Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTOTTO🍀

EREN

Dohrál jsem Beethovenovu sonátu a vydechl všechen vzduch z plic. Měl jsem snad celou dobu zatajený dech, ale měl jsem dojem, že jsem ji nikdy nezahrál lépe. Tolik jsem si v tuto chvíli přál, aby mě slyšel Levi, aby na mě byl hrdý, jak jsem to zvládl, ale místo objetí a polibku se ozvalo tleskání snad tuctu rukou. Překvapeně jsem se otočil a uviděl své nadšené diváky z řad rodiny, která vlastní tento hotel, a mezi nimiž byl i mladý klavírní nadšenec, kterému se leskly oči.

Zatvářil jsem se vyděšeně, to jsem nečekal. Rychle jsem vstal a mumlal slůvka omluv, že jsem bez dovolení hrál na jejich nástroj. Měl jsem chuť utéct, ale starší pán mě zastavil.

„Počkejte, mladíku, prosím, neodcházejte, můžu si s vámi na chvíli promluvit?"

Plaše jsem přikývl a doufal, že se na mě nebude zlobit.

„Vy jste tady na dovolené?" zeptal se.

„Ano, vlastně ne, víte, já... omlouvám se, váš syn mi dovolil hrát."

„To je v pořádku, s tím si nedělejte starosti, myslím, že jste mu udělal velkou radost, když jste hrál. Objíždí všechny koncerty v okolí, je velký milovník klasické hudby, ale zatím jsem nebyl schopný sehnat učitele, který by byl ochotný tady zůstat a syna učit. Odkud jste? Podle přízvuku slyším, že nejste Ital."

„Jsem Francouz, ale žiju už nějakou dobu v Itálii, ve Florencii."

„Takže jste tu jen na dovolené!" povzdychl si.

„Neřekl bych, je to složité... Osobní důvody mě donutily odtamtud odjet... teď ještě nevím, co budu dělat, nejspíš se vrátím do Paříže. Ještě jsem se nerozhodl..." říkal jsem nahlas své myšlenky a tím také vyvracel konstatování pana domácího.

„Nepřemýšlel jste, že byste nějakou dobu zůstal tady? Vím, že tahle vesnice je konec světa, ale..." začal pomalu.

„Ne, ne, nemáte pravdu, tahle vesnička je kouzelná, vypadá to tu jako ráj. Pro mé nynější rozpoložení je to balzám na duši. Jen... přijel jsem dnes odpoledne, já vlastně nemám žádný plán."

„Kdybyste chtěl, pane..." zarazil se a já jsem si uvědomil, že jsem se ještě nepředstavil.

„Jmenuji se Eren Jaeger, těší mě," podal jsem mu ruku a on ji přijal a také se představil.

„Tedy, pane Jaegere, pokud byste byl svolný tady nějakou dobu setrvat, nabídl bych vám práci."

Podíval jsem se na něj zmateně s povytaženým obočím a otázkou v očích, ale on pokračoval: „Jestli byste byl ochotný mého syna učit a velmi bych ocenil, kdybyste dvakrát týdně zahrál hostům..."

Vykulil jsem oči a zalapal po dechu. Tohle jsem opravdu nečekal. Nevěděl jsem, co říct, byl jsem zmatený...

Lákalo mě to – moc, ale seběhlo se to všechno tak rychle...

„Vidím, že vás to překvapilo, popřemýšlejte o tom, věřte, že Angelo by byl ten nejpilnější žák, kterého jste měl."

V té chvíli jsem udělal snad nejrychlejší rozhodnutí v životě. Ale co jiného mě může naplnit než hra na klavír? Jakou práci bych si byl schopný najít v Paříži? A jak bych se tam cítil, když tam existuje tolik míst, které mám spojené s Levim?

Zůstat tady, v ráji Dolomit, byl ten nejlepší nápad. Časem bych možná mohl vymyslet, kam se vydám dál, jak se v životě posunout, ale teď to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

„Ano, já to beru! Jen... nemám tu kde bydlet. Prozatím jsem s Arlertovými v apartmánu, ale ti za tři týdny odjíždějí. Myslíte, že byste mi mohl poradit, kde se tady dá pronajmout nějaký levný malý byt? Taky bych vás požádal, jestli byste mi mohl tykat, nejsem o moc starší než váš syn."

Můj budoucí šéf se pousmál: „Dobře, v tom případě bych byl rád, kdybys mi také tykal. A bydlení? To není žádný problém, já vlastním malé, ale útulné garsonky, které mám pro své sezonní zaměstnance. Jedna z nich je teď tvá. Jestli všechno bude klapat a budeme oboustranně spokojení, nebudu chtít za to bydlení nic. A stravu budeš mít taky zadarmo v naší restauraci, pokud přijmeš nabídku večerního hraní. Taky bych rád, kdybys jednou za čas pomohl v kuchyni nebo číšníkům, když bude mnoho hostů. Nebývá to často, ale přes nejvyšší sezonu v srpnu, kdy se slaví Ferragosto, budou potřebovat pomoci. Zaplatím ti dobře, nemusíš se bát, domluvíme se."

„Rád pomůžu kdykoliv, spolehněte se. Ve Florencii jsem dělal chvíli barmana, tak snad bych to zvládl i v čtyřhvězdičkovém hotelu," nejistě jsem se pousmál. „A v kuchyni taky rád pomůžu."

„Tuším, že jsi šikovný kluk, a budu se snažit tě takto nezneužívat často. Tvoje priorita bude pořád můj syn a jeho klavírní umění, zbytek bude na tobě," dobrácky se zašklebil a v té chvíli se mu vrhl do náruče jeho syn.

„Děkuji, tati, opravdu si toho vážím," otočil se na mě a usmál se zářivým úsměvem, ve kterém bylo vidět nadšení.

Bude radost učit takového nadšence a já doufám, že to zvládnu.

Vzpomínal jsem na všechna ta slova, která mi vykládal Levi, když mě učil a opravoval, peskoval a nutil hrát pasáže pořád dokola, abych pochopil, kde dělám chyby.

Ne, nikdy nebudu tak dobrý jako on, ale myslím, že dokážu naučit nadšeného kluka nejen hrát, ale i hrát téměř dokonale.

LEVI

Celé dopoledne jsem proseděl nad studeným čajem a přemýšlel, co budu dělat dál. Nepochyboval jsem, že si Enrique najde někoho, komu budou peníze milejší než osud jednoho člověka. Jeho bohatý papi nejspíš neměl ponětí, co jeho synáček vyváděl, a královsky ho financoval. Existovala spousta studentů, kteří museli chodit na brigády, a tak tak si mohli dovolit financovat školu.

Nepochyboval jsem, že někoho přesvědčí, aby mu dosvědčil, že jsem to byl já, který ho jak sexuálně, tak i fyzicky napadl. Bohužel, moje velká chyba byla, že jsem se nechal od něj vyprovokovat a jednu mu střelil. To mi samozřejmě na důvěryhodnosti nepřidalo a bude to další důkaz proti mně, že jsem jen násilník schopný všeho. Věděl jsem, že mi nikdo neuvěří a já s takovým škraloupem v doporučeních dostanu práci tak akorát uklízeče. Byl jsem téměř na dně a padal jsem stále níž a níž. Nebude trvat dlouho a bude ze mě opravdu spodina.

Byl jsem doma sám, mohl jsem si beztrestně plakat do polštáře, ale přesto mi bylo hrozně. Chyběl mi Eren! Chyběla mi Petra, tak moc jsem postrádal její přítomnost. Jenže ona musela do práce a já jsem se užíral nejen skutečností, že můj život je totálně v hajzlu, ale i samotou. Neuměl jsem být sám!

Další zjištění, které mě šokovalo! Tohle bylo to, co jsem vždycky zvládal. Byl jsem rád sám, miloval jsem samotu! A pak přišel Eren, obrátil mi nejen celý můj život, ale i myšlení naruby! A teď mě opustil! Nikdy se s tím nesmířím! Nikdy!

Ve tři jsem měl schůzku s tím parchantem a s děkanem. Tam si vyslechnu rozsudek. V mém případě rozsudek smrti mého dosavadního života.