Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTANOVE🍀

Podíval jsem se z okna. Byl tam krásný slunečný den, sluníčko se smálo, ale mně byla zima, jako by venku i v bytě mrzlo.

Měl bych se jít uklidnit a taky ohřát ven. Třásl se tu zimou i stresem jako ratlík. Bylo sotva deset hodin, nemohl jsem tu sedět sám až do odpoledne. Nemohl, vždyť bych se zbláznil.

Oblékl jsem si lehké kalhoty, košili a vyběhl ven. Sluneční paprsky mě pohladily a začaly rozhřívat mou studenou bledou pleť. Věděl jsem, že si musím vymyslet nějaký cíl. Měl bych jít nakupovat? Ne, to mě nikdy nebavilo. Jen tak se procházet taky nepřicházelo v úvahu, to nezaměstná mou hlavu a pořád budu přemýšlet nad tím, co mě čeká za pár hodin. A stále budu sám.

Co na tom, že sezóna byla v plném proudu a Florencií se táhly davy turistů a člověk aby pohledal místečko, kde by měl opravdu soukromí, ale já jsem sám byl. Cítil jsem se osaměle, i když kolem mě procházely stovky lidí.

Možná bych mohl jít za Marcelem. Asi by mě dokázal se zbavit nepříjemného pocitu osamocení, ale ten bar – tolik mi připomíná Erena. Viděl bych ho všude. Za barem, za klavírem, v každém rohu. Ne, tam jsem jít nemohl, dnes ještě ne, bylo to všechno příliš čerstvé.

Které místo mě vždycky uklidňovalo? Kostel, respektive konkrétní katedrála, ve které setrvával člověk, který mi aspoň trochu rozuměl – Padre Tiziano.

Dlouho jsem tam nebyl, ale když jsme se viděli naposledy, nabídl mi, že se za ním můžu kdykoliv stavit na kus řeči. Teď jsem potřeboval – ne kus řeči – potřeboval jsem se někomu pořádně vykecat, dneska ano, a pevně jsem věřil, že mě pochopí. Zbývalo jen doufat, že tam nenarazím na kardinála, ale ten tam v tuto dobu nebýval.

Naskočil jsem do autobusu veřejné dopravy a mířil do centra.

„Levi! Dlouho jsem tě neviděl!" řekl nadšeně, hned jak mě spatřil. V jeho očích jsem viděl jiskřičky radosti. Nejspíš mě viděl opravdu rád.

„Dobrý den, Padre, měl byste na mě chvilku čas?"

„Jistě. Potřebuješ se vyzpovídat?" pousmál se a já jsem se zamračil. On dobře věděl, že já jsem se už dlouhou dobu odmítal vyzpovídat ve zpovědnici.

„Ano, potřebuji, ale z očí do očí. Netrapte mne, Padre!"

„Jistě, Levi, já vím, zeptal jsem se jen, třeba jsi změnil názor."

„Nezměnil," hlesl jsem.

Sotva za námi zaklaply dveře, Tiziano zvážněl.

„Levi, vypadáš hrozně, co se stalo!?" naléhal.

„Nevím, jestli se mohu s vámi o takových věcech bavit," nejistě jsem odvětil a přemýšlel, jestli jsem nakonec neudělal chybu.

„Levi, mně můžeš říct cokoliv, jen doufám, že jsi neprovedl nic hrozného!"

„Jediné, co jsem provedl, bylo, že jsem věřil lidem," povzdychl jsem si a začal vyprávět, jak mě opustil Eren poté, co mě nařkl a zbil. Jak po mně vyjel můj student a po odmítnutí mě obvinil ze sexuálního obtěžování. Jak jsem nevydržel jeho provokace a přímo na půdě fakulty jsem ho praštil. Po monologu jsem opět seděl schoulený v klubíčku.

„Levi, je mi to líto, rád bych si s tebou ještě chvíli vykládal, ale za deset minut začíná mše. Ale víš, co? Byl bys ochotný ji odehrát? Aspoň chvíli zapomeneš na starosti. Znám tě, vím, že za varhanami zapomínáš na svět."

Zajiskřilo se mi v očích.

„Opravdu bych mohl? Nebudete z toho mít problémy?"

„Neboj, nebudu! A i kdyby, já už si to nějak obhájím," pokýval otcovsky hlavou.

„Nechci vám přidělávat starosti."

„Seber se, ať už jsi nahoře a potom se za mnou ještě prosím zastav. Ještě bych rád něco probral, co už teď nestihneme."

Vyběhl jsem na kůr a začal si připravovat své varhany. Nezapomněl jsem nic, byly to automatické naučené pohyby, které mě nesmírně uklidňovaly. Celé to místo, má svatyně, na mě působilo pokojným dojmem a já se poprvé za dobu, kdy se to stalo, cítil aspoň trochu jako člověk.

Normální člověk, který není pár minut před zhroucením. Hladil jsem klávesy a bodalo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že mi toto bylo umožněno jen dnes, výjimečně. Kdybych se sem tak mohl vrátit, udělalo by to můj život snesitelnější, už bych měl pro co žít.

S jiskřičkami v očích jsem si užil tu hodinu hraní. V tu chvíli jsem zapomněl na všechno, na Erena, na Enriqua, na obvinění, byl jsem tam jen já a onen nástroj, který mi tak neuvěřitelně přirostl k srdci.

Po mši jsem rychle seběhl z kůru a procházel kolem oltáře směrem k zákristii, když jsem uslyšel volání.

„Maestro, maestro, počkejte přece, já bych vám chtěla poděkovat," volala menší korpulentní dáma. Otočil jsem se, na kohože to volá, a viděl jsem, že se rychlým krokem blíží ke mně. Pousmál jsem, maestro – tak mi ještě nikdo neřekl.

„Maestro, jsem tak ráda, že jste zpět. Bylo mi po vašem hraní smutno. Víte, bez toho nejsou mše ono."

Najednou se kolem mě začaly rojit tetinky a babičky a všechny přikyvovaly. Nevěděl jsem, co na to mám říct, a rád bych se z objetí tolika nadšených tet nějak vymanil, ale byly stále kolem mě a neustále drmolily, jak jsou nadšené, že zrovna já doprovázím Padre Tiziana při jeho mších.

Bylo mi strašně trapně a netušil jsem, jak jim vysvětlit, že jsem se nevrátil, ale ony mě stejně nepustily ke slovu. Jedna z nich mi dokonce, když zjistila, že jsem svobodný, začala dohazovat svou vnučku. A v té chvíli jsem už úpěl a vyhlížel, jestli není někde poblíž Padre Tiziano, aby mě zachránil.

Jeho zvučný hlas mi v tu chvíli zněl jako píseň andělů.

„Moje milé dámy, jsem rád, že vidíte rády pana Ackermana, nicméně já s ním musím mluvit. Byly byste tak ochotné a na chvíli jej pustily? Byl bych vám velmi vděčen."

Tetiny náležitě přikyvovaly a udělaly mi průchod, abych mohl odejít s Tizianem do zákristie.

„Děkuji, Padre, myslel jsem, že mě sežerou. Co jim je?"

„No, Levi, myslím, že ti už kardinál naznačil situaci, která tady vládne. Prostě nemáme varhaníka, lidé jsou z toho nešťastní, však to znáš. Zpívat bez doprovodu je prostě divné a lidem to chybí. Levi! Potřeboval bych tě zpět, nutně. Teď když je Eren pryč, mohl bys vyhovět kardinálovi a zasnoubit se s Petrou, nebo jinou dívkou."

„Padre!" zvolal jsem rozhořčeně. „Smiřte se s tím, že jsem gay, já si žádnou holku prostě nemohu vzít! Nedokážu ji uspokojit, nedokážu se do ní zamilovat, mám rád kluky. Ať se vám to líbí nebo ne, ani jeden to nezměníme."

„Však jen na oko, jen pro věřící, pro kardinála!"

Vytřeštil jsem oči.

Opravdu mě kněz ponouká k tomuto? Vždyť je to rouhání!