Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTANOVE🍀

Vytáhli jsme Erena ještě do vrchních pater na novorozenecké a Carla musela dlouze popisovat, jak mimina vypadají. Chtěl vědět každou podrobnost. Já jsem žádný rozdíl v těch dvou neviděl, ale Carla očima ženy viděla spoustu. Dokonce tvrdila, že Julien má výraz darebáka a určitě s ním v dospívání budeme mít trable. Hleděl jsem na ni jak na návštěvu z vesmíru a nedůvěřivě civěl na nevinné mikro dítě, které sladce spalo. Začala se potichu smát mému vyděšenému výrazu a začala mě ujišťovat, že to řekla jen z legrace.

Já taky na všechno skočím...

V podvečer jsme museli Erena opět opustit a myslím, že byl i rád, protože dnešní den ho poněkud vyčerpal. Když jsme odcházeli, už spal. Ještě jsem jej naposledy opatrně políbil s ujištěním, že ho miluju a zítra zase přijdu.

„Levi, viděla jsem, jak jsi šťastný, a tak tě teď nechci stresovat, ale měl bys zajít k Petře do bytu. Ona jistě bude mít mnoho věcí nakoupených pro děti a také by ses měl postarat o její majetek. Má nějaké příbuzné? Pokud ano, vědí vůbec, že umřela? Kdo zařídí její pohřeb? Promiň, že toto teď vzpomínám, ale dobře víš, že nemáš moc času a někdo to vyřídit musí. Pomůžu ti s tím, jestli chceš," promluvila Carla do ticha v autě, když jsem ji vezl domů. Bodlo mě u srdce.

„Máš pravdu, pohřeb zařizuje Marcelo, ale zbytek musím zvládnout já," povzdychl jsem.

„Kdykoliv se mi ozvi, ano? Jsem tady jen pro vás oba, tak se nestyď," ujišťovala mě, když vystupovala z auta.

„Děkuji, Carlo!"

Už teď jsem tušil, že kdybych ji neměl, byl bych neslušně řečeno v prdeli. Bojoval jsem se svou upejpavostí si nechat od někoho pomoci, vždyť do teď jsem všechno zvládal sám!

Až se všechno ustálí, už ji nebudu obtěžovat, ale teď musím přijmout její pomoc.

Doma jsem se svalil na pohovku a začaly se mi zavírat oči. I já jsem byl po dnešku unavený. A nejen po dnešku, jsem unavený permanentně celou dobu, co jsem zjistil, že měl Eren nehodu. Psychické vypětí si vybíralo i daň fyzickou. Ve sprše jsem si se zděšením uvědomil, že zítra učím. A vůbec jsem neměl tušení, co svým studentům zítra budu vykládat. Alespoň zběžně se na to musím podívat. Skoro jsem u toho usnul, když mě probralo zvonění telefonu.

Angelo! Volal, že zítra přijede, jestli se může stavit. Proč se tak hloupě ptal?

Vyspal jsem se poměrně dorůžova, ani běžné noční můry mě netrápily. Přednášky jsem nějak oddrmolil, snad to studenti pobrali, a zašel jsem za děkanem, že podávám výpověď. Myslel jsem, že vyletí z kůže, protože spolu s Petrou přišel o dva profesory jazyků. Chápal jsem, že je v obtížích, ale já jsem byl již rozhodnutý vrátit se do Paříže. Sdělil mi však, že mě stejně bude ochoten pustit až po zkouškovém období. Čekal jsem to. To ovšem znamenalo, že tu budu muset ještě měsíc a půl zůstat.

Eren byl celkem nadšený, že z Florencie nemůžeme odjet hned, a já jsem měl pocit, že se mu odtud ani moc nechce. Ujistil mě však, že se do Paříže těší, hlavně na Armina, přičemž si neodpustil úšklebek, protože moc dobře tušil, jak jsem se asi zatvářil.

Nemohl bych tvrdit, že bych na něj žárlil, byl jsem rád, že má Eren přátele, kteří ho neodvrhnou, ale přesto jsem jakýsi malinký neklid v sobě cítil ve chvílích, kdy se jednalo o přátelství mezi Erenem a Angelem. Byl jsem si moc dobře vědom, že Eren je krásný kluk a vždycky se kolem něj bude někdo motat. S tím bych se holt měl smířit.

Přesto jsem byl spokojený, že se Eren usmívá a má dobrou náladu. Tušil jsem sice, že na tomto mají velký podíl silná antidepresiva, která mu jeho cvokař naordinoval, ale důležité bylo, že se usmíval a nenapadaly ho hlouposti.

Doufal jsem, že spolu to všechno překonáme a on jednou bude šťastný i bez lentilek štěstí. Koneckonců i já se jimi láduju, abych mohl nějak fungovat. Smrt Petry bych stále bez léků neustál.

Pípl mi mobil. Za hodinu mi doveze pošta věci pro Erena, speciální počítač i mobil a plno dalších pomůcek, které se mi zdály důležité, aby se nenudil a aby měl všechno co nejvíce jednoduché.

„Omlouvám se, Erene, mám nějaké zařizování, ale myslím, že za chvíli přijde mamka a dnes má přijet do Florencie i Angelo, tak předpokládám, že se také za tebou staví," uklidňoval jsem jej, protože jsem věděl, jak nesnáší zůstat se svou tmou sám, „a málem jsem zapomněl, koupil jsem ti novou audio knihu od Browna, stáhnu ti ji do mobilu."

„Díky, Levi, aspoň se tu večer neunudím k smrti," usmál se na mě, nahmatal mou ruku a stáhl si mě do náručí.

„Nemáš přece zač, pak mi povykládáš, jaká byla, vůbec v poslední době nemám čas na čtení...," stěžoval jsem si, zatímco jsem zápasil s elektronikou.

V tu chvíli už vcházeli do dveří Angelo s Carlou. Jen jsem je letmo pozdravil, rozloučil se s Erenem a spěchal domů. Byl jsem zvědavý, jestli se s těmi vymoženostmi naučím pracovat já. Ovšem v tuto chvíli jsem se s tím nechtěl pachtit. Měl bych zajít k Petře do bytu, dlouho jsem to odkládal, ale zajít tam musím a taky mě pořád ještě čekal telefonát do Assisi, oni to zcela jistě ještě neví.

Musím jim zavolat! Za tři dny je pohřeb – ach bože – včera bylo pozdě na tento telefonát, musím tedy dnes.

Neveselé myšlenky se mnou cloumaly, a kdybych věděl, že z bytu nic odvážet nebudu, šel bych pěšky. Jenže mi bylo jasné, že tvrzení Carly bude správné a Petra bude mít pro prcky připraveno mnoho věcí. Taky bych si rád vzal nějaké fotky a nějakou vzpomínku pro kluky. Jednou se zeptají, kdo byla jejich máma, a já chci, aby od ní něco měli na památku.

Klíč v zámku známě zašramotil a já vešel do jejího bytu, naposledy jsem tu byl pro její věci do nemocnice, když mě o ně požádala. Pokojové květiny byly suché... taky jsem je mohl chodit zalévat! Podíval jsem se kolem sebe a všude viděl ji, od první vzpomínky, kdy jsem vstoupil do tohoto bytu, když mě učila italsky, jak mi sdělila, že nemá černý čaj a omluvně se usmívala. Další a další vzpomínky mi probíhaly hlavou a spolu s vůní jejího parfému, který se stále držel v bytě, doléhaly na mě tak, až jsem si musel sednout a nechat své stažené srdce odpočinout. Cítil jsem, jak se mi slzy opět derou na povrch, a tak jsem je nechal kanout.