Anděl a Démon

5. Kapitola: 50 odstínů šedi (2. Část)

Tae-Hyung

Připadal jsem si víc a víc hrozně. Ležel jsem nahý na nějakém nepohodlném gauči, nebo co to bylo a přemýšlel, jak jsem se do toho mohl nechat uvrtat! Co to dělám??? Ale věděl jsem, že už je pozdě, že už nemůžu utéct! Chtěl jsem vlastně utíkat, když už jsem to nechal zajít tak daleko? Alkoholové opojení bylo sice pryč, ale byl jsem stále tak vzrušený. Nevěděl jsem, jestli se cítím lépe, když se na něho nemusím dívat! Opravdu mi naháněl strach! Nevím, co jsem si myslel, že bude... Bylo tu takové ticho. Snažil jsem se nedýchat, abych mohl zaslechnout alespoň jeho dech. Byl tu vůbec ještě? „Angeli?", zašeptal jsem. „Jsi tady?" Ale nikdo mi neodpověděl. Po chvíli jsem se pokusil sundat si šátek z očí, ale někdo mě zadržel. Takže byl tady! Zachvěl jsem se. Proč je tak potichu? Co dělá?

Chtěl jsem se zvednout, ale jemně mě zatlačil zpět. Ucítil jsem na sobě jeho ruce. Chytl mě za pas a otočil mě na břicho. Připadal jsem si tak bezmocný, když jsem měl zavázané oči a neviděl jsem na to, co se chystá udělat. Bylo to tak divné, ale vzrušovalo mě to i děsilo zároveň... Pak jsem ucítil jeho horkou kůži na mé, když se na mě zezadu přitiskl. „Je nahý!", došlo mi. Chtěl jsem ho vidět! Chtěl jsem se ho dotknout!

Chtěl jsem... Ach... Dýchal mi na krk a mě z toho běhal mráz po celém těle. Mé vzrušení rostlo! Krk mě pálil od jeho kousnutí a on se rozhodl, že podaruje i má záda. Bolelo to. Naštěstí toho brzy nechal. Posadil se na mě, vzal mé ruce a natáhl mi je dopředu kolem má hlavy. Připadal jsem si trochu jako na skřipci. Naklonil se k mému uchu a zašeptal: „věříš mi?" Nevěděl jsem. Asi mu věřím, jinak bych tu přece nebyl... Nečekal na odpověď. Ucítil jsem, jak se nějaký provaz omotává kolem mých zápěstí a vzápětí jsem byl pevně spoutaný. Tak tohle nebylo vůbec v plánu! A vůbec to nebylo pohodlné, ale už jsem si všimnul, že jemu o mé pohodlí nejde. A vlastně, vůbec se mi to nelíbilo! Neodvážil jsem se však něco říct. Už bylo fakt pozdě! Co zmůžu nahý a spoutaný??? Co zmůžu, když si mě naprosto podmanil? Byl to zcela nový a neznámý pocit.

Jako by mé tělo už nepatřilo mně, ale jemu. Jako bych netoužil po ničem jiném než po něm! Jenže jsem na něho neměl nárok, to on si bral, co chtěl...

Cítil jsem hebkost a teplo jeho těla, jeho horký dech. Proč se jej nemůžu dotknout? Proč už si mě nevezme? „Prosím!, zašeptal jsem a ani jsem vlastně nevěděl, o co prosím. Zlehka mě plácl po zadku, až jsem nadskočil leknutím. „O co prosíš?", zavrněl mi do ucha a přejel mi po něm špičkou svého jazyka. Mlčel jsem. O co vlastně prosím? Cítil jsem, jak se posouvá po zádech směrem dolů, zanechávajíc vlhkou stopu. Sjel až k mému zadku a zanechal stopu také na obou mých půlkách. Znovu se vrátil k mému krku. „Hraješ si rád?", zašeptal. „Já ano!!!" Co mu na to říct? Vůbec jsem nechápal co tím myslí. „Miluješ růže tak jako já?" Sakra, co to klade za otázky? Zrovna teď musí vědět, co mám rád? Proč se na to ptá? A co takhle se zeptat jakou mám rád barvu? „Rudé růže jsou nádherné!", švitořil a já si začínal myslet, že mu přeskočilo. Sakra, je to nějaký psychopat? Co to má znamenat?

Něco mě pošimralo na krku. „Au!", vypískl jsem, protože mě z ničeho nic něčím švihl přes záda a pak také po zadku. Zvláštně to zašustilo a něco mě při tom nepříjemně škráblo. Co to... Zase! Zakňoural jsem a on se jen zasmál. Tak potichu a chladně až mě bodlo u srdce. Co on vlastně je zač? Kdo se takhle směje? Nikoho takového neznám! Pak jsem ucítil jeho jazyk na svém těle a znovu mě tím něčím švihl. Takhle to opakoval nějakou chvíli a já zase zapomněl dýchat. Bylo to tak zvláštní! Tak vzrušující! Bolelo to, když mě tím něčím švihal, ale zároveň mě jeho jazyk nesmírně rozpaloval! V jedné ruce držel tu věc, kterou mučil a zraňoval mé tělo a druhou bloudil po mém hrudníku a břiše. Sklouzl i níž. Nebylo to pro něj moc pohodlné v pozici, jaké jsem ležel, ale on s tím neměl žádný problém.