Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTATRE🍀

Před domem na mě čekala pošťačka s doporučeným dopisem. Byl od soudu!

Tak, a je to tady! Odsoudí mě, zavřou do vězení a můžu zapomenout na normální život, na svatbu, na varhany a už navždy pak budu žít s nálepkou kriminálníka...

A to jsem jen matně tušil, co se mnou udělají mí spoluvězni. Otřepal jsem se hnusem a strachem. Se sexuálními maniaky prý ve vězení nemají smilování. Začal jsem mít obavy, že vězení se svou náturou nemůžu přežít se zdravým rozumem.

Doma jsem si sedl na sedačku a roztřesenýma rukama jsem otevřel dopis. První stání se koná ode dneška přesně za týden.

„Dobře to dopadne, Levi! Uvidíš!" řekla mi Petra, jakmile mi donesla čaj.

Chtěl bych mít její jistotu! Tohle už mi bylo řečeno i předtím, a jak to dopadlo?

Upil jsem čaje a zničeně se zadíval na stěnu. Cloumal mnou strach a paralyzoval tělo i mysl. Slyšel jsem, že na mě Petra mluví, ale nedokázal jsem ji vnímat. Zvedl jsem se a jako loutka šel vedle do pokoje, kde jsem měl synťák. Nastavil jsem bedny naplno a začal jsem hrát Beethovenovu Moonlight sonátu. V tu chvíli jsem zapomněl na všechno a na všechny a v myšlenkách mi zůstal pouze Eren. Hrál jsem a díval se do jeho krásných očí, které se mi zjevily v mysli. Viděl jsem jeho soustředěnou tvář, jak sedí u klavíru a hraje tuhle skladbu celou a bez chyb, ale i jeho začátky, když mu to nešlo a rozčiloval se, že se to nikdy nenaučí. Viděl jsem jej za barem, jak se na mě směje, i tady doma, dívajícího se na mě s láskou...

Z očí mi kanuly vodopády slz, ale prsty stále urputně spočívaly na klávesách a celým bytem, ba i celým domem se rozléhaly tklivé melodie.

Vtom mé rameno pohladila drobná ruka. Přestal jsem hrát a podíval se na Petru se slzami v očích.

„Levi, je půl čtvrté, slíbil jsi Padre Tizianovi, že dnes přijdeš."

„Ano, já vím," smutně jsem se zvedl a odhodlaně se začal oblékat.

Zvládnu to! Za varhanami to zvládnu. Uklidním se. Všechno bude dobré, musím věřit, že to dobře dopadne! Vždyť já jsem nic neudělal! Budu se bít! Nesmím skončit ve vězení a také tam neskončím. Udělám všechno! I ten právník mi řekl, že mám velkou šanci to vyhrát. On nemá žádné pádné důkazy!

Již trochu uklidněný jsem sedl do auta a jel směrem ke katedrále. Skoupě jsem se omluvil Tizianovi, že dnes nemohu řešit žádné smlouvy, a rychle vyběhl nahoru. Mše i varhany mě ještě více uklidnily, ale na konci jsem se pouze rychle rozloučil a jel ke Kočkám.

Druhý den ráno jsem se opět probudil v depresích. Ani jsem neslyšel, že do pokoje vklouzla Petra.

„Levi, máš tu návštěvu!" řekla potichu.

„Pokud to není Eren, tak nikoho jiného nechci vidět!"

„Je to důležité, pojď, Levi, a vyslechni ho, prosím!"

„Kdo to je?"

„Neptej se a pojď!"

Neochotně jsem se zvedl z postele, oblékl se a coural se za ní do obýváku. Ten, koho jsem tam uviděl, byl druhý v pořadí těch, které jsem už nikdy nechtěl vidět! Mário Bonelli!

„Jak se opovažuješ za mnou přijít?! Vypadni odsud, okamžitě!" začal jsem na něj ječet jak smyslů zbavený.

On se jen přikrčil, zabodnul pohled do země, ale k odchodu se neměl. Chtěl jsem po něm vystartovat a odtáhnout ho ven ze dveří, ale zastavila mě Petřina ruka, která mě stáhla zpět.

„Levi, vyslechni ho, prosím, chce ti pomoct!"

„Dobrá, sedím a poslouchám," sedl jsem si na pohovku a propálil jsem ho svým ledovým pohledem.

On stál jako hromádka neštěstí a polykal přebytečné sliny. Pak se odhodlal promluvit.

„Já... já bych se v první řadě chtěl omluvit. Vím, že všechno, co teď prožíváte, je způsobeno mnou. Nikdy jsem to neměl udělat, nikdy jsem na tu prasárnu, kterou s vámi hraje Enrique, neměl přistoupit. Ale já jsem netušil, že to dojde až tak daleko. Nevěděl jsem, co vám dělá za peklo dál. Myslel jsem, že vás chce jen vyštípat ze školy a ..." odmlčel se a očima propaloval podlahu.

„A tobě to přišlo v pořádku, že mě vyhodili? To jsem byl tak špatný učitel?"

„Ne, to ne, to vůbec ne, byl jste skvělý učitel," hlesl a zkusil se mi podívat do očí, kde viděl mé výčitky i bolest, proto opět pohled rychle sklonil.

Mlčel jsem a s ledovým pohledem jsem čekal, co mi poví.

Povzdychl a potichu se rozmluvil.

„Vím, že to, co jsem udělal, je neomluvitelné, ale chtěl bych to napravit."

„Ano?" řekl jsem se sarkasmem v hlase.

„Já dobře vím, jak to bylo, Enrique mi to řekl. To, co se stalo ve škole, jsem viděl a částečně i slyšel. Slyšel jsem, jak vás vyprovokoval k té facce. Viděl jsem, jak vás natlačil ke zdi a začal vás osahávat. A to, co stalo v parku, mi vykládal – jak to na vás zkusil, když jste spal, i to, jak jste ho poté odmítl. Už v té chvíli jsem cítil, že je vámi svým způsobem posedlý, promiňte mi tu upřímnost... Strašně lituju, že už jsem tenkrát nezasáhl, a dokonce jsem se nechal stáhnout do jeho intrik. Chtěl po mně informace o vašem příteli. Dal jsem mu je. Netušil jsem, kam to až povede!" sklonil hlavu ještě víc.

„Ale proč? Proč jsi to udělal?"

„Nechtěl jsem vám ublížit, ale on mi zaplatil a zaplatil mi dost na to, abych mohl dostudovat! Tímto rokem, kvůli mým výsledkům ve škole, jsem přišel o stipendium. Nemám peníze na to si platit školné a brigádami vydělám jen na nájem a jídlo. Rodiče mě podporovat nemohou, sami žijí jen z jednoho platu, otec je nemocný a vycházejí jen taktak. Na mou školu prostě už nevychází. Ty peníze jsem nutně potřeboval..." odmlčel se. „Jenže teď... já už dál nemůžu žít s těmi výčitkami vůči vám. Nedokážu se dál dívat, jak vás ničí, a když jsem se dověděl o tom soudu... to byla poslední kapka. Nemohl bych lhát! Ani vůči vám ani vůči sobě. Nedokázal bych žít s pocitem, že jste se kvůli mé lži dostal do vězení. Viděl jsem vás kolikrát na ulici, jak jste zničený. Tohle si člověk jako vy nezaslouží! On mi slíbil, že vás jen dostane ze školy, tenkrát jsem stál před rozhodnutím, buďto vy nebo já. Přemýšlel jsem, že vy si najdete vždycky někde práci. Jste talentovaný na tolik věcí... ale já, já už bych nikdy nedostal šanci někde dostudovat. Jenže záhy jsem se dověděl, že vás ničí dál a já se každý den odhodlával, že se půjdu přiznat. Promiňte mi, že mi trvalo tak dlouho ho zastavit v jeho intrikách!"