Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTIQUATTRO🍀

LEVI

„Copak se tady děje? Už jste připravení, kluci?" řekl jsem přísně a poté jsem si všiml učitelky, která stála zaraženě ve dveřích.

„Stalo se něco?" zeptal jsem se jí.

„N-ne, nic," zakoktala se a odvrátila zrak.

„A mimochodem, jak jsme se onehdy bavili o tom hudebním divadélku pro děti, studenti z konzervatoře zrovna zkoušejí jednu hudební pohádku, která se zcela jistě bude líbit jak dětem ve školce, tak i školákům. Zamluvil jsem místa pro naši školku na 25. listopadu. Malé divadlo zde v 16. okrsku, znáte je? Je to odtud kousíček, děti tam doťapkají i pěšky. Vyhovuje vám to, nebo to mám zrušit?"

„A-ano, to je výborné, děkuji."

„Pošlu vám podrobnější informace na mail... Ták Mrňáci, jdeme, Eren už má jistě hlad."

„Taťko Leví, nežíkej nám muňáci!"

„Každý, kdo se tak loudá s oblékáním, je Mrňák, to se nedá nic dělat! Až budeš oblečený tak rychle jako táta Eren, když jdeme na zmrzlinu, a budeš si umět sám zavázat boty, pak už nebudeš Mrňák, ale prozatím se s tímto oslovením musíš smířit," říkal jsem vážně Julienovi a pomáhal mu zavázat boty.

Zašli jsme si na oběd do Châtelet, kde Eren stále hrával. Tam ho vítali s otevřenou náručí, s tvrzením, že už se po něm lidé ptají. Za ta léta si spousta milovníků hudby zvyklo, že se tam hrává, a pravidelně se vraceli.

„Řekneš mi už konečně, jak jsi dopadl? Jsem zvědavý, tak už mluv, je možné ti nějak navrátit zrak?" Eren v té rychlosti, jak jsem jej vyzvedával a pak jsme spěchali pro děti, o tomto mlčel, a já už jsem byl napjatý. Tak moc jsem doufal v kladnou odpověď.

„Ne, Levi, bohužel to nelze," povzdechl si, ale usmíval se u toho. „Věděl jsem to, už když jsem tam jel, já už nemám žádnou šanci vidět."

Vycítil můj smutek. „Tím se ale nemusíš trápit, vždyť to není konec světa," uklidňoval on mě. To já bych ho měl teď podporovat, a ne naopak.

Teprve teď jsem viděl, jak dospěl, o kolik je vyrovnanější a kolikrát klidnější než já. Mě to ale mrzelo, tolik jsem v to doufal! Poprvé po čtyřech letech tu byla nějaká naděje. Měl jsem pocit, že já se s tím hůře smiřuji než on. Stejně ale budu hledat dál. Medicína šla kupředu mílovými kroky. Doufal jsem, že jednou jistě najdou metodu, jak Erenovi pomoci.

V pochmurných myšlenkách jsem se coural za Erenem a dětmi, které neustále drmolily a vykládaly jedno přes druhé Erenovi, co všechno se stalo za ty dva týdny, co tu nebyl. Sedli jsme si na jednu z laviček u jezírka, kluci nafasovali sáčky se starým pečivem a odběhli krmit kachny.

„Co budeme dělat?" řekl jsem skoro plačtivě.

„Co bychom dělali? To, co doposud. Tak to nevyšlo, svět se nezboří, a já to taky přežiju. Na klinice jsem hodně přemýšlel a rozhodl jsem se, že zkusím tu konzervatoř. Vím, že to zvládnu, tedy pokud mě v tom podpoříš. Ve hře na klavír nejspíš nepropadnu a se vším ostatním mi pomůžeš, kdybych plaval, viď?" stiskl mi ruku.

Rozzářil jsem se jako sluníčko.

„Tatí, taťka Elen půde plavat?" přišel se zeptat Pietro.

„Ne, to se jen tak říká," odpověděl jsem. „Kde je Julien?"

„Taky šel plavat," řekl Pietro nevzrušeně a pokrčil rameny.

„Cože?" vykřikli jsme s Erenem oba najednou. „Aní, běž, najdi Juliena!"

Vtom už jsme ho zahlédli. Stál na okraji jezírka, po kolena ve vodě, celý mokrý a potichu fňukal.

„Juliene," běžel jsem a rychle jsem ho tahal z vody. „Jsi v pořádku? Co tě to napadlo?"

„J-já sem ch-chtěl t-taťkovi E-elenovi u-utlhnout t-tu k-kyticku, a-ale t-to n-nejde," drkotal zuby a ukazoval na lekníny, které zdobily rybníček. „A t-tak sem t-tam s-spad'!"

Sluníčko sice ještě docela hřálo, ale byl začátek října a voda v jezírku už byla ledová. Rychle jsem ho svlékl z mokrého oblečení a Eren ho zabalil do své teplé mikiny. Já jsem přes něj ještě přehodil sako, vzal jej do náručí a spěchal rychle k domovu. Byl jsem zvědavý, jestli se Julien dožije dospělosti! Bylo neuvěřitelné, jaké měl kolikrát nápady. Minulý měsíc lezl na strom v zahradě, naštěstí nespadl, ale musel jsem přinést žebřík a vylézt pro něj. Jak jsem ho viděl sedět na té tenké větvi, zastavilo se mi leknutím srdce. Hned druhý den zase vzal ostrý kuchyňský nůž a chtěl strouhat Pietrovi pastelky, protože ořezávátkem jim to nešlo, prst si neuřezal, ale krve bylo celkem dost. Minulý týden zase spadl na kole a pořádně se dobil – proč? Protože sjížděl z výjezdové cesty, nějak neodhadnul, že se kolo rozjede rychle a on malými ručkami nestiskne brzdu a naboural do plotu. Ještě, že měl helmu. Nedávno se zase honili po betonovém plácku, přišlápl si tkaničku a přistál na betonu přímo čelem. Měl tam úžasnou hrušku a nos jeden velký strup! Tušil jsem, že postrádá pud sebezáchovy. Tak nějak jsem doufal, že se mu trochu rozsvítí, ale kdepak. Hned večer po tomto úraze jej nenapadlo nic jiného než vzít můj mobil, který ležel na stole, dát ho do mikrovlnky a zapnout...

Po dvacetisekundovém ohňostroji, který s nadšením pozoroval přes dvířka mikrovlnky, jsem svůj telefon se zděšením vytáhl a byl... no trochu uškvařený. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Díval se na mě jak neviňátko. To už byl druhý telefon, co mi odrovnal! Poprvé to bylo v létě, kdy se rozhodl, že bude natáčet v bazénu pod vodou plastové rybičky. Mým telefonem! Uvědomil jsem si, že to je jen pár situací z poslední doby. Takových různých story má Julien na celou knihu, na rozdíl od Pietra, který je vzorný a jediný jeho úraz byl, když mu spadla na hlavu kniha, kterou doloval z horní police knihovny. Praštěné nápady typu telefon v mikrovlnce ho zkrátka nenapadají. Tohle jsem si uvědomil až nyní, kdy jsem bilancoval v duchu úrazy a úspěchy obou dětí. Nedokázal jsem si představit, kdyby takhle akční a vynalézaví byli oba. To bych už nejspíš měl krásný kamrlík v blázinci. Nechtěl jsem ani vědět, co mě čeká v příštích měsících a letech.

Julienek tohle své nedobrovolné koupání odnesl pořádnou rýmou, kterou jsme od něj samozřejmě chytili všichni. Jako obvykle. Děti si to v klidu odsmrkaly a Eren i já jsme lehli s horečkami. Naštěstí Carla, jako odolná žena, to jako jediná nechytla a běhala kolem nás všech.