🍀OTTANTASETTE🍀

296 38 21
                                    

„Erene," oslovil mě a já jsem cítil, jak těžce hledá slova, „v první řadě se ti chci omluvit, že jsem ti neřekl, že je Petra těhotná. Vím, že je to neomluvitelné, ale pochop, tys mě pořád odmítal a já jsem neměl kdy ti to říct. Byl jsem srab a strašně jsem se bál, že tě tímto ztratím. Miluji tě a nechci o tebe přijít. Já vím, že způsob, jak ses to dozvěděl, nebyl zrovna ideální a já děkuji Bohu, že tohle oddělení se nachází v přízemí, protože kdyby se ti něco stalo, asi bych už ztratil svůj zdravý rozum..."

„Víš co, Levi, myslím, že by se ti jenom ulevilo, kdybych se zabil, teď máš jenom výčitky, a proto se o mě chceš starat, nevěřím, že mě po tom všem, co jsem ti provedl, ještě miluješ. A taky, zařídil sis už jiný život, jinou rodinu, se kterou bys teď měl být, tak co děláš tady?!" promluvil jsem na něj vyčítavě.

„Moje rodina jsi ty a děti, a pevně doufám, že je přijmeš a budeš se se mnou o ně starat tak, jako by byly i tvoje...," hlesl potichu.

Cítil jsem, jak mu selhal hlas a uslyšel tlumené vzlyky. Nechápu ale, co mi to tady vykládá? Petra se těch mimin vzdala ve prospěch Leviho? Ne, tomu nevěřím, proč mi tady zase lže?!

„Já přece nemůžu žít s tebou a s Petrou! Vždyť to je hloupost, to sám víš! Snad nevěříš, že by tohle klapalo? Víš co, seber se a běž za ní, patříš k ní a snažně tě prosím, za mnou už nikdy, NIKDY nechoď!"

„Ale Erene..."

„Běž!"

Jestli tady ještě chvíli zůstane, tak se rozbrečím a to nechci. Nechci, aby viděl, jak moc jsem z toho špatný.

„Běž za ní!" už jsem na něj skoro ječel.

„Nemůžu!" zakřičel na mě také a já jen zamrkal nad tím, kolik emocí jsem uslyšel v jeho hlase.

„Nemůžu, protože včera zemřela!" řekl už klidně a smířeně. Dál už jsem slyšel jen jeho vzlyky, které se už ani nepokoušel tlumit.

V tu chvíli jsem přestal dýchat a v hlavě mi opět začalo nepříjemně tepat. Ač byly moje myšlenky zmatené a nedokázal jsem se s touto informací rychle vypořádat, jedna byla čirá. Levimu zemřela nejlepší přítelkyně, matka jeho dětí a já jsem v tu samou dobu chtěl spáchat sebevraždu. Kdyby se mi to povedlo, přišel by najednou o dva lidi, které miloval, kteří pro něj nejspíš byli nejdůležitější na světě. Teprve až teď jsem si začal uvědomovat zběsilost svého činu. V tu chvílí jsem zapomněl na svá trápení a vžil se do jeho situace.

„Levi, je mi to tak líto, tak hrozně moc. I když jsem ji neměl moc rád, tak tohle si nezasloužila a už vůbec sis to nezasloužil ty! Omlouvám se za svůj včerejší čin, vím, že už tak je toho na tebe hodně a já ti ještě přidávám!... Chtěl bych tě obejmout... můžu?" hlas se mi třásl a já netušil, jak jinak bych Levimu mohl pomoci než být s ním. Být mu oporou, nebýt sobec a zapomenout teď na své trápení, protože to jeho je teď mnohem větší. Co znamená ztráta zraku proti ztrátě osoby, kterou měl rád?

Levi se ke mně přiblížil a vklouznul mi do náručí, cítil jsem jeho divoce tlukoucí srdce a potlačované vzlyky, které se neúnavně prodíraly z jeho hrudi.

Nikdy ho neopustím, nikdy! Nepřežil bych to, teď to vím! Oba si teď musíme být oporou a spolu zvládneme všechno!

Tohle osvícení mi otevřelo srdíčko a já se konečně mohl lehčeji nadechnout. Tiskl jsem jej k sobě a užíval si jeho vůně, jeho blízkosti, které jsem se předlouhé dny tak bránil. Tím, že byla Petra pryč, se vlastně všechno změnilo. Ne, nebyl jsem rád, že umřela, ale hodně se tím vyřešilo, alespoň ve mně, a já jsem si byl teď jistý, že náš život snad budeme moci prožít společně.

Hladil jsem jej po zádech a šeptal uklidňující slova.

„To já mám být ten silný a uklidňovat tě," uslyšel jsem jeho šepot přes vzlykání.

„Levi, ty to zvládneš, vím to, budeme spolu, pokud si to přeješ!"

Odtáhl se ode mě a cítil jsem jeho upřený pohled, kterým se chtěl ujistit o mém přesvědčení.

„Jistěže chci být s tebou, jen jestli ty dokážeš zůstat se mnou a se dvěma novorozeňaty. Ty děti zůstanou se mnou, já se jich nevzdám a vím, že to dokážu."

„Já bych tě ani nežádal, aby ses jich vzdal..."

„A já bych to ani nedovolila!"

Ani jeden jsme si nevšimli mé matky, která vstoupila do pokoje. „Pomůžu vám oběma."

Slyšel jsem, jak Levi vydechl. „Carlo, to přece..."

„Co? Vychovala jsem Erenka, dokážu se postarat o děti i o svého dospělého syna."

LEVI

„Carlo, o tohle tě přece nemůžu žádat, já ti nemůžu nechat na krku dvě malé děti, to přece nejde, najdu si chůvu..."

„Tak na to zrovna zapomeň, Levi. S tím, co jsme si prožili poslední měsíce, jsi pro mě skoro jako syn a já si ty děti chci adoptovat jako babička. Pochop, od Erena se žádných vnoučat nedočkám. Dovol mi prosím být jejich babičkou!" naléhala Carla.

Zaslechl jsem, jak se Eren uhihňává.

„No co? Erenku, uvědom si, že už pomalu docházím do věku, kdy mohu být babička, některé mé mladší kamarádky už babičkami jsou!" durdila se Carla, ale byla ráda, že má Eren dobrou náladu.

„Mami, prosím tě, neříkej mi Erenku, tolikrát jsem tě o to žádal!" mračil se, ale po chvíli se jeho tvář rozjasnila.

„To chceš říct, že ti teď mám říkat babi?" smál se a tím jeho zvonivým smíchem ze mě opadával všechen nahromaděný stres za poslední měsíce.

„Erene, nedělej si z toho srandu, to je vážná věc, opravdu by mě mrzelo, kdybyste mě od těch broučků odtrhli. Vždyť jste pár, to znamená, že i ty budeš jejich táta...," řekla Carla zasněně.

Rozhodl jsem se, že je nechám si o tomto tématu promluvit o samotě a omluvil se, že si zajdu na kafe a za dětmi.

Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚Kde žijí příběhy. Začni objevovat