Čas běžel jako splašená herka, Eren úspěšně vystudoval konzervatoř a vystřídal mě v Rousseau musique. Já se místo toho začal více věnovat studentům, kteří se učili na varhany, a školnímu hudebnímu divadlu, kterému jsem skládal hudbu, s čímž mi pomáhal Eren. Děti rostly jako z vody. Z Pietra byl od první třídy, ani ne moc překvapivě, premiant. Nastoupil do školy se znalostí čtení, a to i v Braillově písmu, zato Julien by nejraději celé dny trávil venku s kamarády na kole, skateboardu nebo čemkoliv, s čím se dalo rychle přemisťovat. Na školu kašlal a nenáviděl ji. V čtvrté třídě Pietro jako správný knihomol začal nosit brýle, protože si zkazil oči věčným civěním do knížek dlouho do noci s mizerným světlem. Jeho to netrápilo, ale Julien z toho byl nešťastný. Prvně jsem moc nechápal proč, až se jednou Pietro přeřekl. Začal se klidit z místnosti, ale já jej zastavil.
„Teď mi to pěkně vysvětli!" houkl jsem na něj.
„No... učitelé si nás pletli, nerozeznají nás, a tak mě občas Julien před tím, když věděl, že bude zkoušený, poprosil, jestli bychom se nevyměnili," pokrčil rameny, jako by to byla běžná věc.
„Cože?! To snad nemyslíš vážně? A ty jsi na to přistoupil? Víš, že to je podvod!" zíral jsem na něj v šoku.
„No... ano. Tati, nezlob se! Bylo to jen párkrát!" krčil se a čekal bouřku.
Dočkal se jí.
„Párkrát? Kde je Julien? Chci vás tady oba!"
„On je někde venku, asi na hřišti," kníkl.
„Řekni mi, co ti za to slíbil? A hlavně nelži!" Můj hlas jsem stále neměl pod kontrolou a hulákal jsem na něj. On se jen krčil, jako by čekal, že ho uhodím. Vtom jsem zaslechl rozzlobený hlas mého druhého syna.
„Petrini, tys to vyžvanil, ty jsi krysa!"
„Já jsem nic ne..."
„Tak dost! Juliene, pojď sem! Jak sis tohle vůbec mohl dovolit? Místo aby ses učil, věčně pobíháš venku a necháš bratra, aby ti zachraňoval prdel ve škole?" byl jsem vytočený na nejvyšší míru. Oba viděli, že se hodně zlobím, a stáli přede mnou se sklopenými hlavami.
„Oba mi slíbíte, že tohle ani žádný podobný podvod neuděláte, nebo vám každé ráno napíšu na čela jména, a to myslím naprosto vážně!"
„Ale tohle nemůžeš!" vyjekl Julien.
„Můžu! Když vy můžete podvádět, já musím těmto podvodům zamezit!" trochu jsem se uklidnil a pozoroval, jak jsou oba vyděšení. Samozřejmě bych nic takového neudělal, ale protože jsou kluci zvyklí, že nemluvím do větru, sežrali mi to.
Pietro už natahoval moldánky, ale Julien se na mě podíval vztekle.
„Teď chci vědět, co ti Julien dal za to, že to uděláš!"
„No... slíbil mi, že mě bude chránit!"
Pozvedl jsem obočí. „Chránit? Před kým? Někdo ti ubližuje?"
„Neříkej nic!" sykl Julien na Pietra.
„Juliene, běž do pokoje a uč se. Nyní budeš totiž předávat své vědomosti jenom a pouze ty. Přestaň se spoléhat na bratra! Teď běž, já si tě osobně vyzkouším. A týden se rozluč s poletováním po venku. Podle toho, jak budeš učení zvládat, budeš nebo nebudeš moct jít ven. Poprosím si tvůj telefon a zapomeň na počítač! Do háje, myslel jsem, že už jste velcí kluci a nemusím vás kontrolovat, ale jak vidím..."
„A Pietrovi telefon necháš, že? A jeho knihy! Jen mně všechno sebereš a on je andílek, co? Je to nespravedlivé! Nadržuješ mu! On může všechno a já nic!" Julien mi vztekle hodil telefon a než jsem stačil něco říct, byl pryč. Velmi rád zmizel z mého dosahu. Drzý, drzý, drzý!!! Možná by potřeboval jednou za čas pořádných pár facek! A to ještě není v pubertě. Nechci vidět, co bude za pár let!
Obrátil jsem se na druhého syna.
„A ty to vyklop!" začal jsem se zase dostávat do varu, tentokrát ne kvůli nim, ale kvůli tomu, co jsem tušil, že se nejspíš děje ve škole.
„No... smějí se mi a nadávají nám, teda mně, Julienovi si nikdo nedovolí nic říct."
Dozvěděl jsem se, že spolužáci nejsou příliš naklonění našemu partnerství a do toho všeho ještě Pietro podle nich spadá do škatulky nerd. Blbá kombinace. Na otázku, jestli se Julien pere, mi odpověděl, že jen jednou a od té doby si už na něj nikdo nedovolil.
„Takže se začali zaměřovat na tebe?"
Tiše přikývl.
„A Julien se za tebe postaví?"
Opět přikývl.
„Fajn, a kdybys nepřistoupil na ten jeho podvod?"
Mlčel s hlavou sklopenou.
„Aha, je mi to jasné..., běž si dělat svoje, s Julienem si to ještě vyřídím!"
Vtom jsem uslyšel housle. Že by Julien zpytoval svědomí? Nejspíš ano, málokdy bral house sám od sebe do rukou a moc dobře věděl, že tímto mě většinou dostane.
Tentokrát však budu tvrdý a ten telefon mu fakt nepovolím. Musí se naučit trochu ctít autoritu. Netuším, po kom to dítě vlastně je. Ani já, ani Petra jsme s tímto neměli problém. A jak je možné, že jsou tak povahově odlišní? Vždyť jsou to jednovaječná dvojčata!
Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel, jestli tento podvod někdy zkusili i na mě. Usoudil jsem, že nejspíš ne. Rozpoznám je dokonale, to by si netroufli riskovat.
Všechno jsem to vypověděl Erenovi a on slíbil, že si s Julienem promluví. Doufal jsem, že to zabere. Znal jsem jejich vztah, věděl jsem, že Julien na Erena dá, protože mu věří mnohem víc než mně. Nikdy jsem nevěřil, že je možné si děti rozdělit, tedy spíš naopak, děti si rozdělily nás, ale uvědomoval jsem si tu pravdu – Julien víc tíhl k Erenovi a Pietro zase více důvěřoval mně. A nakonec – možná to tak bylo lepší.
Seděli jsme s Erenem v obýváku a probírali tuhle situaci. S tím, že se jiným dětem bude nás vztah zdát divný, asi nic nezmůžeme, ale pokud si Julien udělá mezi dětmi respekt, tedy slovní – snad se všechno časem urovná. Nerad bych chodil do školy, abych tohle řešil. Věděl jsem, že většinou rodičovské návštěvy a pitvání se v šikaně moc nezabírá, a ještě se pak na ně spolužáci dívají jako na bonzáky. Ve výsledku pak bývá situace ještě horší.
Nejspíš se všechno poté uklidnilo a Julien slíbil, že dá na bratra pozor i bez úplaty. Začal se učit – nic jiného mu nezbylo, a protože nebyl žádný hlupák, známky si velmi rychle opravil i bez pomoci Pietra, tedy aspoň jsem si to myslel až do doby, kdy se ozval jednou večer z pokoje řev.
„Vrať mi je!"
„Počkej! Jen si je vyzkouším, už vážně naposledy!"
„Ne, taťka nás zabije!"
„Jo, to máš pravdu, ale zabije jen mě, a ty přijdeš o bratra. Nechápu tu matiku a zítra pohořím, udělej to pro mě, naposledy!"
„Ne! Vrať mi ty brýle! Stejně s nimi nic neuvidíš!"
„Co se tady děje!" rozrazil jsem dveře do pokoje. Ani jeden nečekal, že už jsem doma a jejich hádku slyším. Tak hrozně se lekli, že od sebe odskočili a každému z nich zbyl v ruce kousek Pietrových brýlí.
Byl jsem neuvěřitelně naštvaný, že mě Julien neposlechl a nutil bratra zopakovat podvod. To jsem ani nemluvil o brýlích, které neměl náhradní! Moje chyba. Nenapadlo mě totiž, že pečlivý Pietro by s nimi něco mohl provést, ztratit je nebo rozbít. Toto jsem ovšem nečekal. Nejspíš jsem vypadal hodně vytočeně, protože oba stáli jak hromádky neštěstí. Udělal jsem opět vítr a od té doby byl opravdu klid. S Julienem jsem se učil, tedy on nebyl moc rád, ale nakonec pod mým učitelským umem jsem i jemu tu matiku natlačil do hlavy. Kdybych nevěděl, že z Erena nemá ani gen, určitě bych věřil, že je to jeho syn. Jsou si tak povahově podobní, až mě to někdy děsí.
ČTEŠ
Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚
FanfictionPo dlouhých dvanácti měsících se Eren konečně ocitl v Leviho náručí tak, jak o tom oba snili. Levi si připustil, že je možné, aby ho nyní již skoro osmnáctiletý Eren mohl milovat, i přestože je dělí propast věková, sociální i vzdálenost více jak tis...