Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTISETTE🍀

Erena jsem poprosil, ať se dnešní noc vyspí v Julienově posteli. S pozvednutým obočím ze mě páčil, co se stalo, což nakonec vzdal po ujištění, že mu to zítra já nebo sám Julien vysvětlí. Pochopil, sám věděl, jak je to s Julem v poslední době těžké.

Už dlouho jsem neviděl člověka trpícího nočními můrami. Trhalo mi srdce vidět svého syna v neklidných křečích a se slzami stékajícími po spící tváři. Dlouho jsem nenechal jeho ani sebe trpět a probudil jsem jej. Pro něj ale tímto zlý sen neskončil, přišlo pokračování, pláč, výčitky vůči sobě samému.

„Kdybych ho přesvědčil, aby tam nelezl..., za všechno můžu já..., měl jsem vědět, co ke mně cítí..., měl jsem to vycítit... pak by nemusel dělat takové kraviny, jen kvůli mně! Aby mi dokázal, že je chlap..., aby se přede mnou předvedl..., ale to nemusel, vždyť já jsem ho obdivoval snad od prvního dne..., ale nikdy jsem mu to neřekl... svůj obdiv k němu jsem schovával za narážky na něj..., nevěděl jsem, jak mu říct, že je můj vzor..., nevěděl jsem jak..." Následoval zase pláč a vzlyky a stále opakující se výčitky.

Snažil jsem se jej uklidnit, ale neposlouchal mě, jen si stále jako rozbitá deska vyčítal neštěstí, za které nemohl. Bál se usnout, aby se noční běs nevrátil, a tak jsme celou noc mluvili a já ho uklidňoval. Usnuli jsme až k ránu, já téměř sedící, on schoulený v mém náručí s hlavou na rameni.

Po tomto neštěstí se Julien hodně změnil. Zůstával více doma, začal zase hrát na housle a bylo vidět, že ho to baví a nedělá to jen z donucení.

Tedy ne, že by se z něj stal svatoušek Pietro, samozřejmý a vrozený vzdor zůstával, byl stále drzý a tvrdohlavý, ale přestaly ty pochybné toulky po nocích, záškoláctví, a poznámky ze školy už také téměř nenosil. Stal se z něj zkrátka normální teenager, který sice pije rodičům krev svým impertinentním chováním, které ale bylo v jeho věku zcela běžné.

Nyní po dalších dvou letech se zase dostáváme opět do starých kolejí. Emoce a šok ze smrti nejlepšího přítele už opadly a Julien se opět vnořil do svého apatického chování vůči jakékoliv autoritě. Díky jeho lásce k houslím, která ho jako jediná uklidňuje, se dostal, stejně jako jeho bratr, na uměleckou školu, čemuž jsem byl samozřejmě velmi rád. Alespoň se mohou vzájemně hlídat. Pietro Juliena, aby nedělal kraviny, naopak Julien Pietra, aby nebyl terčem posměchu nebo dokonce šikany. Sice jsem měl dojem, že studenti této školy jsou rozumnější než třeba někde na strojárně, přesto to byly pořád ještě děti, které dokážou být zlé a často dosti homofobní a krátkozraké. Neviděly následky a zkrátka soudily, že jaký je otec, takový bude syn, i přestože jsme zjistili, že Pietro rozhodně tíhne pouze k něžnějšímu pohlaví. Naproti tomu Julien se nerozpakoval a využíval svá mladá léta v hledání té pro něj pravé sexuality. Experimentoval – jeden týden jsme jej viděli procházet se ruku s klukem, za měsíc už posílal srdíčka té nejkrásnější holce z celé školy – tvrdil nám Pietro s neskrývanou závistí. Julien se nám se svými objevy nikdy nechlubil. Nejspíš sám věděl, že kuchyňská židle by po jeho či její návštěvě nestihla ani vychladnout a už by na ní seděl někdo jiný.

Půl roku jejich studií přešlo jako voda a učitelé byli nadšení talentem obou kluků a díky tomu i mnohokrát zamhouřili oči nad Julienovým darebáctvím. Byl si je poslechnout i Manuel a při jejich školním koncertu mě ujistil, že tyto dva si v žádném případě nenechá uletět. S pozdviženým obočím jsem mu sdělil: „Máš Erena, co bys ještě chtěl! Ty si chceš zotročit celou mou rodinu?" smál jsem se a on se tvářil ublíženě.

„Zotročit? Chci, aby bylo Rousseau musique nejlepší orchestr v zemi a myslím, že kdyby se skládala celá z Ackermanů, byl by jím!"

„Mažeš med kolem úst, abych ti kluky nechal, co? Mají ještě tři roky studií a pak konzervatoř. Sami se rozhodnou, ale myslím, že doufat můžeš, u Pietra tedy jistě, ten o Rousseau básní v jednom kuse," smál jsem se a byl na kluky opravdu hrdý.

Týž večer po školním koncertu Julien nepřišel v noci domů. Byl jsem vyděšený, volal jsem mu, ale telefon měl vypnutý.

O půl šesté ráno cvakly dveře a Julien se snažil být jako myška. Nicméně – byla ještě tma a mně hned po prvním jeho pádu a následném hihňání došlo, že je namol. Nevěděl, že sedím potmě v obýváku, a snažil se dále potichu dostat do svého pokoje. Jaké bylo jeho překvapení, když jsem jej v té tmě chytil za paži. Po odeznění šoku jsem mu začal vyčítat jeho nezodpovědnost a pohádali jsme se tak, jako ještě nikdy před tím. Měl jsem chuť jej uhodit za ty jeho drzé kecy, ale držel jsem se. Zařekl jsem se, že děti bít nebudu, a to míním také dodržet, ačkoliv za tohle by si zasloužil pěkných pár facek.

Další dny jsme se spolu vůbec nebavili, on se dál flákal po večerech někde venku a já už neměl sílu s ním cokoliv řešit. Něco jako domácí vězení v jeho letech mi přišlo totálně ujeté, a hlavně on si stejně dělal, co chtěl. Kolikrát si ani po škole nepřišel domů odložit batoh.

Jedno sobotní ráno jsme tuhle celou situaci probírali s Erenem.

„Víš, kdybys na něj možná pořád neječel a zkusil ho vyslechnout, možná by to bylo jinak," vyčítal mi.

„Já po něm ječím? Vždyť už mi týden neodpoví ani na pozdrav a zmizí, popřípadě vůbec není doma. Tak jak si s ním mám promluvit?" dorážel jsem na něj.

„Já to zkouším – někdy – když má vstřícnou náladu. Je to asi týden, co ho opustila holka, učitel francouzštiny ho nesnáší, a oba kluci neustále bojují s předsudky spolužáků, kteří nedokážou pochopit náš vztah. Taky mi tvrdil, že ho nechápeš, že ho nemáš rád a že pořád nadržuješ Pietrovi, což si myslím i já. Promiň, jestli jsem příliš upřímný, ale v tomhle jsem s ním za jedno."

„To není pravda! Jak si něco takového můžeš myslet?" urazil jsem se a šel si uvařit čaj. Stále naštvaný, teď už i na Erena, jsem si sedl se s hrníčkem a chtěl jen tak relaxovat u Mozarta, když do klidných tónů linoucích se ze sterea zazvonil telefon. Pozvedl jsem obočí – neznámé číslo.

„Rivaille Ackerman u telefonu," představil jsem se.