Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUINDICI🍀15.

Týden uběhl jako voda a my si užívali vzájemné blízkosti. Petře jsem zavolal, že jí vše vysvětlím někdy po Novém roce, až Eren odjede. Nechtěl jsem, aby se setkali. Věděl jsem, že Eren s ní mluvit nechce. Byli spolu jak kočka a myš a já jsem si zakázal zkazit těch pár dní, které máme pro sebe. Tušil jsem, že nebyla moc nadšená, ale nezbývalo jí nic jiného než respektovat mé rozhodnutí.

V předvečer dne Erenova odletu jsme se procházeli po našich oblíbených místech, zubaté slunce ještě osvětlovalo posledními paprsky náměstí Piazza della Signoria, ale na Erenovi bylo vidět, jak je utrápený. Také jsem byl smutný, ale věděl jsem, že se zase brzy uvidíme, a tak jsem se nechtěl nechat nyní, když je ještě zde, unést smutkem.

Risknul jsem s ním zajít i na Piazza del Duomo, kde se nachází Santa Maria. Uvědomil jsem si, že jsem ještě Erena nevzal do kopule, odkud je nejkrásnější výhled na celou Florencii. Eren se chvíli ošíval, ale já byl neoblomný, a nakonec jen stál, uchvácený krásou tohoto výhledu na mé milované město. Až teď jsem si uvědomil, jak moc jsem k tomuto místu přilnul.

Po cestě dolů jsme potkali Padre Tiziana. Usoudil jsem, že ten člověk na nás snad musí mít radar. Zastavil se s námi, ale na Erenovi jsem viděl, že moc řečný není, ostatně jako celý den, proto jsem se s omluvou s Tizianem rozloučil s tím, že se uvidíme druhý den.

EREN

Večer před odletem jsem víceméně jen profňukal Levimu v náručí. I na něm bylo vidět, jak se trápí tím, že musím odjet, ale celou dobu mi tvrdil, že za mnou přijede při prvním volnu, které dostane. Slíbil, že mi pošle peníze na letenku, ať přijedu na Velikonoce. To jsem přirozeně odmítl, o peníze nouzi nemám.

Ráno na letišti to se mnou šlo úplně z kopce, připadal jsem si jako ubrečená puberťačka. Nemohl jsem si ale pomoct, slzy se mi koulely samy po tvářích a srdce se mi svíralo z pomyšlení, že odjedu do Paříže a budu odkázaný jen na fotky a telefon bůhví jak dlouho. Nechtěl jsem od něj a opět mě přepadla zlost sama na sebe, že jsem si kdy začal s drogami a přestal chodit do školy. Nemusel bych ztratit rok. Už bych měl po maturitě a mohli jsme si v klidu plánovat život společně.

Takhle jsem se musel vrátit, kvůli pitomé maturitě! Nejraději bych se na to vykašlal, ale to by mi Levi nedovolil. Věděl jsem, že ne, a sám v hloubi duše jsem tušil, že by to byla hloupost, kterou bych si později vyčítal.

Už jen půl roku a bude to za mnou a pak... Pak co? Bude se chtít Levi vrátit do Paříže?

O tomto jsem se s ním vůbec nebavil. Ale bylo logické, že s tím, jaké tu měl zázemí, by se vrátit nechtěl. Kdyby ano, jel by se mnou už teď. Nedivil jsem se mu, že tu chtěl zůstat. Na Paříž neměl zrovna příjemné vzpomínky a cítil jsem, že tady našel nový život, nový domov, který má rád. Nezbývalo nic jiného, než abych se po maturitě odstěhoval já za ním. Bylo mi to však srdečně jedno, nic mě v Paříži nedrželo a budu šťastný tam, kde bude šťastný Levi, a viděl jsem na něm, že to je toto místo!

Poslední polibek a už jsem seděl v letadle, které mě na dlouho dobu odveze od největší lásky mého života.

LEVI

Eren odjel a já po pár dnech pochopil, že bez něj už nikdy nebudu v takové pohodě, jako jsem býval kdysi. První týdny jsem se nedokázal pořádně soustředit, dělal jsem chyby a jen pevně doufal, že Eren na tom není stejně, protože jinak by tu maturitu nebyl schopen udělat. Často jsme si volali a skypovali, ale to nenahradí přítomnost druhého. Nikdo se vedle mě ráno nevzbouzel a neprovokoval... neviděl jsem jeho úsměv a nikdo mě nepohladil po tváři. Chyběl mi strašně moc a do toho všeho nám vypadl v práci jeden farník, takže jsem nemohl počítat s tím, že bych třeba dostal pár dní volno, abych mohl letět za ním.

Tak moc jsem se těšil na Velikonoce. Eren měl přiletět na celý týden.

Nakonec to uteklo jak voda a za týden byly svátky. Zrovna jsem seděl za varhanami a přemýšlel, jaké písně hrát na svátečních bohoslužbách.

Proč mi Padre vždycky dá takový úkol? Má po mně mrsknout seznam a hotovo. Co já vím, co je vhodné hrát při největších křesťanských svátcích, v takové katedrále a zvlášť v Itálii? Je toho tolik, co já mám vybrat?

Vtom mi zazvonil telefon. Uvažoval jsem, kdo to může být? Petra věděla, že jsem v práci, ta by mě nerušila, Eren je škole, voláváme si až večer...

Vylovil jsem mobil z tašky a rychle přijal hovor, aby telefon nehulákal svým zvoněním na celou katedrálu. Styděl jsem se - měl jsem si vypnout zvonění, ale byl jsem zvyklý, že všichni věděli, že v tuto dobu mi nemají volat, že už na to zapomínám.

„Pronto," ozval jsem se suše do telefonu.

„Ahoj Levi, to jsem já, Daniel, promiň, že tě ruším, jsi nejspíš v práci, že? Omlouvám se, neuvědomil jsem si to, zavolám ti později."

„Ne, to je v pořádku, mluv, co jsi potřeboval?" zarazil jsem ho. Byl jsem rád, že ho po dlouhé době slyším.

„Levi, já jsem ti zapomněl sdělit, že o Velikonocích přiletím do Florencie, budu hrát v neděli a v pondělí v Bazilice Santa Croce a zůstávám až do středy. Rád bych se s tebou některý den setkal, uděláš si na mě čas?"

„Ale jistě, budeš bydlet u mě?" zeptal jsem se asi trochu zděšeným hlasem, ale on se začal smát.

„Neboj, nemíním tě obtěžovat doma, vím, že tam máš málo místa, přiletím stejně s filharmonií a máme zařízený hotel. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli těsně po Velikonocích nemáš jiné plány a zastihnu tě ve městě."

„Ano, určitě ano, nikam se nechystám a budu se na tebe těšit."

Oddechl jsem si. Nevím, jak bychom to udělali, Daniel, Eren a já? V jednom bytě! Ještě jsem se Danielovi nepřiznal. A ani jsem netušil, jestli jsem na toto přiznání připravený. Já jsem vlastně neměl ponětí, jak se staví k homosexualitě a bál jsem se, že ji moc kladně nepřijme. Ale věděl jsem, že mě má rád - bere mě jako svého syna, a tak jsem doufal, že bude respektovat moje rozhodnutí spojit svůj život s chlapcem.