Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀TRENTASEI🍀

EREN

Sladký sen mi přerušil otravný budík. Měl bych si navolit nějaké cvrlikání ptáčků nebo volání velryb, a ne tuhle hrůzu, která mě každé ráno přivádí do infarktového stavu. Zíral jsem na telefon – půl sedmé? Vždyť bylo ještě brzy!

Plácnul jsem se do čela – já jsem úplně zapomněl, že dneska Levi dělá ty zatracené státnice! Zašmátral jsem rukou vedle sebe. Nikde nikdo, jen prázdná, studená půlka postele bez peřiny i polštáře. Zase spal v obýváku! A to jsme se ani nepohádali! Co jsem mu udělal, že se mi tak vyhýbá? Mrzelo mě to!

Přes to všechno jsem nahodil úsměv a šel do obýváku, kde stál před zrcadlem Levi, viditelně nervózní, a pokoušel si uvázat mírně třesoucíma se rukama kravatu. Přistoupil jsem k němu a mile se usmál.

Poupravil jsem mu ji, smetl neviditelné smítko na jeho dokonalém obleku a jen povzdechl, jak je sakra sexy... nejraději bych se na něj vrhnul! Vždyť s těmi jeho slavnými zkouškami jsme měli víc jak týden půst. Byl jsem nadržený, ano, ale nikdo mi to nemohl vyčítat, když jsem měl vedle sebe takového muže a ten se celý týden věnoval něčemu jinému než tomu, aby Erenka obšťastnil. Ale dneska – dneska večer bude divočina, i kdyby nechtěl!

Než jsem se nadál, otřel své rty o ty mé a s rozloučením zmizel ve dveřích.

Měl jsem ovšem ještě hromadu času, než budu muset do práce, a tak jsem si v klidu namazal housku, spokojeně žvýkal a nechal svou fantazii pracovat nad tím, co se bude dít v noci.

Než jsem dopil čaj, zašel jsem si do skříňky pro prášek. Levi mě po tehdejších událostech donutil, abych si zašel ke cvokaři, ať mi něco napíše na tu mou prokletou nemoc. Chvíli jsem nechtěl, ale po posledním záchvatu jsem uznal, že je to asi nezbytné. Místní psycholog mě ubezpečil, že tyhle prášky neoblbují a není po nich člověk unavený, tak jsem kývnul a zodpovědně, pravidelně zobu jeden denně po snídani. Vyštrachal jsem plato z krabičky a zjistil, že je prázdné!

Kolikrát jsem si to ve spěchu neuvědomil a klidně strčil prázdné plato zpět, ale byl jsem si jistý, že tam bylo ještě jedno celé.

Vzal jsem telefon a volal psychiatrovi. Když zjistil můj problém, pozval si mě ještě dnes odpoledne.

Marcelo pochopil mou situaci a slíbil, že za mě odpoledne zaskočí na tak dlouho, jak budu potřebovat.

Protože bylo skvělé počasí, rozhodl jsem se, že nepojedu autem, ale trochu se projdu. Cvokař neměl svou ordinaci daleko, a tak jsem se pomalu coural parkem, užíval si sluníčka a krásného dne, když vtom mi padl zrak na známou postavu. Levi stál sice zády a celkem dost daleko, ale jeho bych poznal vždycky. Malá osůbka v padnoucím obleku, nyní se sakem pod paží, ale sebevědomý postoj a charisma, které ho obklopovalo, mi dávalo jistotu, že je to opravdu on.

Přidal jsem do kroku, že jej překvapím a pogratuluji mu osobně ke zdárným zkouškám, ale najednou jsem zahlédl, že se k němu kvapným krokem a s urputným máváním blíží ten jeho úchylný studentík s piknikovým košem a dekou pod paží.

Zarazil jsem se a pozoroval je. Co to mělo znamenat? Věděl jsem sice, že ho Levi doučuje, ale byli snad domluveni až od čtyř hodin a teď nebyly ani dvě. Kromě toho jsem teda ještě nikdy neviděl, že by někdo chodil na doučování do parku, s dekou a piknikovým košem. Vždyť to vypadalo jako rande!

Bodl mě osten žárlivosti a strach. Co když ten nafoukaný floutek Leviho uhnal? V poslední době se mnou skoro nemluvil, odmítal mě v posteli a vůbec celkově měl odtažitý postoj ke mně, a byl nervózní. Zahýbal mi tady s tou nickou, která nebyla schopná se naučit francouzsky?

Co budu dělat? Co bych měl teď dělat? Mám jít a rozbít mu tlamu? Ne, nesmím udělat skandál, a kromě toho musím být za deset minut v ordinaci.

Uklidni se, Erene!

Večer se ho zeptám, hlavně v klidu, aby nevyletěl. Levi neumí lhát! Jestli s ním něco má, poznám to, ale musím být klidný.

Odcházel jsem a viděl, jak ta nafoukaná barbie mužského rodu roztahuje deku a podává Levimu panini.

Musím se uklidnit, už se tam nesmím dívat, to přece ještě nic neznamená. To si pořád musím říkat! Nic to neznamená!!!

Dýchej, Erene!

Rozběhl jsem se směrem k ordinaci s tím, že rychlý běh mi pročistí hlavu. Už trochu uklidněný jsem vtrhl do ordinace a všechno doktorovi zčerstva vyklopil.

I on mě uklidňoval, že z toho nemám dělat tragické závěry, a tak jsem se s receptem trousil zpět do práce. Původně jsem si řekl, že už to přes park nevezmu, nechtěl jsem se zbytečně trápit pohledem na ty dva. Jen jsem žárlil, věděl jsem to! Proč by nemohl oslavit Levi s kamarádem státnice tím, že si udělají v pěkném počasí piknik? Co bych ale mohl udělat, zajít za nimi na chvíli a přidat se, pohlídat si Leviho. Však Marcelo říkal, že nemusím spěchat. Otočil jsem to tedy do parku.

Zastavil jsem se opodál a se zatajeným dechem pozoroval, co se děje na dece. Levi ležel a Enrique seděl u něj a něco mu nejspíš vykládal. Levimu jsem do tváře neviděl, ale už tento pohled do mě opět zasel semínka pochybností, že něco není v pořádku. Ten šmejd se pootočil ke mně tak, že jsem mu viděl do tváře. Na ten jeho roztoužený výraz nikdy nezapomenu. Vtom jeho ruka zajela Levimu do vlasů a začal ho hladit. A Levi? Neudělal nic, nechal se vískat. Do očí se mi začaly tlačit slzy.

To ne! To nemůže být pravda, to by mi Levi nikdy neudělal! To je určitě nějaký omyl!

Otřel jsem slzy a z toho, co jsem uviděl, se mi zhroutil celý svět! Enrique se k němu nahnul a políbil ho!