Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOUNO🍀

„Co se stalo?" vykřikla s hrůzou v hlase. Uklidnil jsem ji a vysvětlil, co se mi zase podařilo vyvést. Stále vyděšená přislíbila, že přijede co nejdříve.

Moc dobře věděla, jak nesnáším nemocnice, a tak se nabídla, že v ní zůstane s Julienem. Ona byla prostě anděl, vážně jsem netušil, co bych si bez ní počal.

Druhý den jsme jeli s Erenem na převaz a zrovna vyzvedli i Mrňáka s Carlou. Doktor mě ujistil, že je naprosto v pořádku, otřes mozku ani jiná poškození se nepotvrdila. Spadl mi kámen ze srdce, nedovedl jsem si představit, co bych dělal, kdyby se mu stalo něco vážného.

Kolik ještě takových šoků musím zažít?

Ačkoliv jsem musel uznat, že už jsem si pomalu začínal zvykat.

S dobrou náladou jsme zašli do a dali si tam výborné Ravioli s mozzarellou a špenátem, které oba s Erenem milujeme, a za ten čas, co zde pravidelně chodíme jíst, jsme naučili zbožňovat italskou kuchyni i Carlu.

V restauraci byl neobvyklý klid a k jídlu nám hrála tlumená hudba, do které se ozvaly neumělé tóny klavíru. Eren zpozorněl.

„Oni tady mají piano?"

„Ano, ve vedlejším salonku mají křídlo," odpověděl jsem.

Eren vydechl a s nadšením se ozval: „Myslíte, že bych si mohl zahrát?"

Abych se přiznal, vůbec mě nenapadlo mu tuto informaci sdělit. Vždyť mu to muselo chybět. Doma jsme sice měli tři syntetizátory, které v podstatě dokáží imitovat jakýkoliv klavír i varhany, ale opravdové piano je úplně jiná liga. Věděl jsem to já a věděl to samozřejmě i Eren, pro kterého byla nyní hudba a hraní všechno. Já jsem svou touhu ukojenou měl, jako profesor klavíru a člen orchestru jsem hrál na tento nástroj každý den, kromě toho mám i své varhany se studenty, ale Eren? Nezahrál si na klavír od svého útěku z Molvena.

„Půjdu se zeptat, jestli si mohu zahrát, stejně tu teď není mnoho lidí...," rozhodl se Eren. Vzal jsem jej tedy za rámě a vedl k baru.

Obsluha byla ochotná, zvlášť když viděla slepého kluka, chtěla vyhovět.

Dovedl jsem jej ke klavíru a sám se s Carlou a dětmi přemístil do salonku. Věděl jsem, že kluky tóny klavíru nevzbudí, byli zvyklí z domova, kde pořád hrála nějaká hudba a kolikrát jsem měl dojem, že při úplném tichu snad ani nedokážou spát.

Eren s nadšením začal hrát, jeho tvář byla soustředěná a šťastná. Tak moc rád jsem jej takto viděl a řekl jsem si, že pro něj musím domů sehnat nějaký klavír. Místo bychom na něj měli, jen peníze našetřit, ale to by neměl být takový problém.

Bylo to úžasné, nikdy jsem neviděl, že by hrál takto citlivě a procítěně. Tolik se vžil do Beethovenovy skladby, až se mi tajil dech. Byl skvělý! Usadil jsem se pohodlně do křesílka a užíval si tento Erenův koncert se zavřenýma očima. A on hrál a hrál, byl nezastavitelný. Viděl jsem, že i všichni číšníci stojí u dveří a poslouchají.

Asi po hodině přišel za námi a oči mu jiskřily.

„Erene, jsi skvělý, víš to?" vydechl jsem. Carla jen syna zasněně pozorovala.

„Bože, Erenku, bylo to úžasné! Vůbec jsem netušila, že jsi tak dobrý, když si vzpomenu na to tvé ťukání do kláves před léty...," zavzpomínala.

„Jo, byl to skvělý pocit a je to nádherný nástroj, má krásný zvuk, musím se jich zeptat, jestli si tu budu moci zahrát častěji," řekl s nadějí.

Shodou okolností jeho slova zaslechla i servírka.

„Hrál jste opravdu krásně, slyšel vás i šéf a mám se vás zeptat, jestli byste nebyl ochoten zde hrát pravidelně – pro hosty. Je připraven vás velmi dobře ohodnotit."

Erenova ústa ozdobil široký úsměv.

„Rád bych, velmi rád, ale musím se domluvit s přítelem."

„Na mě se neohlížej, vidím, že by ti to udělalo radost, takže na to kývni, nějak to zvládneme, vždyť to není daleko a já tě vždycky doprovodím, když bude potřeba," chytil jsem jej za ruku a stiskl, aby věděl, že ho v tom opravdu podpořím. Byl jsem vděčný za všechny jeho projevy nadšení, za to, že konečně nachází něco, co jej bude naplňovat. Nikdy si nestěžoval, ale věděl jsem, že se hrozně nudil. Kolikrát jsem přemítal nad tím, že cítí, jak je jeho život nenaplněný, nudný a nezáživný. Viděl jsem to v jeho každodenních pohledech, kdy tiše volal o pomoc a hledal, čím by svůj život obohatil. Znal jsem jeho povahu a teď na něm bylo znát, jak hrozně se cítil prázdný, častokrát byl v depresích, a ačkoliv to nikdy ani slůvkem nezmínil, viděl jsem mu to na jeho očích. Bylo mi to hrozně líto, ale nevěděl jsem, jak bych mu mohl pomoci. Tyto malé koncerty v Châtelet by pro něj mohly být kousek štěstí, a to jsem mu nemínil ani v nejmenším upřít, zvlášť, když jsem byl já ten sobec, který po večerech hrál s orchestrem, místo abych trávil večery s ním.

***

Týdny opět ubíhaly jako zběsilé stádo koní, Eren byl šťastný a já s ním. Mohl hrát lidem, vydělávat, a to celkem nemalé peníze, ačkoliv o toto ani jednomu z nás nešlo. Rád jsem se díval na jeho soustředěnou šťastnou tvář a tento pohled dělal šťastného i mě. Častokrát, když jsem měl volno, jsme tam s ním bývali všichni a viděl jsem na Carle, jak je na něj hrdá. I kluci byli vždy klidní jako beránci, pozorně poslouchali anebo spali jako zabití.

I já jsem si užíval koncerty i slávu v Rousseau. Jeden den po zkoušce si mě zavolal Manuel a bylo vidět, že neví, jak začít. Tušil jsem nějakou zradu.

„Poslouchej, Levi, máme na konec října naplánovanou týdenní šňůru mimo Paříž. Já vím, že jsem ti slíbil, že budeme koncertovat jen ve městě a okolí, ale tohle se seběhlo velmi rychle a je to velká příležitost, nemohl jsem odmítnout," řekl nejistě.

Zbledl jsem ještě víc, než je má přirozenost.

To ne! To po mně nemůže chtít!

„Je mi líto, ale se mnou nepočítej! Co udělám s dětmi a s Erenem? Ty znáš mou situaci! Já si prostě nemůžu dovolit odjet na týden pryč! Už to, že svou rodinu obírám o sebe spoustu večerů! Zruš to! Anebo hrajte bez živého klavíru!"

Manuel se zatvářil vyděšeně. „To nemůžeme, to nejde! Jsme živá kapela, a tak to zůstane! Levi, prosím! Vždyť ta babička hlídá pořád, přece by to na týden zvládla!"

„Nezvládla, Manueli, tohle nejde! Slíbils, že tahle situace nenastane, kvůli tomuto ujištění jsem to vzal!" vyčítal jsem mu a v duchu spílal i sám sobě, jak jsem byl naivní.

„Levi, tak mi řekni, co mám teď dělat? Uvědom si, že tyhle koncerty nám i tobě vydělají víc než za tři měsíce! Je to jen týden," přemlouval mě.

„Ale tady přece nejde o peníze!" vyjel jsem po něm.

„Ale pomohlo by ti to, nemám pravdu?" zahrál mi na citlivou strunu. Moc dobře věděl, jak moc chci Danielovi splatit svůj dluh.

„Ano, to ano, ale tohle je vysoká cena za to, že nebudu doma!"

„Možnost ale máš, slib mi alespoň, že se zeptáš té tvé hlídací babičky, jestli je to možné, a pokud odmítne, tak ty koncerty, ač velice nerad, zruším," podíval se na mě s takovým prosíkem, že jsem mu přikývl: „Zeptám se, ale nic neslibuji."

Bylo mi strašně trapně, když jsem se Carly na to ptal a ujišťoval ji, že klidně může odmítnout, protože jsem ještě nic napevno neslíbil.

Jen se na mě usmívala a tvrdila, že to není žádný problém a udělá to pro mě ráda. Já si ji opravdu nezasloužím!

Docela jsem si oddychl, že Manuela nezklamu, ale stále jsem cítil výčitky vůči Carle, že jí strčím celý týden na krk děti i Erena.