Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTITRE🍀

O 3 roky později

To, že jsem se odmítal i po čtyřech letech smířit s tím, že Eren nevidí, mi snad nikdo vyčítat nemůže. Kdykoliv jsem měl chvilku času, seděl jsem nad stránkami různých specializovaných nemocnic a zkoušel najít, jestli neexistuje nějaká metoda, která by Erenovi dokázala vrátit zrak. On to dávno vzdal a smířil se s tím, já však ne! Za ta léta jsem se v téhle problematice docela dobře orientoval, a když jsem uviděl článek o nové metodě, která dokáže i beznadějným případům zrak vrátit, obrátil jsem se na Erenova očního lékaře.

Ten mi mou naději potvrdil a zavolal do Marseille, kde ona specializovaná klinika sídlí. Ti souhlasili, že zkusí udělat Erenovi nějaké testy a podle výsledků usoudí, jestli je vůbec v jeho případě nějaká naděje.

Eren se chvíli cukal, ale nakonec jsem jej přesvědčil. Věděl jsem, že si nechce dávat plané naděje, ale pokud by to nezkusil, mohl by přijít o možnost znovu vidět. Jeho pobyt byl naplánován na čtrnáct dní, tak jsme sbalili Erena, Animo a udělali si s Mrňákama výlet na jih.

***

„Oblékej se, Juliene, nestíháme!" Otočil jsem se na jedno dítě, které se bezradně dívalo na rifličky položené na jeho židličce. „Pietro, ty botičky máš špatně!" Malý se zadíval na své nohy a pak na mě. „Máš je naopak – kozí nohy, tobě to nevadí?" Ani jsem nečekal na odpověď, a otočil se zpět na Julina, který stále postával bez kalhot. „Oblékej se!!!"

„Tyhle lyfle sou blbé!"

„Nejsou! Jsou dobré, Pietro je má taky a nestěžuje si!"

„Ale já je neci, sou blbé!"

„Já se tady s tebou nemíním hádat, okamžitě se obleč, přijdu pozdě do práce!" Už jsem pomalu chytal nervy. Skoro každý den si ten trpaslík vymýšlel! Jednou to byly kalhoty, jindy triko a onehdy zhodnotil i ponožky, že jsou divné, a že v nich bydlí příšera. Vzhledem k tomu, že se nic nedělo a dítě si odmítalo kalhoty oblékat, běžel jsem ke skříni a vytáhl jiné, stejné značky i střihu, jen o odstín světlejší. Na ty kývl a začal je soukat na sebe. Pozvedl jsem obočí a v duchu zuřil, když jsem viděl, že už čtyřleté děcko si se mnou dělá, co chce. Kdybychom jen měli víc času. Ale rána – ta byla každý den stejná, nestíhali jsme.

Raději mu ten kus šatníku vyměním než se s ním dlouho hádat, a nakonec by to stejně vyústilo v hysterák. Ještě štěstí, že Pietro byl klidný. Nikdy neměl v ponožce příšeru a kalhoty mu vždycky připadaly vhodné.

Naskočili do sedaček, já je připásal a s úlevou si sedl za volant.

Ta rána mě jednou zničí, opravdu.

„Tatí?" ozval se Pietro.

„Hmm."

„Kdy pšijede taťka Elen?"

„Asi zítra, volal mi včera, že ještě přesně neví!"

„A až pšijede, pudeme na pouť? Paní učitelka včela žíkala, že tu bude pouť! Tati, co je to pouť?"

„Je mi smutno po Aní," ozval se Julien.

„Tati, co je to pouť?"

„Pouť je tahač peněz rodičům z peněženky," hučel jsem a myslel, že mi asi praskne hlava. Proč aspoň jedno ráno nemůžou být chvíli ticho.

„Aha!" chvilku ztichnul a asi si přebíral, co jsem mu sdělil.

„Pietro, pouť je cesta za účelem navštívení poutního místa, které mělo křesťanský či jiný náboženský význam. V tomto případě to ale znamená, že přijedou kolotoče, stánky s hračkami a s cukrovou vatou," povzdychl jsem si.

„Půdeme tatí, půdeme tam, ano?" začali výskat jeden přes druhého.

Pokýval jsem hlavou. „Ano, půjdeme, ale možná necháme Juliena doma!"

„Ploč?" začal pomalu natahovat moldánky.

„Protože mě každé ráno rozčiluješ tím, že se nechceš oblékat a vymýšlíš si! Takové zlobivé děti na pouť nepustí!"

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a viděl, že slzičky už jsou venku z očí.

„A dyž budu už hodný?"

„Já myslím, že když do konce týdne budeš hodný, mohli by přimhouřit oči a pustit tě tam."

„Tak já budu," slíbil mi, uvelebil se v sedačce, složil ruce na hrudi, našpulil ústa a hodil nožku přes nožku. Pozdvihnul jsem nad tím gestem obočí – byl mi až děsivě podobný.

EREN

„Taťko Elene, taťko Elene," uslyšel jsem dvojhlas a dupání malých nožiček, které se ke mně hnaly jako velká voda a poté náraz dvou malých tělíček do mých nohou. Nečekal jsem to a málem jsem spadl, ovšem nakonec jsem to ustál, odložil svou hůl, popadl je oba do náručí a zvedl. Byli lehouncí! I když doktor tvrdil, že dohnali svůj brzký nástup na svět, přesto všechno byli nejspíš po rodičích.

„Taťko Elene, jsi už doma!" šveholil Pietro. „Taťka Levi žíkal, že pšijedeš až zítla!"

„To mělo být překvapení!" vysvětlil jsem a dal jim oběma pusu na tvář.

„A tati, nakleslil jsem ti oblázek, já vím, že ho nemůžeš vidět, ale já ti žeknu, co na něm je, ano?" drmolil Julien.

„A já jsem z hlíny vymodeloval tebe a taťku Leviho a taky mě a bláchu. Paní učitelka říkala, že to dá upéct do trouby, myslím ale, že to moc k jídlu nebude," řekl zdrceným hlasem Pietro.

„No to se budu na ta díla moc těšit. Jste moji šikovní kluci! Ale teď už se běžte oblékat, táta tu bude za chvíli, jen odjel odvézt babičku a hned se pro nás vrátí, tak ať nečeká!"

Kluci se rozeběhli do šatny a já si převzal svou hůlku. Aní seděla za dveřmi šatny, ale když slyšela kluky, jak na ni volají, přiběhla za nimi.

„Ahoj Aní, ty náš pejsku, jak ses měla?" Oba kluci nadšeně poskakovali kolem psa, který se ale poslušně posadil u mé nohy.

„Kluci, nechejte Animo na pokoji a převlékněte se, vždycky vám to trvá čtrnáct dní," okřikl jsem je.

„Kluci mi vykládali, že mají dva tatínky a jeden z nich nevidí a já jsem jim nevěřila a tvrdila jim, že si vymýšlejí. Víte, nic mi do toho není, ale můžete mi vysvětlit, jak to vlastně je? Kde je jejich matka? Jsem z toho zmatená a nerada bych dětem tvrdila, že mluví nesmysly. Pana Ackermana jsem se ptát nechtěla, působí na mě tak nějak nepřístupně, moc toho nenamluví a vždycky rychle zmizí...," ozvala se učitelka.

Usmál jsem se. „Levi sice vypadá nepřístupně, jak říkáte, ale myslím, že by vám ochotně zodpověděl všechny otázky. Většinou je ale dost zaneprázdněný, tak může působit, řekněme odtažitě. No ve zkratce – jejich maminka umřela při porodu a já žiju s Levim a s dětmi od narození, takže mě přirozeně berou jako dalšího tátu. Pomalu se jim to pokoušíme vysvětlovat, že většina dětí má maminku a tatínka, a naši kluci mají dva tatínky. Já jen pevně doufám, že tímto sdělením zůstane váš vztah k dětem na stejné úrovni a že se k nim nebudete chovat jinak, když víte, že jejich rodiče jdou gayové," zarazil jsem se.

„To se nemusíte bát, já respektuji každou sexuální orientaci a kluci jsou čistí, upravení a velmi inteligentní, jsou mnohem dál než jejich vrstevníci, zvlášť Pietro mě velmi překvapuje. Sedí neustále nad knížkami a ptá se mě na takové otázky, že opravdu koukám a kolikrát nevím, jak mu odpovědět."

„Ano, to ano, Pietro je náš knihomolek, mám pocit, že by snad i uvítal, kdybychom ho začali učit číst. Ale zatím stačí, že se začíná věnovat pianu. Julien zase tíhne k houslím, což je ale dost nepraktické, protože ani jeden z nás na housle neumí," povzdychl jsem si.

Učitelka se začala nahlas smát. „Vy z nich chcete mít génie?"

„Ani ne, stačí jeden v domácnosti, víte, Levi, tedy pan Ackerman, byl před pár lety vyhlášen v nejlepší desítce varhaníků Evropy, a to vám ani nebudu říkat, jak je skvělý na piano, měla byste si ho někdy zajít poslechnout. Je opravdu dobrý, a je skvělý otec na to, že byl ještě před pár lety kněz zavřený v kostele," otočil jsem se a nechal jsem zmatenou učitelku stát ve dveřích.