Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀TRENTAQUATTRO🍀

O pár týdnů později:

Kvapně se blížily moje státnice a seděl jsem celé večery nad angličtinou. Nebyl jsem si jistý ve spoustě věcí, ačkoliv mě Eren přesvědčoval, že to všechno umím dokonale, byl jsem nervózní. Tak dlouho jsem už žádné zkoušky nedělal...

Eren do mě hučel a já ho jen vyháněl z pracovny, a večer, spíš v noci, uléhal unavený a bez energie. Byl jsem na něj zlý a odmítavý, když se mě pokoušel vyprovokovat k nějakým postelovým hrátkám. Většinou to končilo hádkou a kolikrát jsem odešel spát na gauč.

Den před státnicemi jsem seděl nad knihami dlouho do noci a Eren si už klepal na čelo, že jsem pako a že se zbytečně stresující. Já jsem to nakonec vzdal a v noci si zrovna ustlal v obýváku. Mrzelo mě, že nechápe moje obavy, že to vše bere tak na lehkou váhu.

Ráno se ale na mě usmíval.

„Hodně štěstí, Levi, ty to určitě všechno zvládneš a já pevně doufám, že tímto končí období, kdy si mě nevšímáš! Vždyť já už na ty tvoje učebnice žárlil!"

Jeho zářivý úsměv mě uklidnil.

„Od teď už budou večery jenom tvoje, a děkuji," přitáhl jsem si ho do objetí a políbil.

Eren měl samozřejmě pravdu a státnice jsem udělal, ovšem když jsem odpoledne odcházel z fakulty, byl jsem unavený, jako bych snad týden nespal. V poslední době jsem opravdu málo odpočíval, a do toho ten stres.

Seděl jsem na lavičce před fakultou a užíval si slastného pocitu, že už to mám za sebou.

„Dobrý den, pane profesore," ozvalo se nade mnou. Otevřel jsem oči a uviděl usmívajícího se Enriqua. „Mohu si na chvíli přisednout?"

„Dobrý den, ale jistě," odpověděl jsem a posunul se, abych mu udělal místo.

„Chtěl bych vám pogratulovat k úspěšným státnicím," řekl vážně a podával mi ruku.

Přijal jsem ji, ale nechápavě jsem na něj pohlédl. „Děkuji, ale jak to víte? Měl jsem za to, že to nikdo neví, a jak vůbec víte, že byly úspěšné?"

Mile se pousmál. „Škola je jedna velká drbárna, tam se roznese všechno, a jestli byly úspěšné? To nevím. Jen předpokládám. Je mi jasné, že vy byste u zkoušek nikdy neprolítl."

I teď na mně bylo vidět, že jsem šprt. Nikdy jsem se za to ovšem nestyděl.

„Hm," odpověděl jsem neurčitě.

„Mohl bych se na něco zeptat? Je to dost osobní otázka, tak jestli nechcete odpovědět..." začal nesměle.

„Ptejte se," celkem mě rozčilovalo to vykání, ale z nějakého důvodu, snad proto, že mě Eren varoval, jsem si ho nechtěl připouštět k tělu víc, než bylo nutné.

„Opravdu jste byl kněz?" zadíval se na mě zkoumavě a já jsem byl rád, že mám černé sluneční brýle.

„Tímhle si fakultní tamtamy nejsou jisté? Tak abych vám doplnil svůj osobní život, ano, byl jsem kněz a byl bych rád, kdybychom se o tom přestali bavit," nechtělo se mi se svěřovat se svým osobním životem a věděl jsem, že čím méně toho lidé věděli, tím méně mi to jednou ublíží.

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout," sklopil hlavu.

„Nedotkl jste se mě, jen se prostě o tomto nechci bavit. Ale řekněte mi, co vy? Jak jste na tom s těmi testy, máte už je vypracované?" změnil jsem rychle téma, protože jsem viděl, že je v rozpacích.

„Mám, a dokonce je mám tady u sebe."

„Máte teď čas? Že bychom to probrali už teď? Vím, že je teprve jedna hodina, ale mně by se celkem hodilo pozdní odpoledne volné."

Hodilo, protože se nutně potřebuju vyspat.

„Ale jistě, nic nemám a navrhoval bych zůstat třeba v parku, dneska je skvělé počasí a je mi líto ho strávit mezi čtyřmi zdmi," navrhl nadšeně.

Proti tomuto jsem neměl nic ani já, ale jen jsem přikývl. Byl jsem unavený i mluvit. Možná jsem udělal chybu a měl jsem se jít nejdřív vyspat, ale už to měnit nemínil. Na rohu parku je jedna skvělá kavárnička a prodávají tam i kafe s sebou.

Těsně před parkem se omluvil, že skočí domů pro nějaké panini, protože ještě neobědval. Tak teď se ukáže, nakolik je i mně nakloněný, protože jsem taky neobědval. Pro jistotu jsem si koupil kousek pizzy, kávu a poslušně čekal na lavičce u vchodu do parku.

Po chvíli jsem ho viděl, jak běží... probůh, měl v ruce piknikový koš a deku pod paží. Hleděl jsem na něj jak na přízrak, on si snad z toho doučování chce udělat rande, piknik...

Chvíli jsem se s tím nějak nemohl srovnat, ale... nakonec proč ne? Proč si neudělat pěkné odpoledne? Eren byl celý den v práci a z Enriqua se nakonec vyklubal docela dobrý společník. Stejně ale nějaký zvláštní pocit přetrvával a nechtěl mě opustit natolik, abych se mohl úplně uvolnit.

Nejdříve jsme se rychle najedli, vnutil mi jedno panini, a vrhli se na učivo. Zjistil jsem, že tak tupý, jak se původně zdál, zase není a rychle chápal jisté nejasnosti, až jsem ho začal podezřívat, jestli to jen na mě nehrál.

Ale ne, to nebylo možné, nikdo by neudělal to, že by proletěl u zkoušek a nedostal tím zápočet, jenom kvůli tomu, aby se musel věnovat učivu celé prázdniny s protivným profesorem! To jsem měl z těch Erenových žárlivých pošetilostí, co do mě onehdy hučel. Myslel jsem na hlouposti, byl jsem nevyspaný, a proto se mi hlavou honily nesmysly.

Když jsem usoudil, že to, co jsme probírali, pochopil, vytáhl jsem z tašky notebook, našel stránku s cvičnými úlohami na toto téma a nechal jej v klidu pracovat s tím, že kdyby si nevěděl s něčím rady nebo si nebyl jistý, znovu tu určitou větu probereme.

Sám jsem se natáhl na deku, ruce dal pod hlavu a nechal se laskat slunečními paprsky. Na chvíli jsem zavřel oči, aby mi do nich nesvítilo slunce...

ENRIQUE

„Pane profesore? Můžete mi poradit?" ohlédl jsem se na něj – ležel na dece, zavřené oči a neodpovídal. Přisedl jsem si k němu blíž a opatrně, tiše k němu zašeptal: „Pane profesore? Vy spíte?"

Nic – on opravdu spal.

Porca miseria! Co budu dělat? No, co! Nechám ho spát a budu pracovat dál, pak se k tomu společně vrátíme.

Zkoušel jsem přemýšlet nad tím debilním minulým časem, ale myšlenky a oči mi stále zalétávaly ke spícímu profesorovi.