jsem, jak dlouho jsem zíral na oceán a přemítal, když najednou cvakly dveře a vyšel z nich doktor, který vedl Erenovu operaci.

Postavil jsem se a s tlukoucím srdcem jsem si šel vyslechnout verdikt.