Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTASEI🍀

„Kardinál už je pryč, Levi," ozval se za mnou známý hlas, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuslyším.

Vyskočil jsem ze židličky a strnul.

„Danieli!"

„Levi!" oslovil mě ještě jednou a stáhnul si mě do náručí. Ztuhnul jsem a objetí jsem mu neoplatil.

„Danieli, co tu děláš?" zeptal jsem se, jen co se ode mě odtáhl.

„Levi, chtěl jsem ti v první řadě poblahopřát ke svatbě a opravdu rád bych se s tebou usmířil a omluvil se ti za mé chování tady ve Florencii i v Paříži. Já vím, že jsi na mě nazlobený za mé reakce, ale tak... nediv se mi. Přece teď už sám chápeš, jaký to byl omyl s tím klukem. Naštěstí jsi dostal rozum!"

„Jak to víš?!" zeptal jsem se útočně.

„Otec Tiziano mi to volal, nezazlívej mu to..." omluvně pokrčil rameny.

„Nezazlívám, už dávno jsem si zvykl, že... ale to je jedno," zakroutil jsem hlavou.

„On věděl, že jsi příliš hrdý na to, aby ses mi ozval a pozval mě na svatbu a možná bych..."

„Danieli, počkej na mě po mši, já bych už opravdu potřeboval být sám a soustředit se. Nemáš ponětí, jak dlouho jsem pořádně nehrál..."

„Promiň, Levi, půjdu dolů a počkám po skončení."

Po mši jsem sešel z kůru a už z dálky jsem viděl Petru, která na mě taky čekala, jak se vesele baví s Danielem. Chvíli jsem na to hleděl s nevolí, ale pak jsem v duchu s povzdechem konstatoval, že je to vlastně v pořádku. Měl bych respektovat to, že když jsem ztratil Erena, vrací se ke mně všechno, co jsem kvůli vztahu s ním ztratil.

Chabá náhrada, ale měl bych být vděčný. Vlastně se vracím do života, který jsem žil před tím, než mě Eren našel. Byl jsem tenkrát celkem spokojený, ačkoliv k opravdovému štěstí to mělo daleko.

Od doby, kdy mi vlezl Eren do kostela, jsem bez něj nikdy nebyl úplně šťastný.

Ale to teď musím změnit!

Nadechl jsem se a s úsměvem přistoupil k těm dvěma.

„Dobrý večer, můžeme jít. Jestli nejsi, Petro, unavená, můžeme se stavit za Marcelem. Domluvit si tam termín, aby nám u Koček někdo to datum nevyfoukl," zadíval jsem se na ně a Daniel se usmíval. Viděl na mně, že jsem mu odpustil. Asi ano, nikdy jsem o něj nechtěl přijít a nikdy jsem se s jeho odmítnutím nesmířil. Měl bych mu dát šanci. Měl bych..., byl to můj otec, co na tom, že nevlastní...

„Ano, pojďme, vždyť ještě není tak pozdě," nadšeně přitakala Petra.

Petra s Danielem se dobře bavili, zatímco já se za volantem soustředil na podvečerní provoz a stále nad svým navrátivším se otcem přemýšlel. Byl jsem rád, že tu je, ale prostě jsem mu nedokázal jen tak odpustit mávnutím kouzelného proutku. Nešlo to, možná časem...

Vstoupili jsme do celkem plného baru, Marcelo se otáčel za barem a v první chvíli si nás nevšiml.

„Leví," oslovil mě nadšeně jeho toskánským přízvukem a hned poté zaznamenal, že s sebou mám někoho pro něj neznámého.

„Ciao, Marcelo, pomůžu ti," řekl jsem rázně. Už jsme se nemuseli domlouvat, poznal jsem, že mě vidí rád nejen jako kamaráda, ale také že potřebuje pomoct.

„Jen bych ti rád představil mého nevlastního otce. Tohle je Daniel," otočil jsem se na něj. „A tenhle pán za barem je můj nejlepší kamarád Marcelo." Podali si ruce a poté se na mě Daniel podíval s otázkou v očích.

„Pracoval jsem tady, vlastně pořád ještě pracuji a teď mu jdu pomoct, tak mě omluvte. Petra ti to všechno vysvětlí a já se k vám potom připojím."

Oblékl jsem si zástěru a byl jsem rád, že můžu na chvíli zmizet z Danielovy společnosti. Prostě jsem potřeboval čas nějak vstřebat, že přijel.

Ve dvojku jsme všechno zvládli rychle, a tak jsem Marcelovi ještě vzadu ve skladu sdělil, že se budu ženit.

Podíval se na mě se smutkem v očích.

„Jsi si jistý, Levi?"

Stejně smutně jsem pokýval hlavou, aniž bych si uvědomil, jak se tvářím.

„Nejsi, znám tě! Proč to děláš? Petru nemiluješ, miluješ stále Erena, tak proč to děláš? Jen kvůli varhanám v Santa Marii?" upřeně se na mě zadíval.

„Možná," pokrčil jsem rameny. „Chci zpátky můj život, chci být šťastný a spokojený a věřím, že to s Petrou a se svou starou prací zvládnu. Marcelo, ty opravdu věříš, že by se mohl Eren vrátit?"

„Nevím, ale myslím, že tím, že si vezmeš Petru, neuděláš šťastným ani sebe, ani ji!"

„Marcelo, možná máš pravdu, ale nevíš všechno, já a Petra totiž budeme..."

„Levi, kde jste?" ozval se z baru Petřin hlas, který mě nenechal sdělit Marcelovi tu šťastnou novinu.

Nevadí, řeknu mu to jindy.

„Pojďme za nimi, promluvíme si později a prosím tě, nevzpomínej před Danielem Erena, nemá ho rád a hodně jsme se kvůli našemu vztahu pohádali..." požádal jsem ho a on chápavě přikývl.

Viděl jsem, že se bar pomalu vylidnil, a tak jsem si sedl za nimi.

„Levi, je mi líto, co se stalo, Petra mi řekla, co ti udělal ten student. Omlouvám se, že jsem v takových chvílích, kdy jsi potřeboval podporu, tady pro tebe nebyl. Vždyť já jsem ani nevěděl, že učíš na vysoké. Jsem na tebe hrdý, synu. A taky jsem velmi rád, že se vracíš do katedrály!"

„Díky, Danieli," jen jsem vydechl a napil se čaje. On byl nadšený, že má zpět chlapce, kterého si vychoval, ale mně jeho přítomnost z nějakého důvodu stále připomínala Erena.

Upadal jsem do deprese a vzpomínek a Daniel mi je jen prohluboval. Najednou jsem chtěl být sám, pryč z jejich společnosti.

„Nezlobte se, ale já vás opustím, jsem unavený a chtěl bych jít domů, nicméně vy dva tu ještě klidně zůstaňte, máte si určitě co říct, já bych byl mizerný společník. Uvidíme se zítra," hlesl jsem, zatímco jsem si oblékal bundu. „Útratu tu nechejte, já to zítra zaplatím, a Petro, tady máš klíče od auta, dovez Daniela na hotel, ať si nemusí brát taxíka, já se rád projdu, dobrou noc."

„Levi, počkej," dohonil mě Daniel už mezi dveřmi. „Co je s tebou? Ty se stále na mě zlobíš? Neviděl jsem tě za celou dobu se usmát. Čekal bych, že tady najdu své dítě šťastné... bude si brát fantastickou dívku, má zpět svou práci, kterou miloval, a zatím..."

„Danieli, nezlobím se na tebe, jsem rád, že jsi přijel, ale jsem unavený! Zítra si promluvíme, ano? Ale teď mě nechej jít, prosím..."

Jen smutně kývnul hlavou a já cítil ještě dlouho jeho pohled na svých zádech.