Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTODIECI🍀110 🌿

„Sebastien Ackerman, i mě těší," přijal mou ruku a stále jsme ze sebe nespouštěli zrak.

Najednou nás přerušila paní, které jsem si dosud nevšímal vzhledem k tomu, jak mě zaujal onen muž.

„Pánové, pojďte si sednout, Eren za chvíli začne hrát. A pane Ackermane, mohu se pokochat dětmi, už je to tak dlouho, co byla Mika malinká. Mimochodem jsem Caroline, matka Mikasy," podala mi ruku a už se začala rozplývat nad Mrňákama, kteří naštěstí spali jako andílci.

„Božínku, ti jsou krásní," rozněžnila se nad kočárkem a já jsem se otočil k Ackermanovi. Rád bych si s ním promluvil a on evidentně se mnou taky, protože mě oslovil: „Levi, mohl bych s vámi mluvit někde v soukromí?"

„Jistě," otočil jsem se ke kočáru a Caroline přikývla, že na děti dohlídne, jestli bude třeba.

S tlukoucím srdcem, aniž bych věděl, proč mi bije jako zvony na katedrále, jsem se vydal vedle do prostor s barem.

Sebastien objednal dva panáky, přičemž jsem slušně odmítl, ale v duchu jsem si říkal, že se možná bude ještě hodit. On, stejně jako já věděl, že naše vzájemná podoba i shoda příjmení nemůže být náhoda a tímto rozhovorem jistě zjistíme, že jsme nějak spříznění.

„Levi, začnu hned zpříma, myslím, že i vy cítíte, že my dva jsme rodina. Já bych rád věděl, co jste zač? Jste pro mě hádanka, protože já jsem si jist, že všechny z mé rodiny znám. Stýkáme se často a mí bratři i sestra by mi určitě žádné dítě nebyli schopní zatajit. Mohu se vás tedy zeptat na pár otázek?"

Připadal jsem si jako u výslechu, když se na mě zkoumavě díval šedýma očima. Polknul jsem a přikývl.

„Kolik máte let?"

„Bude mi třicet," hlesl jsem a on se zamyslel a chvíli nic neříkal.

„Jak se jmenoval váš otec?"

„Nevím, nepoznal jsem ho, matka o něm mluvila málo, matně si pamatuji, že mi tvrdila, že ho zabili, když sloužil v armádě. Nejsem si ale úplně jist, když mi byly čtyři, matku srazilo auto, nepřežila, moc si z těch dob nepamatuji."

„To je mi líto! Jak se tedy jmenovala vaše matka?" jeho zkoumavý pohled ještě zintenzívněl.

„Kuchel," vydechl jsem a byl jsem nervózní jak před zkouškou z matematiky.

Tentokrát zase on viditelně znervózněl, kopl do sebe jednoho z panáků, které stály před námi zatím netknuté. Zvedl se ze židle a s omluvou odešel na toaletu. Zůstal jsem sedět v šoku a čekal, co bude. Po chvíli se vrátil už s jistějším výrazem a něčím vepsaným ve tváři, co jsem moc nedokázal identifikovat.

„Levi, váš otec nezemřel v armádě," polknul a já viděl v jeho očích slzy. Zatvářil jsem se zmateně a pomalu mi začalo docházet, co se mi nejspíš snaží říct.

„Já jsem tvůj otec," přešel k tykání a můj výraz se začal měnit v tvrdý. Jestli to byl můj otec, proč matku opustil? Proč to udělal, když věděl, že čeká dítě, proč mě i ji opustil? Proč mě nechal trpět s Kennym? Tentokrát jsem se chopil svého poháru já.

„Proč?" propálil jsem ho pohledem, až sebou cukl.

„Můžu poprosit ještě o jednu whisky?" houkl jsem na obsluhu, která procházela kolem.

„Pro mě taky," slyšel jsem identický hlas s mým. Nebylo pochyb, on měl pravdu.

Je to můj otec, a jestli mi nějak rozumně nevysvětlí, proč opustil mou matku a mě... Vlastně ne, já to nechci slyšet, nechci slyšet žádné lži o tom, jak je mu to teď líto.

Proběhly mi hlavou všechny hnusné zážitky po smrti mé matky až do doby, kdy se mě ujal Daniel. Tohle všechno se nemuselo stát, kdyby byl zodpovědný a neutekl od ženy, která čekala jeho dítě! Vzedmula se ve mně vlna zlosti a odporu, zatnul jsem pěsti a měl jsem silnou chuť jej uhodit. On jen seděl a nejspíš se odhodlával mi sdělit, proč opustil mou matku. Odporné vzpomínky stále probíhaly mou hlavou, myslel jsem, že už jsou dávno pohřbeny, že už na to období nikdy nebudu myslet, ani hrůzné noční můry už se mi dlouhé měsíce nezdávaly – tedy aspoň ne z tohoto období, ale teď to bylo všechno zpět a zlost se najednou přeměnila v nenávist. Kdyby s námi tento člověk, který se před chvílí nazval mým otcem, zůstal, nejspíš by matka nezemřela, a i kdyby se osud v tomto nezměnil, pořád bych měl jeho a nemusel strávit podstatná léta mého dětství s prasákem Kennym a poté v tom odporném sirotčinci. Servírka ani nestihla whiskovku položit na stůl, vzal jsem ji přímo z tácu, kopnul do sebe a beze slova odcházel. Avšak on mě ještě stihl chytit za rukáv košile. „Počkej, Levi, chtěl bych ti to vysvětlit!"

„Nechte mě být, nechci nic poslouchat!" vytrhl jsem se mu ze sevření a běžel vedle do salonu, kde jsem doslova vyrval z náručí Caroline Juliena, položil ho do kočárku a beze slova rychle odcházel pryč.

„Počkej, Levi, prosím!!!" volal za mnou a v jeho hlase bylo slyšet zoufalství.

Neotáčel jsem se a vzdaloval se tak rychle, jak jen to s širokým kočárkem šlo. Někde za sebou jsem slyšel Mikasu, jak mu domlouvá a uklidňuje ho.

„Dej mu čas, on tě jednou vyslechne, ale teď ho nechej se s tím smířit."

Mikasa to věděla! Anebo aspoň tušila. Proč mi nic neřekla? Vždyť je to moje sestra! Myšlenky mi pobíhaly zmateně hlavou a já si je nedokázal vhodně seskládat. Pořád mě ovládal hněv a nenávist. Vůbec mi to neměl říkat. Byl jsem spokojený s myšlenkou, že můj pravý otec je mrtev a jediný další a ten pravý je Daniel – ten mě vychoval, ten ze mě udělal člověka takového, jaký jsem teď.

Že nemáme stejnou krev? To je přece úplně nepodstatné! Už nechci Sebastiena nikdy vidět! Nechci slyšet žádné jeho vysvětlování! Nechci!

Sebral jsem velkého plyšáka, který patřil klukům a momentálně se válel vedle mě na sedačce, a přitulil si jej k sobě, jako jsem to dělával, když jsem byl malý kluk a něco mě bolelo.

Byl jsem rád, že jsem sám a kluci spí. Potřeboval jsem si své myšlenky srovnat. Tiskl jsem k sobě to plyšové zvíře a začal přemýšlet, tentokrát už bez červeného oparu zlosti před očima.