Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀VENTI🍀20.

Mátožně jsem se vyplížil z domu následovaný Erenem, který stál hned vedle mě ve střehu, kdyby se mi náhodou udělalo zle.

„Už je mi dobře, Erene, nekontroluj mě pořád, jsem z tebe nervózní," vyčítal jsem mu, i když jsem věděl, že to myslí dobře a jen má o mě strach.

On jen něco zabručel a dál dával pozor na mé kroky, až jsem si začal připadat jako malé dítě, které měl na starost.

Došli jsme do blízkého parku a stále jsme mlčeli.

„Proč nic neříkáš?" zeptal jsem se.

„Je mi smutno, že musím odjet a nechat tě tu v tomto stavu. Bojím se o tebe."

„Erene, jedeš domů jen na pět dní, já to tady zvládnu, neboj! Opil jsem se, to ano, byla to dětinská hloupost, ale tím to skončilo. Další takovou pošetilost už neudělám. Hlavně ty se dej teď dohromady, ať zvládneš ty zkoušky, a o mě se nestarej. Jsem psychicky odolnější, než vypadám, věř mi," ujišťoval jsem jej.

V tomto jsem mu trošku lhal. Nebyl jsem vůbec psychicky vyrovnaný, ale v rámci zachování jeho klidu, aby příští týden myslel na školu a neměl v hlavě mé starosti, jsem tuto nevinnou lež musel použít.

Přitáhl jsem si ho do náručí a políbil.

EREN

On mě políbil? Uprostřed parku plného lidí? To už se nebál, že nás někdo uvidí a bude žalovat v kostele? Vždycky byl na veřejnosti tak opatrný! Nikdy se mě ani nedotkl, díval se jen s kamennou tváří, kterou kryl své city ke mně. A teď mě tady líbal, jako by se nechumelilo.

Možná jsem hloupý mladý kluk, ale něco mi tady nehraje. Přiznává svou lásku na veřejnosti, je Pondělí velikonoční. Den pro křesťany ten nejdůležitější, aspoň mi to vždycky Levi tvrdil.

Věděl jsem, že v Santa Marii mají za ten den čtyři mše. Tak kdo tam hrál místo Leviho? Neříkal mi nic o tom, že by si snad zkusil vyprosit volno. Ne, to je nesmysl, je zodpovědný. Věděl jsem, že byl domluvený akorát na tom, že mě v podvečer hodí na letiště, ale že by chtěl volno?

„Co se stalo, Levi?" zeptal jsem se opatrně.

„Co by se mělo stát? Políbil jsem tě, to nemůžu?" podíval se na mě s jiskřičkou v oku.

„Ale jistěže můžeš, ale řekni mi, proč nejsi v práci, a nelži mi, prosím!"

„Dostal jsem volno," sklopil hlavu a já už si teď byl jist, že je něco špatně.

„Na jak dlouho?" přitáhl jsem si ho k sobě a upřeně se mu díval do očí. Věděl jsem moc dobře, že Levi neumí lhát a nikdy by mi nedokázal lhát do očí.

„Navždy," hlesl a otočil se ode mě, abych snad neviděl jeho slzy.

„Jak to?" přitáhl jsem si jej zpět k sobě a očima žádal, ať mi to vysvětlí. Teď jsem už chápal dokonale, proč se včera opil. Přišel o Daniela, který byl na něj velmi zlý, a do toho o pár hodin později o práci, kterou měl tak rád. Ale já jsem chtěl vědět, co se přihodilo?! Co se v Santa Marii stalo? Že by byl Daniel takový zmetek a šel hned žalovat? Snad ani on nebyl takový křivák, že by toto Levimu udělal! Anebo ano? Opravdu ho tolik nenáviděl, že by ho chtěl zničit úplně?

„Prosím, neřeš to, Erene, nechce se mi o tom mluvit!" vzlykl tiše a snažil se polykat slzy, „pojď musíme se už stejně vrátit, nejsi sbalený, je nejvyšší čas."

Chtěl změnit téma, ale já jsem se nenechal. Na toto jsem chtěl slyšet vysvětlení.

„Byl to Daniel? Řekni mi, byl to on? Prásknul tě těm zatvrzelým kněžím?" vzdouvala se ve mně vlna zlosti.

„Ne! Tak zlý by snad nebyl."

„Tak mi řekni, kdo?" dupl jsem si nohou. Byl jsem jako malé dítě, ale zarputile jsem chtěl znát jméno toho zmetka, který Levimu tak ublížil. Snad by se dalo ještě všechno nějak vysvětlit. Měl bych tam zajít, vysvětlit jim to! Přece jen tak nemohli vyhodit člověka, který nic neprovedl! Levi se určitě nijak nebránil, stáhl krovky a odešel. Věděl jsem, že jsou křesťané v tomto směru zatvrzelí, ale Padre Tiziano vypadal jako rozumný a hodný člověk. Bylo na něm vidět, že má Leviho rád, třeba bych jej dokázal nějak přesvědčit.

Spontánní rozhodnutí mě přinutilo se pohnout. Neměl jsem moc času, ale mohl bych to zvládnout. Musel jsem to aspoň zkusit!

„Levi, počkej na mě doma, já si ještě musím něco zařídit!" otočil jsem se a sprintem běžel z parku směrem k Santa Marii.

„Erene! Kam běžíš? Zastav se!" slyšel jsem ještě za sebou jeho volání.

Naskočil jsem do prvního volného taxíku a mířil ke katedrále. Jen jsem pevně doufal, že tam nebude zrovna mše a chytnu tam Tiziana.

Proletěl jsem obrovskými kovanými dveřmi.

Věděl jsem, že se musím uklidnit. Panikařením bych moc Levimu nepomohl. Vydýchával jsem se vzadu a naštěstí se ztrácel v davu lidí, kteří si přišli katedrálu prohlédnout.

Utřídil jsem své myšlenky a pomalu uklidňoval svůj dech i mysl. Poté jsem zamířil dopředu k zákristii, kde vždy pobýval Levi s Tizianem, když neprobíhala mše. Doufal jsem, že jej tam najdu. A že mě nikdo nechytí dřív, než tam dojdu!

Zaťukal jsem a srdce mi bilo jako splašené. Všechen můj klid, který jsem nabyl při vstupu do dómu, byl pryč. Ale teď jsem prostě nemohl couvnout.