Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTASETTE🍀

„Udal mě!"

„To je parchant!" rozhořčil se Marcelo. „Ale tys to čekal, ne?"

„Čekal, ale doufal jsem, že se neodhodlá, že bude mít v sobě kousek slušnosti a neudělá to! Spletl jsem se!" vzdychl jsem.

„Levi, nevěš hlavu, tohle my vyhrajeme, to už nejsou jen povídačky na děkanátu. Znám dobrého právníka, je to můj dobrý kamarád, vyseká tě z toho, uvidíš!" řekl s nadějí v hlase.

„A ty budeš očištěn a budeš se moct vrátit ke svému profesorování. Tedy, ne že mi tu nebudeš chybět, ale vidím tvé kvality úplně jinde. Člověk s tvým talentem učit, by se neměl zahazovat mícháním drinků," mrkl na mě.

„Jak můžeš vědět, že jsem dobrý učitel..."

Marcelo mě nenechal domluvit. „No tak, Levi! Sám moc dobře víš, jaké jsou tvé kvality. Kromě toho tady chodí hromada studentů – tvých studentů, to dobře víš. Myslíš, že oni mi o tobě nevykládají? Jsou z tebe nadšení. Prý předtím měli takového páprdu, který je nic nenaučil, a z toho plyne, že mnoho z nich tak tak prolezlo do dalšího semestru. Ale to ty všechno víš. Jo a mimochodem, možná bych ti to neměl říkat, ať se zbytečně ještě víc nerozrušíš, ale ten zmetek Enrique za mnou byl a přesvědčoval mě, že jsi parchant, který je schopný mě okrást, a budižkničemu, který neumí vzít za práci," podíval se na mě.

Vyděšeně jsem mu pohled oplatil.

„Samozřejmě, že jsem jej poslal do háje. Znám tě, Levi, a nic takového bych si o tobě nikdy nemyslel!" pousmál se.

„Jen jsem chtěl, abys to věděl, máš na to právo, potřebuješ informace o tom, jaký je to zmetek a jak se snaží tě zničit. Tady neuspěl, protože netuší, že my dva se velmi dobře známe, ale myslím, že to byl jeden z popudů, proč zašel na policii tě udat," zamračil se a přisunul ke mně panáka.

„Marcelo, já jsem v práci, nemůžu pít!" vyděsil jsem se.

„Právě teď ti směna skončila, pokud si to budeš chtít mermomocí odpracovat, můžeš jindy, ale teď nastupuji já a ty máš padla!"

„Díky, Marcelo, jak ty vždycky víš, co ten druhý potřebuje? Jsi tak vnímavý, překvapuje mě, že nemáš přítele, někdo by s tebou byl velmi šťastný!" hlesl jsem.

„Levi, dobře víš, že jsem ženatý s tímto barem, kromě toho jsem už starý a vyhovuje mi to," odvětil.

„Jak starý? Vždyť ti ještě není asi šedesát!" podivil jsem se.

„Levi, je mi šedesát tři!" začal se smát. „Ale řekni mi ty – žádné zprávy o Erenovi? Myslel jsem, že jak se dozví, v jakém stavu se nyní nacházíš a že nejsi ničím vinen, tak se sebere a přijede, ale jak vidím..."

„Cože? Jak to ví?"

„Před pár dny mi volal, všechno jsem mu řekl, já jsem se ti o tom nezmínil? Je to se mnou možné? Vidíš, už mám sklerózu!"

„Tak mi povykládej, co říkal? Jak se má?" drmolil jsem rychle a hodil do sebe druhého panáka.

Když jsem mohl, proč se neopít? Co na tom, že mi zítra bude blbě. Marcelo mi povykládal vše, co Erenovi řekl, i to, že jeho hlas zněl smutně a unaveně. Kde se nachází a co dělá, neřekl.

Jakmile dovykládal, já po polknutí dalšího panáku přiznal, že Eren volal i dnes a se mnou evidentně mluvit nechtěl.

„Možná ti zavolá na mobil, nevím, ale mně to položil!" smutně jsem sklonil hlavu.

Se mnou prostě mluvit nechtěl – tak moc to bolelo! Tak strašně moc!

„Marcelo, nalij mi ještě panáka!" zamumlal jsem už mírně opile.

„Já nevím, Levi, myslím, že už to stačí," řekl otcovsky.

„Marcelo, já se chci dneska opít, potřebuju se opít, tak pokud tu sedím jako host, nalij mi panáka!" řekl jsem rozhodně a on jen povzdychl a přisunul ke mně naplněnou skleničku.

A odešel dozadu, snad pro další láhve a jiné zboží, které já jsem nebyl schopen připravit. Zastyděl jsem se. Chtěl jsem mu jít pomoct, ale poslal mě si sednout zpět. Seděl jsem tam chvíli jako hromádka neštěstí, a nakonec jsem vplul za bar nalít si dalšího panáka.

Jakmile mě Marcelo uviděl, zamračil se.

„Promiň," zamumlal jsem.

„Neomlouvej se a klidně si nalívej, jen bych tě zítra ráno rád viděl fit na place. Zítra ti dát volno nemůžu, dobře víš, že jedu k doktorovi."

„V pohoděěě, já to zvládnu, neměj obavy, copak jsem nezodpovědný spratek?"

„Ve většině případů jsi zodpovědný..." odmlčel se a odběhl obsloužit stůl.

„Ahoj Levi," ozvalo se vedle mě.

„Jé, ahoj Petro!" zahalekal jsem. Byl jsem rád, že přišla.

Přesvědčovala mě, ať jdu domů, ale já odmítal. Chtěl jsem být mezi lidmi, doma bych se zbláznil.

Rezignovala s tím, že začnu místo Grappy pít vodu. Souhlasil jsem a má potřeba se znovu vypovídat dala průchod litanii, kterou jsem na ni začal chrlit. Po chvíli pro změnu začala pít ona. Za chvíli, oba už opilí, jsme začali spřádat plány, jaké mučení na Enriqua vymyslíme, a smáli jsme se jako blázni.

Marcelo nad námi kroutil hlavou, ale byl rád, že mě vidí se smát. Od doby, kdy zmizel Eren, jsem se snad neusmál ani jednou. Po chvíli mě bolelo břicho a lícní svaly, a když jsem si na to postěžoval, Petra neměla nic jiného na práci, než mně je začít zvláštním způsobem masírovat. To mě rozesmálo ještě víc. Drtila mi líce a já se řehtal jako pominutý.

Opravdový blázen, ale konečně to ze mě trochu spadlo. V tu chvíli jsem nemyslel na Erena, ani na soud, který mě čekal. Myslel jsem jen na to, jak moc je mi s Petrou dobře. Jak mi rozuměla a podporovala v každé situaci.

Cestou domů po zaplacení jsem také myslel na slova Padre Tiziana. Opravdu bych si nedokázal představit život s ní? Eren mi dneska taktně naznačil, že už se mnou nepočítá, tak bych to měl vzít na vědomí a také se posunout někam dál.

Chtěl jsem být šťastný a toužil jsem se vrátit do katedrály za varhany. A to jsem mohl jen v manželství s dívkou.

Sotva jsme, smějící se, dovřeli dveře, přirazil jsem ji na ně a vpil se do jejích rtů. Cítil jsem příjemnou chuť jahod po její oblíbené jahodové vodce. Ona na mě vykulila oči a napnula se. Pokračoval jsem a pokoušel se jí probojovat do úst. Bylo to zvláštní, hodně zvláštní, ale ne nepříjemné. Petra se brzy uvolnila, zavřela oči a vpustila můj dobyvačný jazyk do svých úst.

Vjel jsem jí pod tričko a ona vzdychla, to mě dostalo...

Vzal jsem ji do náruče a skoro běžel do ložnice. Byl jsem nadržený, strašně! A trochu překvapený, ale to jsem teď odsunul někam stranou. V hlavě jsem měl vymeteno a toužil jsem jen po uvolnění. V tu chvíli už mě ani nepřekvapilo, že mě vzrušila žena. Byl jsem bez sexu tak dlouho...

S překvapením jsem hleděl na její tělo. Vzrušovalo mě, ale cítil jsem, že je v tom pouze chtíč, jen touha po uvolnění sexuálního napětí. Vzpomněl jsem si na Erena a v té chvíli mnou projela touha, láska, pocit souznění... To jsem s Petrou necítil...

Ale – Eren tu není a nebude a já už jednou jako mnich žil a tímto už jsem procházet nechtěl!