Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOSEI🍀

Začalo krušné období, kdy jsem si od dětí odpočinul pouze ve škole. Doma jsem na nějaký odpočinek nebo relax u knihy mohl úplně zapomenout. Děti, domácnost a příprava na hodiny mě zaměstnávaly na celý den. Večerní zkoušky s Rousseau jsem omezil na minimum, a děti hlídala buďto Mikasa s Erenem anebo, když opravdu nemohla, bral jsem je s sebou. Tam se o ně vždycky nějaká paní postarala. Občasné večerní koncerty jsem měl naštěstí domluvené s Isabel. I tak jsem Manuelovi říkal, ať si urychleně najde nového klavíristu. Netvářil se nadšeně, ale slíbil mi to.

Děti byly stále sovy, budily se každou noc a já pomalu zjišťoval, že mi docházejí síly. Kvůli mé vytíženosti jsem měl minimum času na Erena, který sice nic neříkal, ale bylo vidět, že ho to trápí, je smutný, kolikrát protivný a v depresích. Mě to trápilo taky, ale jediný čas, kdy jsme měli aspoň trochu soukromí, byl večer, kdy jsem uspal kolem deváté Mrňáky. Jenže v té chvíli jsem býval už tak unavený, že jakmile se má hlava dotkla polštáře, ihned jsem usínal.

***

„Erene, prosím tě, můžeš jít otevřít? Mám tu hovínkové království, nemůžu teď odejít," zavolal jsem.

„Jo."

Zvonek se ozval znovu.

„Už jdu! Moment!" ozval se nevrlý Erenův hlas a hned nato rána, „au, do prdele!"

On se zase o něco přerazil, mumlal jsem si pro sebe. Ano, chápal jsem, že to neměl lehké, ale doma už by se opravdu mohl orientovat. Tolik jsem si dával pozor, aby pořád bylo všechno na stejném místě.

„Jsi v pořádku?" pokoušel jsem se překřičet řev Juliana, který se rozhodl, že se mu má péče nelíbí. Byl poserinkaný až na záda. Tušil jsem, že bude lepší ho zrovna vykoupat.

A ten smrad! Jak může něco tak malého tolik smrdět? Nemá ta hovina nějaké zelené?

Opravdu jsem si někdy připadal jak hysterická prvomatka, která panikařila u každého pupínku.

Ještěže Pietro pořád spal. Zabalil jsem Juliena do už stejně pokaděné dečky a chvátal do koupelny, kde jsem jednou rukou začal připravovat koupel.

„Počkejte, Levi, pomůžu vám."

„Ahoj Mikaso, děkuji, to budeš hodná." Dávno jsem se naučil přijímat pomocnou ruku.

Zručně připravila vaničku, zkontrolovala teplotu vody a já se konečně mohl zbavit toho smradlavého nadělení, co mně nyní už spokojeně vrnělo v náručí.

Vtom se rozeřval i Pietro. Povzdychl jsem si a začal rychle otírat Juliena, nemohl jsem ho nechat samotného ve vaničce, ale oba už nejspíš měli hlad.

Jindy už bych měl mléko připravené, ale Erenova deprese a hovínková akce mě kapku zdržela. Zničehonic křik ustal a byl klid. Že by znovu usnul? Nemožné!

Rychle jsem zabalil Juliena do osušky, kterou samozřejmě hned počural, a běžel do pokoje zkontrolovat, jestli ten druhý ukřičený andílek opravdu znovu usnul. Postýlka byla ale prázdná. Oblékl jsem Jula, položil do postýlky a běžel osvobodit Mikasu, která ho zcela jistě někde uklidňuje.

Ta ovšem vesele připravovala lahvičky a děcko nikde. Sotva mě zahlédla, s úsměvem se zeptala: „Kolik odměrek mléka dáváte? Eren mi sdělil, že asi mají hlad."

„Šest," hlesl jsem a pozoroval celkem vyděšeně okolí, kdeže Pietra asi odložila.

„Kde je Pietro?" zeptal jsem se, když jsem ho nikde neobjevil. Nic neřekla a ukázala směrem do obýváku. Dvěma kroky jsem tam došel a ten pohled mi úplně vyrazil dech. Pietro si spokojeně vrněl v Erenově náručí. Byl jsem potichu, takže mě Eren nezaregistroval, a pozoroval jsem je. Byl úžasný. Držel ho jak porcelánovou panenku, a přece tak pevně a jistě, až jsem měl dojem, že v jeho náručí dlí děti úplně běžně. Něco mu šeptal, Pie ho pevně chytil za palec a Eren se tlumeně pousmál. „Hochu, ty máš ale sílu! Celý tatínek, že ano?"

Druhou rukou, kterou neměl uvězněnou Pietrovou pěstičkou, mu jemně přejížděl obličej a hlavičku. Najednou vyděšeně strnul.

„Pane bože, on to má tady na hlavičce úplně měkké! Nemá tam lebku! Co budeme dělat? Levííí!" volal hlasitě a začínal panikařit. Pietro se mu v náručí rozplakal.

„Ticho, Erene, to je normální, lebka se mu uzavře později." Kriste! Jak já děkuji za Google. Vzal jsem řvoucího kloučka z jeho náručí a položil ho do autosedačky, jako vždy při krmení. Řev jednoho vzbudil i toho druhého, ale to už naštěstí Mikasa nesla vychlazené lahvičky, a tak jsem jim zatrhl řev kusem žvance.

Sedl jsem si naproti sedačkám a přidržoval jim lahvičky. Byl jsem tak unavený, že jsem měl dojem, že u toho usnu. Julien to měl vydulené první jako vždy, a tak jsem si ho vzal do náručí, ať si odříhne, a dál držel flašku Pietrovi. Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu takové věci. Zvuk jako mručení statného lva mě přesvědčil, že Julien je v pohodě, a tak jsem ho uložil do kočárku a čekal jsem v náručí na dalšího jelena v říji. Pietro už spící si ulevil horem i spodem, jak jsem zjistil později, když mě tchoří vůně udeřila do nosu ve chvíli, kdy jsem i jej pokládal do kočárku, a to jsem si naivně myslel, že konečně budu mít aspoň chvíli na to si vypít čaj.

S povzdechem jsem se zase s dítětem narovnal a šel ho přebalit. Tato nadílka naštěstí nebyla příliš obsáhlá, jen jsem rychle přehodil již spícímu andílkovi plínu a konečně si mohl na chvíli sednout.

S povděkem jsem přijal již uvařený čaj, o který se postarala Mikasa.

Ta si pak s Erenem si o něčem vykládala, já se ale do rozhovoru nezapojoval. Neměl jsem ani sílu sledovat jejich rozmluvu, neboť můj mozek pomalu usínal. Ještě nikdy jsem nebyl tak vyčerpaný, jako těch několik posledních týdnů. Měl bych si jít asi lehnout, ale stejně jsem musel ještě pracovat, takže jsem si tento komfort nemohl dovolit. Měl bych se zvednout a jít do pracovny...

Nedokázal jsem tělo donutit, aby se spolupracovalo, a jen jsem přemlouval své oči, aby se nezavíraly.