Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTANOVE🍀

Od nového měsíce mi začalo to, co jsem si přál. Stereotyp! Ráno předat děti i Erena Carle, a hurá do práce. Byla to neuvěřitelná pohoda, nejenže to byla práce snů, tedy po hraní na varhany, ale také odpočinek od dětí a v podstatě i od Erena. Od doby, co se popálil, jsem s ním byl pořád ve střehu, ačkoliv mi slíbil, že k horkému oleji se už nikdy nepřiblíží. Jenže jsem jej chytil, že si běžně vaříval čaj nebo kávu.

Byl jsem na jednu stranu rád, že byl v jistém smyslu soběstačný, ale stále jsem trnul, že se zase něco stane a bude to moje vina. Když je s Carlou, bát se nemusím, ta ho nenechá snad ani zavázat si tkaničky.

Bylo léto, tudíž pouze letní semestry, ale já jsem měl na starosti ještě tři studenty na varhany. Chodili jsme hrát do blízkého kostela a já jsem byl opět unešený z toho, kolik štěstí mě potkalo. Nejenže jsem si mohl sám zahrát, ale ti tři měli opravdu talent a velkou touhu se učit, takže jsem v podstatě neměl žádnou práci.

Kolem půl třetí jsem přicházel domů a tam už na mě čekával Eren. Carla byla ale neuvěřitelně činná a nemínila se Mrňáků vzdávat dřív než v pět, abychom si spolu s Erenem užili soukromí. Téměř každý den jsme tak chodívali na fantastickou kávu do Chatalet. Miloval jsem ty soukromé chvíle, a tak moc jsem si uvědomoval, že už tu třeba Eren vůbec nemusel být.

„Levi, chtěl bys vědět, jak nyní vidím svět já? Chtěl by sis to zkusit?" změnil najednou téma Eren.

„Cože?" podivil jsem se, „myslíš jako, že bych si měl zavázat oči a chodit slepý? Koneckonců bych to mohl zkusit."

Zapřemýšlel jsem nad jeho nápadem.

„Ale ne, to ne, to po tobě přece nemůžu chtít, ale chtěl bych tě pozvat na večeři."

Pozdvihl jsem obočí, protože po těchto slovech už jsem nechápal vůbec nic. První mluvil o své slepotě a teď mě zval na večeři?

„Nerozumím? Co to má s tím společného?"

„Levi, rád bych tě pozval na romantickou večeři v absolutní tmě, takové, kterou vidím já. Tady v Paříži existuje restaurace, kde konzumace i servírování jídla probíhá v naprosté tmě, jen s hudbou. Samozřejmě, jestli odmítneš, zlobit se nebudu, jen jsem si říkal, že bys možná chtěl vědět a pochopit, jak se cítím. Vím, že ty mě hodně chápeš, ale přesto... chtěl bys?" pousmál se.

„Ano, to bych chtěl," řekl jsem dost nejistě. Šokoval mě tím nápadem, netušil jsem vůbec, že něco takového existuje, ale chtěl jsem si vyzkoušet podívat se jeho očima! Jaké to je, nevidět vůbec nic, jen černočernou tmu.

„Ale nemusíme tam, jestli nechceš. Chápu, že se třeba i bojíš! Já se taky bojím, pořád!"

„Ne! Přijímám tvou pozvánku, půjdeme," řekl jsem nyní už pevným rozhodným hlasem, aby si nemyslel, že to dělám jen proto, že mu chci udělat radost.

„Dobrá, tak já tam zavolám a zarezervuji stůl, nějaký den, řekněme na čtvrtou?"

„Ve čtyři je to fajn," začínal jsem se docela těšit, zvlášť když mi to poté podal ještě trochu jinak. Do té restaurace jezdí lidé z celého okolí a berou to jako opravdovou romantickou večeři, aby si vyzkoušeli, jak tma a absence zraku dokáže zvýšit chuťové a sluchové smysly.

Volný stůl však měli až za dva týdny, takže jsem se do té doby mohl psychicky připravovat.

***

„Levi Ackerman?" oslovil mě neznámý muž jednoho dne, kdy jsem spěchal z práce.

„Ano?"

„Jmenuji se Manuel Krivine a jsem šéfdirigent Orchestre national de France – Rossenau musique, chtěl jsem vás požádat, jestli byste nebyl ochoten se k nám přidat, nebo alespoň na čas zastoupit našeho klavíristu. Ten stávající bohužel odešel do předčasného důchodu, kvůli zdravotním obtížím, a my jsme teď v tísni. Byl jste mi doporučen jako nejlepší klavírista na konzervatoři..." chvíli se odmlčel.

„No... já nevím, abych pravdu řekl, dost jste mě zaskočil. Kromě toho, já určitě nejsem nejlepší klavírista na konzervatoři."

„Tvrdilo mi to více lidí, byl byste ochoten? Aspoň na nějakou dobu, než seženeme někoho jiného."

„Já to nejspíš budu muset odmítnout, ačkoliv jste mi touto nabídkou vyrazil dech a opravdu bych ji velmi rád přijal, ale nemůžu," vydechl jsem.

„Nic mi do toho není, ale mohu vědět proč?"

„Jistěže ano, mám doma dvě velmi malé děti a babička je hlídá skoro celý den. Já ji prostě už nemohu žádat ještě o večery."

„Chápu vás, ale kdybyste se přece jen rozmyslel, velmi bychom vaši pomoc i umění uvítali. Máme na příští měsíc zamluvená vystoupení a bez klavíristy to prostě nejde. Tvrdili mi, že vy jediný dokážete zahrát všechno a sehrát se s orchestrem za krátkou dobu, aniž byste musel cvičit."

„Cvičit bych určitě musel, ale jak říkám, nemohu, ač bych vám velmi rád vyhověl."

„Dobře, zde je má navštívenka, kdybyste náhodou našel řešení a změnil názor, určitě mi zavolejte."

Doma jsem hned tohle všechno vyzvonil Erenovi, nenapadlo mě ovšem, že hned zvedne telefon a bude volat Carle. Přistrčil mi telefon a z něj se hned ozval štěbetavý Carlin hlásek: „Levi, vezmi ten post, jestli po tom opravdu toužíš!"

„Ale Carlo, už tak máš kluky skoro celý den a teď ještě večery, to po tobě nemohu chtít. Když budou koncerty, musela bys je mít i přes noc, nebo u nás přespávat, uvědomuješ si to? Co by na to řekl pan Jaeger?"

„Ten by na to neřekl nic, protože je prakticky pořád pryč, a já jsem stejně stále doma sama. On bude jen rád, že jsem něčím zaměstnaná. Vezmi to, Levi, opravdu! Mě tím nebudeš zatěžovat, budu jen ráda. Sám dobře víš, že bych si je nejraději nastěhovala k sobě a vůbec vám je nedávala, zbožňuju je, a čím jsem s nimi víc, tím jsem šťastnější."

Protočil jsem oči, ženské jsou divné! Ne, že bych neměl své děti rád, ale to, že se jich na chvilku zbavím, je pro mě požehnání. Kdybych je měl na krku celé dny, asi bych se brzy dostal do blázince.

Zavolal jsem tedy šéfdirigentovi, že ten post beru. V této chvíli jsem už ale věděl, že jsem se upsal tomu, že doma nebudu bývat vůbec. Na druhou stranu to bude další slušný příjem, díky kterému budu moci v klidu splácet Danielovi půjčku.