Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTANOVE🍀

Po skončení jsem setrval ještě nahoře. Nechci se potkat se všemi těmi tetinkami a babičkami. Už minule jsem měl dojem, že mě sežerou. Dnes na to nemám náladu. Tak jsem tam jen seděl a jemně hladil klávesy, laskal jsem je a div jsem k nim nezačal promlouvat. Už mi vážně začíná šplouchat na maják.

Tolik mi to chybělo. Chtěl bych se tak moc vrátit. Tady je mi nejlépe, jako bych vstoupil do jiného světa, tady jsem dokázal zapomenout, jak je život krutý, jak mi hází klacky pod nohy, a dokonce i na Erena jsem na malou chvíli přestal myslet.

Chtěl bych se vrátit, jenže dokázal bych přijmout sňatek bez lásky? To jsem nemohl Petře udělat.

Už jen ta noc – cítil jsem, jak velký omyl to byl. Nedokázal jsem jí lhát o tom, že jsem s ní spal z lásky. Zase mi přišlo na mysl, jaký se ze mě stal zmetek. Nemělo se to stát!

„Levi?" Tizianův hlas mě vytrhl z myšlenek a já se na něj zmateně podíval.

„Chtěl jsi se mnou mluvit..."

„Ano... tedy ne, přišel jsem jen na návštěvu," sklopil jsem hlavu. Nikdy jsem neuměl lhát, ale v tuto chvíli jsem nechtěl o tom, co se stalo a co mě trápilo, s nikým mluvit. A s duchovním už vůbec ne.

„Tak dobře, když jen na návštěvu, tak si spolu můžeme vypít čaj a povykládat... třeba o počasí, co říkáš?" pousmál se na mě krapet potutelně.

Zase si ze mě dělá legraci, ale na to už jsem byl zvyklý a pořád to bylo lepší, než jít domů se užírat vlastními myšlenkami a výčitkami. Na druhou stranu jsem věděl, kam náš hovor povede – ke sňatku s Petrou.

Šel jsem za ním jako poslušný beránek, ani jsem si neuvědomil, jak je pozdě. Katedrála byla prázdná, jen posledních pár lidí se trousilo kolem.

„Tak, co jsi mi chtěl?" zeptal se Padre, když přede mě postavil kouřící hrneček čaje a posadil se naproti.

„Nic, jen jsem se stavil," sklopil jsem hlavu.

„Uhm," zamručel a mně bylo jasné, že si myslí svoje. „A jak jsi dopadl ve škole?"

„Blbě," odpověděl jsem lakonicky.

„Takže tě vyhodili z práce?" vyzvídal, i když odpověď už znal.

„Ano."

„A ty potřebuješ práci?!"

„Ne, práci už mám."

„Ano? A kde pracuješ?"

„V baru."

Tiziano se zarazil, pozvedl obočí a rychle zamrkal očima.

„Levi, ty děláš číšníka? To snad ne!"

„Co je na tom špatného? Práce jako každá jiná."

„Ty svůj talent zahazuješ mezi opilci někde v baru? Ty? Ty máš sedět za varhanami nebo za pianem, a ne se zahazovat mícháním koktejlů!"

„Podívejte se, Padre, to, co já dělám, do toho vám nic není. Dělám, co můžu, a jestli chcete tady do mě šít, tak můžu odejít. To víte, že bych byl raději někde jinde..." zlobil jsem se na něj. Nechápal jsem, proč mě tak trápí a říká mi, co už dávno vím.

„Měl bys být tady!"

Zamračil jsem se.

„Byl jste to vy, kdo mě odsud vyhodil! To víte, že bych byl nejraději tady, ale nemůžu," začínal jsem být dost nevrlý.

„Můžeš! Ožeň se s Petrou!" řekl možná trochu víc rázně, než zamýšlel.

„A je to tady zase, kolikrát vám mám říkat, že to nejde! Ona na to nikdy nepřistoupí."

„Zeptal ses jí?"

„Ne, ale vím to!"

„Víš houby, Levi!"

„A co o tom můžete vědět vy?"

„Dobře, teď ti řeknu něco, co bys vědět neměl. Petra se za mnou chodí vyzpovídat. Vím všechno o její lásce k tobě. Teď mi Bože odpusť, ale pokud ona není schopná se ti vyznat, musím to udělat za ni."

„Co vy jste za kněze!?"

„Levi, odpusť, věz, že tohle jsem ještě nikdy neudělal, ale když vidím, jak se trápí ona a ty též, musel jsem udělat výjimku."

„Padre!"

„Levi, já vím, že bys ji udělal šťastnou, kdybys s manželstvím souhlasil, takže na toto se nevymlouvej. Spíš to nechceš ty! Ovšem nechápu proč? Ona by byla šťastná, ty bys byl spokojený, neboť bys dělal práci, kterou miluješ a nebyl bys sám. Na všechno trápení, které by tě potkalo, byste byli dva a v budoucnu – co víš, třeba by i děti přišly. Vím, že máš děti rád, viděl jsem kolikrát po mších, když jsi s nimi rozmlouval, jak se k nim dokážeš přirozeně chovat. To hned tak někdo nedokáže."

Věděl jsem, že má pravdu. A také jsem věděl, že by tohle bylo nejlepší řešení, jak svůj život zase postavit na nohy...

Ale udělat to nemůžu. Co Eren? Co když se jednou vrátí? Miluji ho tak, jak Petru nikdy milovat nebudu. Ona si to nezaslouží.

„Nedokážu to, Padre. A ocenil bych, kdybyste se o tomto se mnou už nebavil."

„Budu tě respektovat, ale ty mi slib, že o tom zkusíš přemýšlet."

„Hm," přikývl jsem. Přemýšlel jsem o tom pořád... Zvlášť když jsem si vyslechl to, co jsem slyšet neměl. Opravdu by se mnou byla šťastná? I přesto, že dobře věděla, že jsem ji nikdy nemiloval a nikdy ani nebudu?