Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀DICIOTTO🍀

Když uviděl slzy v mých očích, hlas mu ještě zněžněl.

„Ani nevíš, jak je mi to líto. Jenže člověk, který to natočil a viděl, má dlouhé prsty, které sahají až do Vatikánu. S tím já bohužel nic moc nezmohu, ale kdyby ses toho kluka vzdal a veřejně se zasnoubil s dívkou, třeba s Petrou – však k sobě máte blízko, tak bys mohl zůstat," řekl nalomeným hlasem.

„Ne, Padre, já se Erena nevzdám, je mi jasné, že ani vy s touto láskou nesouhlasíte, ale já ho nemůžu opustit! On je moje všechno, hodně jsme se oba dva natrápili, než jsme se našli, a já to nemíním zahodit kvůli nějaké zaujatosti zamrzlého systému, promiňte mi ten výraz. Vás si, Padre, neskutečně vážím, ale asi nemohu sloužit takové instituci, která nerespektuje to, jaký jsem se narodil. Promiňte..." hlas mi selhal a utíkal jsem odtamtud pryč.

Tiziano mě ale stačil ještě chytit. „Levi, pro lásku Boží, vždyť jsi byl také kněz!"

„Jistě, Padre, jak říkáte – byl... Nechte mě teď prosím odejít! Nezlobte se a myslete na mě v dobrém," vzal jsem jeho ruku, políbil ji a pomalu odcházel.

„Levi, takhle jsem to nechtěl," slyšel jsem ještě, jak si povzdychl.

To já také ne – pomyslel jsem si.

Musím pryč, nebo se tady opravdu rozpláču jako dítě. Je toho na mě dneska tak moc.

Nasedl jsem do auta a otíral slzy, ať mohu co nejdříve odjet. Rychle jsem vystřelil z parkoviště, a ještě koutkem oka zahlédl Tiziana, jak stojí u bočního vchodu a dívá se na odjíždějící auto. Teď jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kam jedu! Domů za Erenem jsem teď prostě jet nemohl. Měl bych si všechno srovnat v hlavě a nějak se uklidnit. Nechtěl jsem mu přidělávat další starosti, zvlášť teď před zkouškami.

Ne, teď domů nepojedu a Eren se nesmí dovědět, že jsem vyletěl z práce. Jenže co teď?

Naše kavárna...

Třeba tam bude náš známý barman, věděl jsem o něm, že je to vrba, mohl by si mé nářky vyslechnout a třeba i poradit. O barmanech se přece tvrdí, že jsou to ti nejlepší psychologové.

Smutně jsem se pousmál. Nikdy bych netušil, že se dostanu do takové situace, že budu potřebovat nějakého nezávislého člověka, aby utišil mou bolest v duši. Tahle práce byla do jisté doby moje...

Auto jsem zaparkoval kousek od kavárny a uvnitř si sedl na bar. Barman se na mě otočil a oči se mu rozzářily.

„Buon giorno, Levi, co vy tady v takový netradiční čas?"

„Tak nějak jsem se potřeboval schovat před světem, a tak jste mě napadl vy," řekl jsem smutně a on hned zbystřil.

„Něco se stalo mezi vámi a tím střapatým klukem?"

„Ale ne, to ne, ale... lidé nám to nepřejí."

„Ach tak, chápu, co si dáte?"

„Černý čaj," řekl jsem a zadíval se na police, kde byly vystaveny láhve s tvrdým alkoholem.

„Anebo ne, dám si whisky," přehodnotil jsem situaci. Pár panáků mi přece nemůže ublížit.

„Jste si jistý?" pozvedl obočí a zadíval se na mě otcovským pohledem.

„Ano, dvojitou!" řekl jsem pevně, on si jen povzdychl a zamumlal něco o tom, že to asi musí být vážné.

Sotva zlatavá tekutina přistála přede mnou, vypil jsem ji na jeden zátah. Myslel jsem, že mně shoří hrdlo, ale Marcelo byl naštěstí vnímavý a spolu s whisky přede mě postavil i sklenici vody, kterou jsem rychle spláchl štiplavý pocit v hrdle.

„Ještě jednou, prosím!"

Zalíbil se mi ten pocit, který jsem pocítil okamžitě, když se mi alkohol vkrádal do žil. Uvolnil jsem se, hlava mě přestala bolet a bodavé pocity, které mě sužovaly, pomalu slábly. Nic jsem dnes nejedl a nebyl jsem zvyklý pít, takže reakce těla na alkohol přišla téměř okamžitě a mně se pomalu otevírala jiná dimenze, osvobozující, odplavující všechny chmury a negace, a zůstával jen teplý pocit a velká touha se ještě z toho všeho vymluvit.

Kývnul jsem na Marcela, aby mi nalil ještě jednu.

„Dobrá, Levi, já vám naliju, ale vy mi povykládáte, co vás trápí. Tohle není normální, že se mi tu opíjíte, a ještě v pravé poledne!"

Přikývl jsem a začal rozplétat své myšlenky, pověděl jsem mu ve zkratce i to, že jsem byl kněz, jak jsme si s Erenem hloupě zapírali city v Paříži, a hlavně dnešní události, které mě – téměř abstinenta, dokopaly se jít opít zde.

Marcelo mě pozorně poslouchal a jen párkrát nakrčil čelo nebo zamrmlal na souhlas.

„Ale to vy nemůžete pochopit..." ukončil jsem svůj monolog a trochu už se mi motal jazyk.

„Ale ano, mohu, můj milý Levi, já jsem totiž taky gay, moc dobře znám předsudky a odsuzování lidí. V době, kdy jsem byl mladý, to bylo ještě horší, ty máš tu smůlu, že pocházíš a pracuješ v křesťanském prostředí a ti to nejspíš nikdy nepochopí!"

„Cože? Vy?" podivil jsem se, nikdy bych neřekl, že Marcelo, náš oblíbený barman, by mohl být gay.

„Ano, v baru je to lehčí, zvlášť když ho vlastníte, ale před tím, než jsem si tenhle bar koupil, se na mě také šéfové dívali skrz prsty a diskriminovali mě. A do gay baru jsem jít pracovat nechtěl, i mí rodiče byli velcí homofobové a nezlomní křesťané, nechtěl jsem, aby to věděli.

Ale Levi, zpět k tobě," přešel volně k tykání a já byl za to rád. „Ty jsi mě šokoval, nikdy ses neprojevil, že hraješ na piano – a varhany? To je přece tak neobvyklé! Ty najdeš práci kdekoli!" díval se na mě skoro obdivně. Ještě, že je to starý pán, už bych se bál, že mě chce sbalit. Takhle je mi jasné, že ho jen fascinuje moje znalost hry na netradiční nástroj.

„S nálepkou gay? Bohužel, Marcelo, myslím, že mám po kariéře v kostelích. Nalij mi ještě panáka."

Podíval se na mě zkoumavě, jako by vyhodnocoval, jestli ještě jednoho zvládnu, a nakonec asi usoudil, že na tom ještě nejsem tak špatně a vytáhl láhev. Nejspíš jsem působil navenek v pohodě, ale v hlavě jsem měl už polotmavo a líbilo se mi to. Vykecal jsem se a díky tomu a hlavně alkoholu jsem teď seděl v oparu růžového obláčku, kdy se všechny chmury a starosti zdály malé a nepodstatné.

Obsah whiskovky do mě spadl a já se spokojeně rozvalil na barové židli, až jsem z ní málem sletěl. Marcelo na chvíli odběhl za svou prací a já zůstal sám se svými zmatenými myšlenkami.

Někde z dálky jsem uslyšel známé zvonění. Až po pár sekundách mi došlo, že je to můj telefon.