Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTADUE🍀

Ani jsem si neuvědomil, že už je tolik hodin, když mi v batohu začal zvonit telefon. Polekal jsem se, moje číslo přece nikdo neměl.

Ale jistěže má – Armin.

Nějak moc jsem se do svého přemýšlení zahloubal, když jsem na něj zapomněl.

„Ahoj, kde jsi? Už jsi na Molvenu?"

„Ano, promiň, zapomněl jsem na čas, sedím tu u jezera a kochám se! Je tu tak krásně!"

„To jistě je, kochat se můžeš i zítra, teď přicválej na to parkoviště, kde máš auto. Čekám tě tu a mám strašný hlad, tak přijď, ať můžeme jít na večeři."

„A mamka proti tomu nic nemá?"

„Jistěže ne, uvidí tě ráda a jeden hladový krk navíc? To je nepodstatné!"

„Díky, Armine, za chvíli jsem tam!"

Chvíli jsem tápal nad všemi těmi uličkami, jak se asi nejrychleji dostanu na parking, ale rychle jsem se zorientoval.

„Arminéé," volal jsem na něj už z dálky a běžel jsem k němu, abych se mu vrhnul do náručí. Tak dlouho jsem jej neviděl. Když jsem byl týden v Paříži, nebyl doma on a minuli jsme se. Jeho rodiče dostali cestovatelskou horečku a pořád courali někde po světě a Armin většinou, když mu škola dovolila, jezdil s nimi. A protože už měl zkouškové za sebou, byl pryč pořád. Teď jsem byl rád, že je tady. Z nějakého důvodu se mi do Paříže nechtělo. I tam byla spousta míst, které mi připomínaly Leviho, a tak jsem byl potěšený, že první týdny odloučení strávím na místě, které jsem si nemohl s Levim nijak spojit.

LEVI

Ráno mě navštívila policie a já poprvé v životě lhal, jako když tiskne. Styděl jsem se, ale nebyl jsem schopen jim říct, že mi tak ublížil můj přítel. Věděl jsem, že to není správné, ale nemohl jsem ho udat.

Celou dobu jsem jim tvrdil, že si nepamatuji, kdo mě napadl, a slíbil jim, že pokud bych si vzpomněl, určitě se ozvu. Červenal jsem se, uhýbal očima a bylo mi samotnému ze sebe špatně, ale já jsem do toho Erena nedokázal namočit, nedej bože ho ještě udat. Policie odešla a já netrpělivě čekal na Petru, která přišla malou chvíli poté, co policie opustila můj pokoj.

„Ahoj Levi!"

„Našla jsi ho? Byl doma? Proč mi nezavolá? To se na mě tak zlobí? Opravdu o mě nemá strach?"

„Levi! Já jsem ho nenašla – byl u Marcela, ale odtamtud večer odešel, prý na hotel. Ptala jsem se v hotelech po okolí, ale nikde ubytovaný nebyl. A doma?... Slib mi, že nebudeš vyvádět!"

„Co bylo doma?"

„Všechny jeho věci jsou pryč a na stole byl pouze tento lístek," podávala mi kus papíru. „Je mi to líto, Levi, opravdu!"

Rozbalil jsem papír a našel na něm napsáno Erenovým písmem pouze tři slova:

„MOC SE OMLOUVÁM!"

V tuto chvíli mi všechno definitivně došlo! Nechtěl jsem si to připustit, odmítal jsem jen pomyslet na to, že by Eren odjel a opustil mě.

Vzal jsem telefon a zkoušel snad posté volat.

Nedostupný! Nedostupný! Stále stejné!

Proč se mnou nechce mluvit? Vysvětlili bychom si to a bylo by vše v pořádku! Slzy mi nekontrolovatelně tvořily potůčky na tváři a tulil jsem se v Petřině náručí, která mi šeptala slůvka útěchy. Než jsem se stihl definitivně zhroutit, vešel do pokoje doktor.

„Pane Ackermane, včera jsme se domlouvali, že vás dnes pustíme s podmínkou, že s vámi někdo bude doma. Máte někoho domluveného?"

Ne, nemám, jak bych mohl, když se na mě můj přítel, který mě mimochodem zbil, úplně vykašlal!

„Ne," vzlykl jsem a snažil se být před doktorem silný, ale mé odhodlání okamžitě opadlo, když jsem si uvědomil, že mě opravdu čeká jen poloprázdný byt.

„Ale ano, má! Já s ním budu!" řekla odhodlaně Petra.

Podíval jsem se na ni překvapeně.

„No co? Ráno jsem zavolala do práce, omluvila tebe a já si vzala celý tento i příští týden dovolenou. Myslíš, že tě v tomto stavu mohu nechat samotného?"

„Dobrá, tím je vše vyřešeno, jdu napsat propouštěcí papíry," doktor se otočil a zmizel ve dveřích.

„Tos přece nemusela!" podíval jsem se na ni ještě se slzami v očích. Nestydím se za ně a před Petrou už vůbec ne. Věděla o mně všechno a bylo jí jasné, že teď se nacházím těsně před zhroucením.

„Ale musela! Máš pocit, že jsem ten typ, který nechá kamaráda utápět se v žalu? To, že budu s tebou, je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, tak hlavně neměj výčitky svědomí! Tady máš oblečení – převleč se, já si zatím skočím na kafe a pak se pro tebe stavím," mezi dveřmi se zarazila. „A Levi, těch pár dní budeš u mě!"

Dveře se zaklaply a já si zmateně sedl na postel s oblečením v rukou.

Možná měla pravdu, měl bych být rozumný a teď se nevracet do svého bytu, kde bych na každém rohu viděl Erena, cítil jeho vůni a nejspíš také viděl, co mi způsobil. Musela tam zůstat moje krev. I když jsem nepochyboval o tom, že to Petra jistě stihla uklidit, jenže já tam tu krev budu vidět ještě dlouho.

Tak rád bych zjistil, jak se vlastně k Erenovi dostala ta myšlenka, že ho podvádím. Začal jsem paranoidně přemýšlet, že mu to, co se stalo s Enriquem v parku, mohl navykládat Silvano, jen proto, aby mě Eren opustil. Byl tam tenkrát přece taky...

Petra mě uložila jako malé dítě, nebránil jsem se. Měl jsem co dělat, abych dokázal zadržet slzy, které se mi bez ustání draly do očí. Byl jsem tak zmatený, zklamaný a vůbec jsem netušil, co se mnou bude dál. Jako by můj život skončil...

Celý zbytek týdne a i další, kdy jsem musel sedět doma a odpočívat, jsem jen hleděl do zdi nebo z okna, odmítal jsem jakékoliv rozhovory s Petrou i procházky ven. Jedl jsem jen proto, že jsem musel. Petra se mě pokoušela vplést do rozhovoru o škole, o muzice, ale já měl v hlavě pouze Erena a nevyřešenou otázku, co se vlastně stalo.

V pátek mě doktor na mé naléhání uschopnil, protože já sám jsem věděl, že jestli zůstanu ještě týden doma, tak se zblázním. Černé myšlenky mě kolikrát v noci doháněly i k přemýšlení o sebevraždě. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem přišel o všechno, co můj život dělalo šťastným. Práci, kterou jsem miloval a vzdal se jí kvůli Erenovi. Eren, láska mého života, mě odvrhl, zbil a pak utekl. Byl jsem mu natolik lhostejný, že se ani nezajímal o to, jestli jsem jeho řádění přežil bez následků. To mě nejspíš bolelo nejvíc! Byl jsem mu úplně lhostejný. Kdybych umřel – ignoroval by to.