Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀DUE 🍀

„Už jdu, promiň, já jsem pořád v šoku, musím zavolat Petře..." řekl šeptem.

Petra – to je ta určitě ta jeho holka. Sevřelo se mi srdce. Rozejde se s ní? Co když ne, co když je do ní za ten rok tak zamilovaný, že se jí nebude chtít vzdát? Co když dá přednost dívce, třeba už jen kvůli práci?

Zaposlouchal jsem se do rozhovoru v italštině. Mluvil ale strašně rychle, rozuměl jsem jen pár slov a mé jméno. Byl tak uvolněný, smál se a spadlo z něj veškeré napětí, které jsem z něj cítil, když mluvil se mnou.

Ukončil hovor a otočil se na mě.

„Promiň, musel jsem jí zavolat, měla by strach, je vůči mně trochu víc – přecitlivělá," usmál se, ale mé oči se zalily slzami.

Nedokázal jsem se ovládnout, strašně jsem se bál! Strach o mou nalezenou lásku se mi zarýval do srdce, kdybych ho měl teď ztratit, po tom, co mi dal naději, že snad bude všechno v pořádku, to už bych opravdu nepřežil. Viděl jsem, jak ji na banketu líbal, jak se na ni díval, vypadal s ní tak šťastně. Najednou jsem měl černo před očima a podlomila se mi kolena.

LEVI

Vyděsil jsem se, když jsem spatřil, jako ho zrazují nohy a hroutí se k zemi. Rychle jsem přiskočil, pevně ho chytil, aby neskončil na špinavém chodníku a neublížil si.

„Co se děje? Je ti zle? Mám zavolat doktora?" vyděšeně jsem se mu díval do očí, ve kterých jsem viděl smutek a strach.

Vzal jsem jej do náručí a šel k blízké lavičce.

„Pusť mě na nohy, půjdu sám!" rozčiloval se.

„Jistě, a budu tě sbírat z chodníku. Co se ti stalo?" dožadoval jsem se odpovědi.

„Ne, nic se neděje, moc jsem toho dneska nesnědl, a tak se mi asi udělalo špatně," vzlykl.

Věděl jsem, že je toho na nás oba teď hodně. Šok, ač velmi příjemný, ze vzájemného vyznání a setkání po dlouhé době, mohl způsobit slabost...

Ještě pár sekund jsem nad tím uvažoval a pak mi to docvaklo. To bylo kvůli Petře!

Viděl nás líbat se na tom banketu! Můj Bože, co se mu muselo honit hlavou? Vždyť nevěděl, že ta pusa byla domluvená, netušil, že s Petrou vůbec nic nemám. Do toho tento rozhovor. Ta hloupá věta...

„Erene, jsi bledý jak stěna, to, co mi tu nalháváš, to je ta nejhloupější výmluva, kterou sis mohl vymyslet! Je to kvůli Petře, že ano?"

Přitáhl jsem si ho ještě víc k sobě a políbil ho do vlasů.

Neodpovídal, jen se třásl v mém náručí.

„Eri, slib mi, že od teď k sobě budeme naprosto upřímní. Myslím, že skrýváním pocitů jsme si už vytrpěli dost! Uklidni se, prosím! Petra je pouze moje kamarádka, nic spolu nemáme!"

Měl jsem s ní mluvit francouzsky, aby mi i Eren rozuměl, co si vykládáme. Takhle to vypadalo, že před ním něco tajím. Ale takhle to přece nebylo! Neuvědomil jsem si, že by to pro něj mohlo být nepříjemné, že mi nerozumí.

Podíval se na mě, jako by mi snad ani nevěřil. Musím mu to vysvětlit, jenže to je na dlouho a já už opravdu musím spěchat.

„Objasním ti všechno později, hlavně klid, ano? Miluji jenom tebe!"

Daroval jsem mu drobnou pusu a táhnul ho směrem k centru.

Pomalu jsme se courali ruku v ruce po vánoční Florencii a užívali si vzájemnou blízkost. Vykládal jsem Erenovi o zajímavostech, kolem kterých jsme procházeli, ale mám dojem, že mě moc nevnímal, tiskl mou ruku, jako bych mu měl utéct, což jsem samozřejmě neměl v úmyslu, a když jsem sem tam na něj pohlédl, viděl jsem, jak se na mě dívá... vpíjel svůj zrak do mého obličeje.

Čím jsme ale byli blíže katedrále, tím víc se mě začala zmocňovat nervozita.

Určitě to na nás někdo pozná, určitě! A jestli se někdo zeptá, nebo jen hodí narážku na naše ‚kamarádství', tak já prostě nedokážu lhát. Nedokážu to skrýt. A Eren? Z toho láska ke mně doslova tryská, ty pohledy a dotyky. Taky ho strašně miluju a nejspíš působím stejně, ale teď se oba musíme vzpamatovat!

EREN

V poslední uličce před katedrálou Levi vyprostil mou ruku z jeho. Málem jsem zakňučel nevolí, když jsem ztratil kontakt s jeho horkou dlaní. Chápal jsem to, ale nelíbilo se mi to. Měl jsem pocit, že v této chvíli jsem byl závislý na jeho blízkosti a celé mé tělo protestovalo vůči tomu, že se jej teď nějakou dobu nebude moci dotknout.

Levi dál spřádal hovor o vánočních svátcích a poukazoval na výzdobu města, jenže já byl ztracen ve svých myšlenkách. Titěrně jsem se upínal na to, abych mohl být celou dobu s ním nahoře u varhan a dívat se, jak hraje. Vím, že je to dětinské, ale v této chvíli jsem si vážně nedokázal představit, že bych se od něj, byť jen na hodinku, odloučil na delší vzdálenost, nedej bože, že bych na něj neviděl. Připadal jsem si strašně nepatřičně, když jsem své oči neustále upíral na jeho tvář, která se ale každým krokem ke katedrále zdála více a více napjatá.

„Co se děje, Levi?" oslovil jsem jej.

Zakroutil hlavou: „Nic, jen... jsem trochu nervózní."

Polknul přebytečné sliny a pokračoval. „Bude tam strašně moc lidí, mám prostě trému."

„Ale Levi, vždyť na tohle jsi přece zvyklý, pořád hraješ před tolika lidmi, nebo tady na bohoslužby v neděli nemíváš plný kostel? Tomu nevěřím," nechápal jsem, co mi tu vykládá a pocit, že mi neříká úplnou pravdu, zesílil, když jsem se mu zadíval do jeho ocelových očí. Nikdy neuměl lhát a teď jsem v nich viděl obavu.

„Miluji tě, Erene, ale teď tě ještě jednou prosím, tam se ke mně chovej jako ke kamarádovi, dívej se na mě jako na kamaráda a nedotýkej se mě," úpěnlivě se na mě podíval.

Sklonil jsem hlavu. Ano, uvědomoval jsem si, že na něj civím jak na svatý obrázek, ale může mi toto vůbec někdo vyčítat? Po tak dlouhé době, kdy mé oči hladověly po tom, na něj aspoň pohlédnout.

Uvědomoval jsem si, že na něm visím očima, a bylo mi jasné, co by se stalo, kdyby někdo z jeho nadřízených zjistil, že Levi má za přítele muže.

„Neboj se, Levi, já vím!" odpověděl jsem pevně.

„Děkuji," usmál se a mnohem uvolněnějším krokem směřoval k bočnímu vchodu katedrály.

Uvnitř jsme zamířili do malé místnosti, kde seděl u stolečku onen kněz, na kterého jsem narazil tenkrát, když jsem kupoval lístky na koncert.

„Buona sera, Levi," pozdravil a poté uviděl i mě a usmál se. „Mladý milovník varhanní hudby – i tobě přeji dobrý večer," promluvil na mě anglicky.

„Buona sera, Padre Tiziano, chtěl bych ti představit mého kamaráda z Francie, to je Eren Jaeger."

Kněz se na mě uculil a řekl: „My se už tak trochu známe."

Viděl jsem, jak Levi ztuhl, ale Padre pokračoval: „To je ten..." chvíli hledal slova v angličtině, „nevychovanec a otrapa, který si neumí koupit lístek na koncert v informačním centru nebo na internetu!"

Oba jsme se začali smát Leviho výrazu, který se měnil z nechápavého, přes překvapený až do roztomile rozpačitého.

Pak se na mě zadíval pohledem to mi potom vysvětlíš! Ale nahlas řekl: „Dobrá, chtěl jsem se jen zeptat, jestli může Eren za mnou nahoru, dlouho jsme se neviděli a on by mě chtěl vidět hrát."

„Ale jistě, v tom nevidím problém, ale teď už mě omluvte, musím se jít připravit, zatím na shledanou, děti."

„Děti," zahihňal jsem se, jakmile zavřel za sebou dveře.

„Ano, pro něj jsme všichni děti – děti Boží, můžeme být ještě rádi, že nás neoslovil ovečky, to už jsem taky párkrát byl," pousmál se Levi a táhnul mě nahoru k varhanám.