Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTODICIANOVE🍀

Zůstal jsem stát před brankou jako přikovaný a nebyl schopen pohybu. Vyčítal jsem si, jaký jsem pitomec. Měl bych si zjistit trochu informací před tím, než nesmyslně vybuchnu a obviním toho, koho miluju. Koho mi tohle připomíná? To se jako role obrací? Měl bych si přiznat, že v tomhle jsem tedy prohrál na plné čáře.

Ale teď bych tady neměl stát jako tvrdé Y, měl bych běžet za ním, usmířit si ho, omluvit se mu, pochválit ho, prostě udělat všechno pro to, aby na mě nebyl nazlobený. Nesnášel jsem, když se na mě zlobil, rvalo mi to srdce. Už už jsem se za ním chtěl rozeběhnout, ale uvědomil jsem si, že jsem jen v papučích a starých vytahaných teplákách. Takhle oblečený jsem přece nemohl ven!

Při pohledu do šatníku jsem si vzpomněl, kam Eren tak spěchal.

Míří do Châtelet. Dneska tam hraje přímo pro nějaké snoby, kteří jsou bůhví odkud. Ale proč s sebou bral děti? Asi byl už domluvený s Carlou. Tak teď mám pocit, jako bych byl páté kolo u vozu. Oni mě k ničemu nepotřebují!

Oblékl jsem si černé džíny, černou košili a pro jistotu i kravatu, abych nedělal v kavárně Erenovi ostudu.

Hned jak jsem vstoupil do salonku, uviděla mě děkanka naší univerzity.

„Levi! Co vy tady děláte? Přišel jste si také poslechnout tenhle talent?" potichu na mě promluvila, vzala za rámě a táhla k baru, abychom si mohli promluvit.

„Tohle je ten kluk, o kterém jsem vám před pár týdny říkala. Ještě jsem s ním nemluvila a netuším, jestli by měl vůbec zájem, ale ráda bych jej přemluvila na studium na naší škole," objednala si kávu a cvrlikala dál.

„Sám dobře víte, jaké možnosti nastávají po vystudování naší školy, a myslím, že mu by to pomohlo, dostal by samozřejmě stipendium. Víte on je slepý, měl by dostat příležitost, nerada nechávám takovéto talenty upadnout do zapomnění. Jsem z něj opravdu nadšená! Slyšel jste jej také? Chodíte tu často?" zadívala se na mě a já seděl a koukal na ni jak na zjevení.

„Jste v pořádku, Levi?" zeptala se se starostí v hlase.

Jen jsem přikývl. Musel jsem jí říct pravdu, ale neměl jsem tušení, jak zrovna ona bude reagovat. Už jsem se potkal s tolika negativními pohledy na náš vztah a celkově homosexualitu, že jsem měl strach se s tím komukoliv, pro mě důležitému, pochlubit.

Jenže zapírání v tomto případě by udělalo spíš škodu, než že bych se cítil nějak krytý. Předpokládal jsem, že by se to stejně dřív nebo později dozvěděla, když Erena osloví, a pak by to byl trapas.

Už jsem přežil tolik odmítání, že další potenciální taky přežiju.

„Je to můj přítel, vím, jak umí hrát. Ale to, že by se měl přihlásit na konzervatoř, mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy nebyl moc studijní typ. Už dlouho vím, že je dobrý, ale poté, co ztratil zrak, do hry dává mnohem víc," zaposlouchal jsem se do tónů klavíru. Byl opravdu dobrý, možná by stálo za to jej přesvědčit. Otevřelo by mu to mnoho dveří do muzikantského světa.

„Zkusil byste tedy svého kamaráda přesvědčit?" upřeně se mi podívala do očí. Neuhnul jsem: „Není to můj kamarád, je to můj přítel, partner, žiju s ním..."

Vytřeštila na mě oči: „Vážně? Ale ty děti? Já to nechápu... Vím, že jste tvrdil, že vaše manželka zemřela, ale..."

„To je na dlouhé vyprávění a docela se za ten příběh stydím, proto se s ním nerad svěřuji. Petra umřela při porodu a Eren měl v té době těžkou autonehodu, která ho připravila o zrak. Byli jsme spolu už předtím, těžko se to vysvětluje... Děti nyní vychováváme spolu, netradičně, jako dva tatínci. Pochopím, když mě odsoudíte, ale poprosím vás, neberte Erenovi možnost studovat jen kvůli tomu, že není heterosexuál," prosil jsem ji očima.

„Ale Levi, já přece proti homosexualitě nic nemám, jen jsem prostě překvapená... nikdy bych si nemyslela... omlouvám se, zaskočil jste mě," nervózně se pousmála.

„Nechtěl jsem vás přivést do rozpaků, ale nemělo smysl před vámi něco tajit...," pokrčil jsem rameny a usmál se na ni.

„Ne, ne, to je v pořádku, jen tu informaci musím vstřebat, ale nemyslete si, že proti vám něco mám, jen... prostě jsem vás vždycky měla za heterosexuála, ale tím se můj názor na vás nijak nemění, opravdu, vážím si vás stejně jako před tím, stejně jako obdivuji vašeho přítele a jeho hru na klavír."

Bylo vidět, že je stále v šoku, ale mně v tuto chvíli stačilo, že není zarputilý homofob. Ona to jednou vstřebá a bude vše v pořádku.

Dopil jsem kafe a kývnul na ni, že bychom měli jít za společností. Netušil jsem, kolik známých tváří si přišlo Erena poslechnout. Dokonce tu byl i Manuel. Nejspíš vyhlížel další oběť, protože já mu už tři čtvrtě roku neustále spílám, že dál už s nimi hrát nemohu, a on si pořád nikoho nenašel. Všichni pozorně poslouchali a sem tam si šuškali něco o Erenových kvalitách. Byl jsem na něj pyšný a čím dál víc nadšený z myšlenky, že by Eren na konzervatoř opravdu nastoupil. Doufal jsem, že jej děkanka přesvědčí. O přestávce se ke mně ještě naklonila: „Nemáte vy doma ležet? Jste přece na nemocenské!"