Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTACINQUE🍀65.

Nechal jsem jej jít, byl to blázen a možná jsem udělal chybu, že jsem ho nenechal zavřít do blázince. Ale chtěl jsem mu dát druhou šanci. Doteď jsem nechápal, jak láska, v jeho případě snad posedlost mnou, může z člověka udělat úplně jinou osobnost. Možná jsem byl naivní a takovýto člověk se nezmění, ale doufal jsem, že si nyní uvědomil, že takto žít dál nemůže. Člověka si nemůže koupit, nemůže jej vlastnit ani k ničemu nutit. Pochopil jsem, že on je bohatý spratek, který vždycky dostal všechno, na co si ukázal. Jenže já jsem se pro nikoho hračkou stát nechtěl a pevně jsem doufal, že mu to došlo. S povzdechem jsem si sedl do auta a jel domů.

Tam na mě čekala vysmátá Petra. Už věděla, že všechno dopadlo nadmíru úspěšně a tušil jsem, že kdyby nebyla těhotná, už by bouchala šampaňské.

„Levi, jsem tak šťastná, že je tohle za námi. Bylo to i pro mě stresující, když jsem tě viděla tak zničeného a vystresovaného," řekla a vklouzla mi do připraveného náručí.

„Ty se nemáš co stresovat," řekl jsem naoko nazlobeně a dal jí pusu do vlasů. „Příští týden se jdu znovu ucházet o místo na fakultě."

„To místo dostaneš, buď v klidu, děkan nikoho nenašel a myslím, že nikoho ani zvlášť intenzivně nehledal. Dověděl se totiž o tom soudu a on celou dobu tušil, že ty jsi v tom byl nevinně. Hlídal ti tam to místo," řekla se smíchem.

„Jsem rád. Život konečně dostává nějaký smysl," hlesl jsem si jen tak pro sebe. Největší smysl se sice pořád někde přede mnou schovával a nechtěl se mnou mít nic společného, ale já jsem teď prostě musel být silný – pro to dítě. Musel jsem zapomenout, otupět a na Erena myslet jen jako na hezkou vzpomínku, která nebolí. Pevně jsem doufal, že se mi to jednou povede.

Pak jsem si vzpomněl, že Petra dnes byla u lékaře na první ultrazvuk. Tvrdila, že mi alespoň ukáže fotky, když už jsem nemohl jít s ní.

„Jak jsi dopadla u doktora? Doufám, že je všechno v pořádku a máš pro mě ty slíbené fotky našeho mimi?" zaculil jsem se a strašně se těšil, až je vytáhne.

„V naprostém, jen... Levi, já netuším, jak ti to mám říct... tady jsou," vytáhla z kabelky dvě ultrazvukové fotky. Díval jsem se na ně totálně zmatený.

„Toto je naše miminko?" ukázal jsem na jednu šmouhu.

„Ano," odpověděla a upřela na mě oči, jako by čekala další otázku.

Civěl jsem na ně dál. „A tohle je co?" ukázal jsem na druhý stín.

„No... to je naše druhé miminko."

Vytřeštil jsem oči a těkal jimi z fotky na Petru a zpět.

Šok! Já to nezvládnu!

„C-cože? Jak to? Dvojčata?" byl jsem vyděšený. Sotva jsem si zvykl na myšlenku, že budu mít dítě jedno, najednou jsem se musel vyrovnávat s tím, že budou dvě!

„Ano, Levi, moje babička pochází z dvojčat, je to dědičné ob generaci, myslela jsem, že se mi to třeba vyhne, ale jak vidíš..." pokrčila rameny.

„Kriste pane! Co budeme dělat?" Byl jsem v šoku, začal jsem chodit po pokoji a dál drmolil nesmysly.

„Musíme pronajmout větší byt a já zůstanu hrát i u Koček, snad to bude stačit!"

„Co panikaříš, Levi? Zvládneme to!"

Jsem já na tohle vůbec připravený? Co když jako otec selžu? Co když je nedokážu uživit? Co když...

„Přemýšlím... budeme potřebovat hodně peněz, dvě děti..." odmlčel jsem se a začal zase chodit po pokoji jako lev v kleci.

„Dobře, to jistě ano, ale já bych tě chtěla mít někdy i doma, nestačí fakulta a Santa Maria?"

„Ne! Já nevím...," zastavil jsem se a v šoku opět zíral na snímek z ultrazvuku.

„Levi, já budu ještě půl roku chodit do práce, budeme mít peněz dostatek, neboj se. Jen bych ráda věděla, jestli ti to nevadí?" podívala se na mě s obavou v očích.

„Cože?" zmateně jsem se na ni otočil. „Ale ne, jsem šťastný, jenže mám strach. Je velká zodpovědnost jedno dítě, ale my budeme mít dvě, já se strašně bojím, že to nezvládnu, ale jsem šťastný! A strašně zmatený, promiň!" omlouval jsem se a opravdu si nevěděl rady se svými pocity. Sedl jsem si a stále vstřebával tu novou informaci.

Chvíli jsem tu myšlenku ještě nechával projít hlavou a pak mě přepadlo štěstí.

Zvládnu to! Vím to!

Stáhl jsem si ji opět do náručí a vzdechl jí do vlasů. „Už teď je miluju!" Cítil jsem tolik energie jako už dlouho ne.

„Petro, vezmeme se co nejdříve!"

„Souhlasím, bříško poroste rychle se dvěma dětmi. Naštěstí mi nebývá moc zle."

„Zítra jdu hrát bohoslužby, pojď se mnou a domluvíme se napevno s Padre Tizianem."

*

Určili jsme datum svatby a byl jsem rád, že to stihneme ještě před adventním šílenstvím. Snad bude i přijatelné počasí. I když to bylo celkem jedno, protože malou oslavu budeme stejně dělat u Koček, za tím jsem si stál a Petra nebyla proti.

Poprosil jsem Marcela, jestli by mi Petru nedovedl k oltáři a nešel mi za svědka. Petře půjde asi její kamarádka a naše kolegyně ze školy, Annie.

Seděl jsem za varhanami a připravoval si party, když jsem za sebou uslyšel šramot.

„Buongiorno, Levi."

„Kardinále!" postavil jsem se.

„Nezlobte se, Levi, že jsem vyšel za vámi až na kůr, ale vy se vždycky vytratíte a já jsem neměl kdy vás přivítat zpět a poblahopřát ke svatbě."

„Děkuji, kardinále," pověděl jsem chladně a otočil se zpět k nástroji. Možná to myslel vážně, ale bylo mi to vlastně jedno. Věnoval jsem se dál přípravě v dojmu, že odešel, ale stále jsem cítil pohled na má záda.

„Kardinále, mohu vás požádat, abyste mě nechal samotného, nemohu se dost dobře soustředit," řekl jsem, aniž bych se podíval za sebe.

„Kardinál už je pryč, Levi," ozval se za mnou známý hlas, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuslyším.