Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOTRE🍀

Po několika telefonátech jsme opět vyrazili ven i s dětmi. Bylo už dost pozdě, ale paní na hlídání pochopila naši situaci a pozvala nás, že se domluvíme. Bylo to opravdu jen kousíček přes ulici, jen pár domů od našeho.

Zazvonili jsme a dveře se otevřely.

„Erene!" uslyšel jsem překvapený známý hlas.

„Otec Farlan?" podivil jsem se a pousmál se. Tohle jsem tedy nečekal. Jen jsem pevně doufal, že nás nevyhodí, a se smíšenými pocity čekal, co bude.

„Tak to vy jste ti trosečníci, kteří byli vyhozeni z domova?" podivil se. „Pojďte dál, Isabel za chvíli přijde. Anebo víte co, zůstaneme venku, na kryté terase, je tam příjemně a nebudeme teď muset tahat domů ten kočár."

„Dobrý večer," slyšel jsem příjemný ženský hlas. „Omlouvám se, že jsem vás nepřišla přivítat, měla jsem ještě telefonát. Tak kde máte to děťátko... o můj bože, ony jsou dvě!" řekla překvapeně.

Skousnul jsem spodní ret skoro do krve.

Tak a je to v háji! O dvě se nebude chtít postarat. A do toho ještě já. Ale ne, já už to zvládnu sám. Dokážu to se o sebe postarat. Někdy musím začít, nemůžu donekonečna někomu viset na krku!

Ponořil jsem se do svých myšlenek a nevnímal jsem mnoho, co si Isabel s matkou vykládaly.

Najednou mě objaly cizí paže. „Erene, to je mi tak líto, nevěděla jsem to, vůbec bych to nepoznala, až teď vidím, že máš vedle sebe bílou hůl. Samozřejmě, že se postarám o ta chuďátka, týden snad spolu zvládneme, nějak to udělám a potom se už domluvím s Levim, přece bych vás nemohla nechat napospas."

„Děkuji, moc vám děkuji, o sebe se postarám sám, ale děti bych nezvládl."

„Tys nás asi neposlouchal, chápu, že jsi teď v šoku, maminka mi všechno řekla. Zítra ráno se za vámi stavím a na těch pár dní se přestěhujete k nám. Máme velký dům, vlezeme se. Mám na hlídání ještě další děti každé odpoledne, tak musím být doma, ale věřím, že to všechno dopadne dobře," švitořila optimisticky Isabel.

„Erenku, já s tebou ještě přes noc zůstanu, ale ráno budu muset odejít. A teď pojďme, ať můžeme uložit kluky do postýlek, taky už kňourají, určitě mají hlad," promluvila na mě matka.

„Jsme tedy domluvení, a ještě jednou vám mnohokrát děkuji," otočila se ještě na naši hostitelku.

Už jsme seděli u nás na terase, když jsem jí položil otázku, která mě dost pálila.

„Mami, vždyť tě zabije, když nedojdeš na noc domů!" připomněl jsem jí otcova slova a přepadl mě strach.

„Neměj obavy, on domů v noci nepřijde, šel se opít a za děvkama do bordelu, vždycky to tak dělá, když se mu něco nepodaří, a tohle nejspíš vidí jako velký nezdar," uklidňovala mě, „a Erene, ty se opravdu cítíš na to, se o sebe postarat sám?"

„Ano, neboj se! Vařit nebudu, najím se každý den před hraním v Châtelet a namazat si housku dokážu. Uklidit tak nějak taky zvládnu, to půjde, neboj mami! Ale ty mi řekni – proč od něj neodejdeš? Copak je to za život s takovým cholerikem? Tobě to nevadí?" zeptal jsem se s obavou.

„Nemůžu od něj odejít, neptej se mě proč, a ani mě prosím nepřemlouvej, jen ještě než půjdeme spát, chci tě ubezpečit, že vás oba dva mám strašně ráda, taky děti miluju, ale pro jistotu mi nevolej a ani já nebudu volat tobě. On je paranoidní, je schopen mi sledovat telefon, a to by nebylo dobré pro nikoho z nás."

„Dobře, mami."

„Je mi to hrozně moc líto, Erene, ale já nemám jinou možnost, omlouvám se a vyřiď mou omluvu i Levimu. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo, ale popravdě jsem čekala, že se něco podobného stane, jak se tuto skutečnost dozví. Ovšem naivně jsem doufala, že k tomu nikdy nedojde. Dnes přijel domů nečekaně, nevěděla jsem to, a neměla jsem možnost tě upozornit. Do toho ten nešťastný telefonát, prostě to tak dopadlo a já vás teď nějakou dobu neuvidím. Budu se snažit jej přesvědčit, ale moc nedoufám v úspěch," povzdychla si a objala mě, „pojďme spát, musíš být fit, čeká tě pár perných dní. Isabel ale říkala, že kdybys cokoliv nezvládal, můžeš jít k nim. Tak se neupejpej, oni tě přijmou."

***

Cestu domů z Châtelet jsem už dokonale znal, a tak jsem se po dlouhé době zase s docela dobrou náladou procházel parkem. Nechal jsem sluneční paprsky, ať hladí a hřejí mou tvář, z dálky byl slyšet dětský smích z hřiště a ptáci zpívali svůj koncert a překřikovali se jeden přes druhého.

Nikterak jsem domů nespěchal, proč taky, nikdo mě tam nečekal, jen ticho a prázdná postel. Tolik mi můj Levi chyběl, a to byl teprve třetí den, co byl pryč. Bylo to poprvé od té nehody, co jsem byl sám tak dlouhou dobu a byl jsem na sebe dost hrdý, že jsem to docela dobře zvládal. O nic jsem se zatím nepřerazil, nic jsem nerozbil ani nezapálil. Nepopíral jsem fakt, že jediné, co jsem si zatím zvládl uvařit, byla míchaná vejce, ale i tak jsem byl na sebe pyšný. Začínal jsem si věřit, že dokážu dál plnohodnotně žít.

Věděl jsem, že po této cestičce parkem je každých pár metrů lavička, nechtělo se mi do prázdného domu, kde by mě zase mohly přepadnout deprese, a tak šmátraje svou bílou holí do strany, jsem na jednu narazil.

Než jsem se ale stihl posadit a nechat sluníčko laskat mou bledou tvář, zaslechl jsem dvojí šoupavé kroky, které se ke mně rychle přibližovaly. Nereagoval jsem na to, už jsem si zvykl na citlivější sluch a dokázal jsem tyto nepodstatné zvuky ignorovat, ony však najednou utichly. Bylo mi to chvíli divné, ale poté, sedaje si na lavičku, jsem se uklidnil, hůl pečlivě uložil vedle sebe, abych ji nemusel později hledat.

Najednou jsem slyšel šustění a pocítil přítomnost nějakých osob, které si pravděpodobně sedaly na lavičku vedle mě.

„Ahoj Erene," promluvil na mě člověk, o němž jsem si myslel, že už ho nikdy neuslyším, a který ve mně vzbuzoval dodnes noční můry.